100 let Gymnázia v Českém Těšíně

Na tuto akci jsem se připravovala, dalo by se říct, roky. Až konečně nastal čtvrtek, a já mazala opět přes celou republiku do Těšína, neboť v 18.00 začínal koncert Hradišťanu v kostele Na Rozvoji. Jela jsem sama. Tom musel dělat seno, což mne mrzelo, že jsem mu nepomáhala, ale tohle bylo opravdu připravováno dlouho. A Anička musí do školy, ať nemusíme nahánět hodiny.  Koncert uváděl "čajopáté", pardon, čili otec arciopat Prokop, maturant z gymnázia a jeden ze zakladatelů Nadačního fondu gymnázia. Jako každé vystoupení Hradišťanu, bylo i toto velmi krásné. Potkala jsem se s těmi, co jsem se měla potkat, domluvila si rande s Richardem, a šli jsme na večeři. Reda ne s Richardem, bohužel. Pátek byl ve znamení sportu, setkání softbalistů. No to byla sranda. " Kdo přepálí plot, je out a jde si pro míč". To bylo pravidlo nadstandartní. Přesto velmi vtipné, protože se pálilo přímo proti onomu plotu. Tudíž byl out pořád každý, a hledali se stále míče v sousedovic zahradě. Byla jsem zvolena družstvem jako nadhazovač, a jednak jsem zápas nenadhazovala nikdy ani normálně, takže druhak mi slowpitch fakt nešel. Adam pískal, tak to bylo furt vejš, ne to je moc, níž, víc dovnitř, no lepší už ti nehodí. Snažila jsem se, ať se hraje. V poslední směně posledního zápasu jsem odpálila opět za plot, navíc jako poslední. Odcházím na nadhoz a říkám, kde zas je sakra míč. A Jana se směje a ukazuje k sousedům. Říkám jo vlastně, jsem si to tam odložila. Prostě bylo to parádní. Byly vidět super kousky, a měl to někdo natáčet, bylo to naposled. Přišel opět Richard pozdravit. No a pak bylo promítání fotek a následně rautík s pivínkem vínečkem a kytárkou. V jedenáct nás potřeboval pan vedoucí zakódovat, tak jsme uklízeli a uklízeli a povídali a doma jsem byla ve dvanáct. Cestou jsem si utrhla vonící lípu a za doprovodu písniček jsem jako za starých časů dokráčela domů. Jen sluchátka mi chyběly.  No a sobota měla být ve znamení gymnazijní zahradní slavnosti, a hlavně setkání, no a to rande s Richardem, hlavně, že jo. Dorazila jsem na gympl, vyzvedla si taštičku, vyhledala lidi, co jsem potřebovala a těšila se na Richarda.  Mno. Nečekala jsem zázrak a mé očekávání se splnilo. Ale zaplať příroda za těch 5 minut. PAk přišla Lucka, jeho žena a má spolužačka a kamarádka ze základky, která mně nepoznala, pak mně poznala, a Richard se rozčiloval, proč nás jako představoval. Poprosila jsem o foto, Lucka že prej mi mohla nějaký poslat, no a vydala jsem se dál. Hlavní úkol, který mi nedal spát a byl vlastně i nečekaný, splněn.  Oooooo jaké štěstí. Vyhledala jsem Zuzku a odešly jsme na třídní sraz ve dvou. V kavárně jsme si dopřály dobroty a pokec, bylo to fajn. Dorazil Zuzky partner s miminkem, a vydaly jsme se již každá po svém. Já domů, naložit auto, a směr domov. Po cestě jsem se ještě zastavila na gymplu, rozloučit se s Richardem, Jirkou a Adamem, nejhlavnějšími z hlavních. No a hurá domů, jelo se perfektně, čisto, opět čtyřapůlhodinovka. Tom mně přivítal slov: ty už jsi tady, co tady děláš....

No a teď to vše trochu obsáhleji, kdo, co, jak a proč atd. Gymnázium Josefa Božka v Českém Těšíně se za nás jmenovalo jen gymnázium.  Má sedmiletá cesta zde začala školním rokem 1992/1993 nástupem do primy A. Sebou jsem si ze základky přinesla kamarádku, se kterou jsme v posledních letech byly, dalo by se říct,  přítelkyně. Škoda, že některé věci netrvají věčně, a nyní je stav, jako by se nikdy nic nestalo. To je život. Ze základky pak přibylo ještě pár dalších členů, ale to vesměs na čtyřletý gympl. No a jednu členku jsem znala ze školky. První roky si až tak úplně nevybavuji, docela mne překvapilo, že jsem dokonce v primě měla samé jedničky. No, na dlouho ne. Proplula jsem spíše bez učení, učit se neumím. Zkoušela jsem to, ale většinou jsem u toho usnula. Fajn bylo pak učení později na ranči, jen mně tak trochu rozptylovaly okolní věci, jako kůň, přikládání do kamen, kreslení si, příprava jídla a podobně. Ale tam mě to bavilo asi nejvíc. Pamatuji si, jak jsme se jedou učily kostru s VIP, onou kamarádkou přinesenou ze základky. Všechny kosti, jednotlivé kůstky všude, v lebce, v zápěstí, a dokonce i latinsky. Super to bylo, Ferďas se zbláznil. Dodnes si pamatuju ulnu a femur, ale co to je, to už nevím. Hlavní zážitky jsou samozřejmě lehce mimoškolní, jakožto lyžáky, turisťáky, country, voda, softball, výlety.... Pokusím se vzpomenout chronologicky aspoň na nějaký podstatný detail v každém ročníku. Zbytek, jako právě softball, country, a Richarda, nejpodstatnější věci zaryté hluboko tam dole, proberu trochu podrobněji. Tak prima. Výrazný byl asi výlet, kdy nás profesorka Lasotová sbalila na 3 dny a vyrazili jsme z Makova, pěšky, přes hory přes doly do Velkých Karlovic, no asi 20 km. Samozřejmě jako správný skaut kytara, kanady, a hyje. Jedna spolužačka měla místo baťohu tašku s uchama, tak jsme se střídali v nesení. Po cestě zpět se jí ucha utrhly, museli jsme to svázat nějakou šňůrou, no to byl počin. Jeli s námi profesor američan Slayton a taťka. Jo, to byla taky paráda, hned v primě jsme pana Slaytona nafasovali na angličtinu. On neuměl česky, my anglicky. Tak hlavně že jsme si rozuměli. Ale asi i proto se angličtina stala mým druhým jazykem, na zámkách to nebylo poznat, ale já anglinu milovala, a miluju, i když jí už téměř nehovořím. No, co ještě v primě. Přestala jsem chodit do hudebky, kam jsem 5 let docházela na akordeon. Byl to poslední rok skautu, o prázdninách poslední tábor. A taky hned na začátku jsme se odešli z jezdeckého klubu, a nastal tak trochu rok bez koní. Asi tolik k prvnímu roku. Sekunda, to byl hlavně lyžák. Na lyžích sjezdových jsem stála poprvé v životě, tudíž jsem se zařadila do čtvrtého družstva. Druhý den, po prvním sjetí svahu jsem byla přeřazena do družstva třetího, a na poslední den prej už nemělo smysl mne přesouvat do dvojky. Mám pocit, že nás měla profesorka Holubcová, ale nejsem si úplně jistá. No a po lyžáku jsme se s VIP osmělily a zeptaly se profesorky Honzákové, co nás měla na výtvarku, jestli bychom se mohly přijít podívat na její kobylu, kterou si čerstvě koupila. Nakonec jsem zůstala asi tři roky, a nabalilo se na to i další, jako country, kamarád Ivan, k tomu první dovolená u moře, voda s turisťákem z Třince. Ale to patří spíše ke koním, než ke gymplu, i když je to nedílnou součástí. Voda, to je samostatná kapitola, to tady tahat nebudu, i když to je také nedílná součást. Třídní výlet proběhl na Pradědu, opět turisticky náročné výšlapy, ale fajn. O prázdninách mezi sekundou a tercií jsme s VIP byly právě u Nadi a Ivana na 14 dní hlídat sousedům koně, a s Ivanem nastalo velké přátelství, trvající dodnes, i když na velkou dálku. V prvním týdnu tercie jsem jela poprvé k moři, kde jsem i poprvé oslavila své, tenkrát čtrnácté, narozeniny. Podruhé to bylo o 2 roky později, ale k tomu se dostanu záhy. Bylo to období M.A.S.H, Jima z Wrigleys Spearmint (reklama na žvýkačku, a zůstal mi dodnes, mé druhé já), a jinak nevim. Hodně jsem byla právě u koní. A asi i seznámení s Majklem Australanem, o tom se zde zmiňuji v jiným článku, někde o koních, přirozené komunikaci nebo tak. Výlet v Koryčanech a okolí a ježdění se třídou v jezdeckém klubu v Koryčanech. Skoro jsem s něma jela na vyjížďku. Jejda, na Radka jsem skoro zapomněla, prvního kluka. Na Piťu musím vzpomenout taky, jeho kamarád. Country tance, gymplácká akademie. Joj to to leze, to to leze....O prázdninách pak Vltava s turisťákem z Třince, seznámení s klukama Břehem a Jendou, a výlety, mezi tím Suľovské skály ve dvouch, Slezské dny a kvarta se kvapem blížila. Na turisťák jsem zapomněla, ve Velkých Karlovicích, a myslím, že proběhla i změna pana ředitele, kdy nakonec nastoupil profesor Šářec. Ale to nezaručuju. Každopádně, v kvartě nastala změna třídní profesorky, kdy dotěď jsme měli profesorku Lasotovou, a nafasovali jsme profesorku Joškovou. A my tak strašně nechtěli.... Ředitele jsme upláceli těžkými penězi, v korunách, tak byla obálka hodně těžká. Nepovedlo se, ale Vlasta nakonec byla fajn. Kvarta. Lyžák? Asi jo, druhej. To už byly lásky, Ferďas, tedy pan profesor Ferenc, nový, mladý, ale malý, já ve druhém družstvu, a on vedoucí, no ale nic, bo prostě malej. To jsme v Karlovicích neměli na sjezdovce sníh, tak jsme chodili pěšky s lyžema za uchem na kopec bez vleku, takže jsme šlapali nahoru a dolů. To byli i celníci, a z lyžáku mně vyzvedávali v 6 ráno. Klíče od chaty jsem si měla vzít ve dveřích profesorů, a tak, že jsem věděla, jak ven, tak byla velká lyžovačka a bobovačka po dvanácté v noci. Ajta krajta, průšvih. No a vyzvedávali mně proto, že jsme měli dopoledne ježdění. Taťka se zbláznil, a že začneme chodit jezdit na statek, do jezdeckého klubu, tak se domluvil ještě se dvěma kolegy z práce, a ve čtyřech jsme každou neděli dopoledne kroužili po jízdárně, nebo jeli s Libou, a sestrou spolužačky Šárky Soňou, na vyjížďku, třeba kolem přehrady. To byl Vozňa a náš jezdecko-potápěčský oddíl, kdy jsem se vymáchala v potoce i se sedlem. Ten mně taky nechtěl :-) A začala jsem učit angličtinu. No a na jaře se vlastně narodil Tonísek, jen chvíli trvalo, než byl můj. Ve škole to kleslo na průměr, ale zatím to bylo dobrý. Na výlet jsme jeli pod Helfštýn, do Olomouce a tak. A tak, v Olomouci jsem Kuzňovi vyzvedávala index na fláternické fakultě. A velká návštěva Velké Británie! To se nesmí opomenout. Bydleli jsme v rodinách a chodili do školy. Napsali jsme test a rozdělili nás do skupin, no snad jsem byla v nejlepší, myslím, že tam byli ti nejlepší. S Křižkulou jsme byly spolu. Vlastně s Lenkou jsem se znala také před gymplem, hrály jsme spolu na koncertech duety na akordeon. Byli jsme v Hastings, krásné místo, a po cestě zpět v Londýně. Taky fajn. No a nastalo období, které bylo nejkrásnější na gymplu, a vlastně i v životě, pominuli patnáct let zpět od současnosti. Ale tohle období bylo jinak krásné. Bezstarostné, suprové, místy k zbláznění. Prostě, začla quinta. A přišel Richard. No a teda taky Cumel, tedy profesor Duda...Dudlík...Cumel, který je nyní zástupcem vedoucího. Ale malej je pořád stejně. Ještěže nehoří "olsnivým" plamenem, a skalici mi prodali normálně v lékárně, když jsem jí po něm trochu chtěla, koňovi na hnilobu střelu. No ale je to jed přece, mi to nemůže dát. Měli jsme ho na chemii.  Jožule se nám odstěhovala do Ústí, a nová třídní profesorka Motyková s námi byla až do konce. Hned na začátku se nás (prý) ptala, čím bychom chtěli být. Tohle mi řekla, když jsme měli třídní sraz po deseti letech. A já jí na to prej odpověděla, že chci být kovbojka. Hm, že si to pamatovala, protože to bylo takové zvláštní, prej. A taky se mně zeptala, jestli se mi to splnilo. No a já mohla odpovědět, že ano. Krásné. Zpět do quinty. Hned na začátku turisťák v Chorvatsku. Paráda, jen Richard s námi nejel, sto padesát až dvě stě plačících smajlíků. Sice s náma jel Ferďas, ale Ferďas už měl manželku. Ale i tak, prostě malej. Odjeli jsme na ostrov Pag do Novalje, kde nás měl na starost Komárek a jeho dcera Pavlínka, ou jeee. Komárkovi třikrát na bzzz bzzz bzzz. Druhé, tentokrát šestnácté, narozeniny u moře, a dostala jsem darem plavbu lodí na Rab. Tam jsme potkali chorvatského Richarda, alias Greena, bo měl zelené tričko. To byl parádní výletek, Doktor mne měl rád, protože jsem chodila v kanadách. Kapr se svým "výborně, přítelkyně, výborně", když jsem mu řekla, jak dlouhé pádlo je potřeba a jak se to dá změřit. Ferďas se svým "a teď pádlujte tak rychle, abych cítil vítr ve vlasech", když byl plešatej. Didinek, ten byl vždy důležitej, když se mně na pláži zeptal, jestli se opaluji, odpověděla jsem mu že ne, že nabírám solární energii, ooo jak byl překvapen. Ranní pozdrav slunci a koupání v moři, a já jako vždy v kanadách, protože my od IFOR makáme stále. Volejbalový turnaj, ale hlavně závěrečná hra Drink team proti pár z nás. Nezapomenutelné hlášky jako "když ne ty Brute, tak kdo" a Doktorovo "já bych chtěl umět podávat jako Katka". Didinek: "A teď se učeše pan profesor," a podává hřeben Ferďasovi. "No, my co se češeme ručníkem..." A můžu jet dál a dál, vše mám naštěstí zapsáno i s fotodokumentací. Jen číst ty pubertální slinty je zatrest. Ale vzpomínka vážně parádní, celoživotní. Poznámka, další rok když odjížděli do Chorvatska, jsem se tam samozřejmě musela motat, že jo. No a ptám se Doktora, jestli si mně pamatuje. No jasně, dyť jsi seděla za mnou vepředu v autobuse. Protože jsi se s těma kanadama jinam nevešla. No jasně, kanady, ještěže jsem je měla. Návrat domů a začly trable s Richardem. Učil nás ZSV, čili občanku. Odbočím, jelikož to souvisí s tím, proč jsem maturovala ze ZSV. No protože přece Richard, a doufala jsem, že jej budeme mít na seminář. Neměli jsme, tak jsem ho prochrápala, zbytek uvedu u maturity.  Protože paní profesorka Motyková byla dáma a na nějaké puberťáky neměla náladu, myšleno v dobrém, vyslala nás na výlet s někým jiným. O booože, čí to byl nápad, že pojedem s Richardem.... A vezmem sebou Malou Moňu, tedy mladou, taktéž tento rok příchozí profesorku Korzecovou. A pojedem na Bystřičku. Ježkovy voči to snad nemůžu ani komentovat. No bylo to k zbláznění. A nic, jen foto, aspoň, tedy. No, tak se uklidníme. Na country tance začali chodit kluci z nižšího ročníku, no tak když ne Richard, tak holt Ondrášek. A softball začal naplno, i když co se mi tak matně prohání vzpomínkou, až tolik jsem nehrála. Ale tréninky byly poctivý. Tonísek hlavně, ten byl zakoupen v říjnu, přes zimu jsme byli v Chotěbuzi, takže denní ježdění na kole, párkrát autobusem ze školy. Na jaře jsme se přesunuli za asistence a doprovodu Šárky Pešečka na ranč. A začly hry na kytaru, ježdění s walkmanem a Šakalími léty v uších, no a Nostra Culpa, píseň, dala by se říct podstatná. Podstatná proč napíšu záhy. Prostě tohle se mi vybaví, když se řekne léto 97. Začly tedy prázdniny. Jeee a povodně, to byla sranda, jak pro koho, viď. Sice by se dalo říct, že to byl začátek Ondráška, ale Richard.... Prostě to tam bylo, ale nesmělo se to holt přiznat, když to nebylo z druhý strany. Tak jsem za dlouhejch letních večerů seděla na ranči za stolem pod ořechem, žrali mně komáři, a psala jsem si aspoň fiktivní příběh, co a jak bych ráda. Hlavní postava, no kdo asi, Richard. Protože jsem vodák, Vltavu a Jižní Čechy zbožňuju, tak jsem to vše dala dohromady, a příběh je o třídním výletu s Robertem alias Richardem, Ivetou alias Malou Moňou a pár lidmi ze třídy. Alias já jako hlavní vedoucí s Richardem, který mi jede háčka, protože to jako tělocvikář samozřejmě neumí. Protože Helis vodák a Ondrášek v začátku, tak jako zadáky jsme je vzali sebou. VIP jako sparingpartner na rejpání. No a Nostra Culpa jako podnět k mnichům ve Zlaté Koruně v klášteře, kdy jsme s R. sami dva v bouřce zůstali poslouchat v kostele chorály. No, tak se zase uklidníme. Knížku čet i Jany taťka, a prej že to mám vydat. Pche. Když to čtu dnes a přepisuji do počítače, to se nedá. Kachna to se fakt nedá.... Mám rozepsaný druhý díl, a chybí mi poslední plavba a ukončení. Ale to nemám šanci napsat. Takhle pubertálně už nepřemýšlím a myslím, že by to bylo fakt hodně poznat, i když jsem to psala už jako dvacetiletá, v práci v Čadci, ale měla jsem v plánu to ukončit pro nás... prostě fantazie. A Richard už byl vlastně fuč.. V realitě. Uvnitř zůstal do doby, než jsem poznala člověka, který tu představu konečně dokázal opravdu nahradit, jen ta výška. Tedy Tom. Ale co výška, hlavní jsou úplně jiný věci. No a dnes, dnes už je to jen vzpomínka, ale hodně silná.  Psala jsem zde o písničkách, které mají své jakési vlastníky. Richardovi patří No Mercy a Where do you go?, a samozřejmě ta Nostra Culpa. Prázdniny proběhly tedy na ranči, s koněm, splněný sen. Nastala sexta. Náš oblíbený nápis na sešitech "sex A". Sextu, tedy třeťák jsem proplula ve znamení Toníska, utajeného Richarda, který už nás neučil vůbec, a já stejně každé ráno či odpoledne ze všech sil doufala, že jej potkám ráno po cestě do školy či odpoledne po cestě ze školy, neboť, a to jsem zapomněla zmínit, bydlel kousek. Tudíž jsme měli společný kus cesty. No a Ondrášek. Tonísek, tenkrát známý spíš jako Asťa nebo Stino, softball a country Kanafas stále na prvním místě. Softball i ráno před vyučováním, a protože jsem hrála na kytaru, a profesor Pavelka také, vánoční čas jsme místo fyziky prohráli. Na kytaru samozřejmě. A také na softballových výjezdech. Tam se to všechno začalo pomalu klubat. Kanafas se pak někdy nějak přesunul z malé tělocvičny gymplu do KaSS v Těšíně u Olzy, a Naďa, tedy profesorka, co jsem k ní chodila na koně, kam už jsem nechodila, neboť jsem měla vlastního, měla mimino, tak se vedení ujala Žaba s Radkem. Proč já píšu tak dlouhé věty. Někde tam bylo vystoupení, hrál Blaf, a s paňem Sikorum alias Buble jsme vytvořili nezapomenutelný zážitek "We will rock you". Popsáno myslím v jiném článku, nebudu rozpitvávat. Začaly taky semináře, a tak tedy jsem se rozhodla pro, no angličtina byla jasná jak facka. Ale co si vybrat. Jak jsem psala, ZSV protože Richard, i když ne Richard. No a co asi tak dále. Biologie by asi byla fajn, jenže to jsme měli Turbodžapa, a s tím jsme se nesnášeli, a já bych ten seminář takhle náročný asi nedala. Chemie, zeměpis, němčina fuj, matika, ježiš to ani náhodou, s mojí čtyřkou na vysvědčení a pětkama ze čtvrtletních prací. Čeština povinná, no tak dějepis. Křemda, tedy profesor Krzemieň, byl super a byla s ním sranda. Hlášky budou nakonec. Byl sice tak trošku.... ale s tím jsme se naopak měli rádi. Uf. Tak tedy sexta. Prázdniny mezi sex a sept musím nejprve promyslet, jdu tedy zkontrolovat koně, a budu pokračovat. Výlet jsem zapomněla, to jsme jeli ke Gabce na Novinu. S VIP jsme chtěly jet na nějaký výšlap, dojeli jsme tedy z Jablunkova do Těšína, ale lilo, a teď si nevybavuju, jestli jsme vůbec někam šly. Co si vybavuju, že jsme se potkali s Ondráškem, tak jsme šli k němu a koukali na video, u čehož jsme usli. Následně jsme odjeli všichni tři zpět na Novinu, tam jsme zjistili, že zbytek šel do Lomné na diskotéku či co, my jsme chvíli hráli na kytaru, a nočním vlakem jsme odjeli domů, neplánovaně. Naši se asi divili, když jsem ve 3 ráno zazvonila, že jdu dom. Víkendy jsem trávila na ranči, a na ranči jsme i dělali pařby, tedy takový, že jako jsme hráli na kytary, s přespáním. Prázdniny si prostě nevybavuju. Sáhla jsem po zápisech, a ano, jeli jsme se Šárkou za VIP na tábor, to byl taky skvělý výlet. Sorry Šárko, chovala jsem se jako pako. Zapomněla jsem v tom rozletu na silvestrovský pobyt na Šumavě na Hojsovce s VIP a Špel, samy šestnáctileté puberťačky. To byla paráda. Ne, nebudu už psát to jméno, které se  nesmí vyslovit, stačí, že jsem ho tenkrát psala pořád všude. A ony mi ho škrtaly a že ne a že ne. Přijely jsme ráno velmi brzy, a pak šly na taneční, mám pocit. Tak asi bych tímto sextu uzavřela. A nastal poslední rok. Maturitní rok. Nevím, kdy dostal Richard čtvrťáky jako třídní, ale tak to bylo fakt nespravedlivý.... My ho zas neměli. Seminární práci jsem psala z dějepisu, protože Křemda měl rád řecko-římskou mytologii. Tak Zeus a spol., Křemda spokojenej, a já odevzdala jako první. Psala jsem to na počítači, taťka přines tiskárnu z práce, a já psala a psala, tiskla, a ještě pak dvěma jsem psala. U Helise jsme to pak zakroužkovali. Jednou si pamatuju, že jsem psala celou noc, poslouchala jsem rádio Čas, a ráno jela za koněm a na softball. No na kole samozřejmě. To jsem ještě něco vydržela, dneska by mně šlehlo. Zpomalené reflexy, sofťákem do spánku, a už jen Dejv nade mnou a kolikže to vidím prstů. Seminář ze ZSV jak jsem psala jsem prochrápala, a filosofie mně fakt nebrala. Já si ji k matuře ani nepřečetla, jen podotázky jako je charakter, právo a podobně. No copak já tušila, že filosofie je to hlavní.... Seminář z angliny nás měla profesorka Pašková, to bylo vcelku fajn. No a já se zbláznila do Ameriky. To mám z těch filmů, Cesta do Ameriky, Sestra v akci, no jejda a já zapomněla na Jima.... Kurka wodna, Jim Carrey, můj veeeelký oblíbenec. Po Richardovi. Ne to už je fakt.... moc. Nicméně Jimův plakát z Ace Ventrua 2 jsem měla nad stolem, a jeho obličej na dveřích na ranči. Nebyla jsem tam tak sama, aspoň někdo se na mně usmíval. Pořád. A kovbojové. To k té Americe. Prostě jsem měla představu, utkvělou, že tam strávím rok, budu dělat v mekáči (Cesta do Ameriky, že...), a pak si to tam projedu. VIP jsem zabavila autoatlas, co ji přivez taťka, já si ho pak někde koupila vlastní, a teď si říkám, kam se poděl, že ho nemám.... Naplánovala jsem si cestu, jak ujedu těch 5000 km. No a Ondrášek měl v USA strýčka. To pak skončilo tragicky, o tom jsem také psala, už. Takže septima, plány na USA, učení na maturu, softball mám pocit že jsme dělali kurz rozhodčího, nebo to bylo rok předtím, já teď nevím, to by věděl Jirka, nebo bych se musela podívat na průkazku. No a nastalo to. Poslední zvonění, kdy jsme po Těšíně chodili s kytarou a hráli na náměstí. V tělocvičně samozřejmě scénky ze školy. Svaťák, ten jsem se opalovala na ranči, pletla náramek, a jen tak si něco pročítala, se pak není čemu divit, za ty známky. Jo ještě písemka z češtiny, sloh. Když jsem ráno přišla na softball, Jirka na mně vytřeštil oči, co že tam dělám, že se mám připravovat, a pak nás u písemky hlídal. Mám ji ofocenou. Psala jsem dopis Jimovi, z reklamy, mému druhému já, a o škole. Sfoukla jsem to na první dobrou bez potíží, jen ty gramatické chyby..... Ano ano, to byla pěkná práce, zajímavá, velmi se mi líbila. No a co teda z toho mám? No za 3. Chjo. Ale musím uznat, že psát, psát mně na gymplu naučili. Slohovky furt. Dnes mám problém napsat holou větu, a je mi za to neustále vspíláno, proč to nemůžu napsat jednoduše a krátce. Nemůžu, neumím. A když pak má zas psát dítě slohovku, tak se neumí rozepsat. Tak co je lepší. No a tedy matura. 18.5.1999, čtvrtek dopoledne. Čeština si pamatuju jen Wericha, tak za 3. Dějepis, to nevím, matně něco první republika? Ne, asi ne. Nevím, za 3. Angličtina. No tak odtamať mně museli vyhodit. Chytla jsem Great Britain, no to jsem se rozpovídala. Až prej ty jo už jsou 3 minuty po, no jdi jdi. Já fakt prokecala 20 minut bez mrknutí oka. Sice to nebylo mé vysněné USA, ale i tak to stačilo. Za 1, huaaaa. No a ZSV. Smajlík mlátící hlavou do stolu, prostě Richard. Nevím co to je za filosofický směr. Jediné, co si pamatuji, je Jean Jacques Russeau. A hurá, Richard u maturity. Máloco mi to všechno nadiktoval, a mně bylo trapně si to psát, jak stál u mně a říkal mi to, tak jsem si zapamatovala akorát toho Russeau, to jsem si na papír napsala. Vypracovala jsem druhou otázku, temperament. Tou jsem začala, něco málo o ní řekla, prej stačí, a teď k hlavní otázce. Richard seděl naproti. Ticho. Neslanka že jako jestli teda něco řeknu. Já na ni koukala, a že fakt nevím. Tak aspoň nějakýho zástupce. Jean Jacques Russeau. Výborně, tak něco o něm, jeho dílo, jak se zapsal.... Nevím, fakt nevím. Richard skoro omdlel, a vypadalo to, že opravdu začne mlátit hlavou do stolu. No tak nic no, tak asi běž, když nevíš. Takže matura ze ZSV za 7 minut (z dvaceti) odbyta. Venku jsem chytla záchvat smíchu, ale bylo mi jasný, že hotovo, nazdar v září. Ale stal se zázrak, a za 4. Tudíž úspěch, a šlo se na Jim Beam. Mně bylo 18 už pár měsíců, jelikož jsem v září, že. No a tímto můj pobyt na gymnáziu skončil. Tedy školně, zůstal softball. Docházela jsem dále na tréningy, udělala krom rozhodčího ještě trenéra III. třídy, a nadhazovací kurz s Australanem. A dělala kouče klukům, mohla jsem jezdit jako dozor. To bylo ovšem už další rok. S profesorem Pavelkou jsme si hned začli tykat, i když já si myslím, že to bylo už dříve. Jirka zůstal jako jediný v Těšíně, za kým vždy, když přijedu, se snažím zajít posedět. Byli jsme spolu na vodě, na Hronu. Prostě stálice. Ne nenapíšu to. Na maturiťáku jsem nebyla, byla jsem radši s Ondráškem, protože příležitostí jsem využívala jen já, moc jich nenabízel, a zároveň mých nevyužíval. No a stejně by mně šlehlo, bo Richard. Nebudu to rozebírat. Na vejšku jsem se nedostala, do Ostravy, tělocvik angličtina. Na ten popud mi ale přišla nabídka na soukromou školu Till English Academy v Ostravě, kde jsem strávila další rok, udělala si základní státnici a FCE (First Certificate in English), tenkrát ještě dost uznávané listiny, dnes už si s tím můžu leda tak... no nebuďme sprostí. Zkusila jsem znovu zkoušky, opět do Ostravy a na policejní akademii, bo major Maiksner. Ne, vždycky jsem chtěla být policajt. Policajt, kamioňák a zemědělec. V Praze jsem dokonce potkala Lucku, nynější manželku Richarda, kamarádku z dětství. Ta tam asi už studovala, myslím, že akademii má. Volala na mně na nádraží, a že kam jdu, a ona že se do Prahy stěhuje, a začla mi vyjmenovávat docenty. Na akademii jsem neměla šanci, hlásilo se 2500 lidí, a brali 100. Já skončila 825 - ikstá. Do Ostravy jsem skončila sedmá, a brali na tuto kombinaci 3. Protože jsem se pak na chvíli dostala k Míšovi na veterinu, tak jsem ještě chtěla další rok zkusit veterinu v Brně, ale to už bylo moc dlouho ze školy, jednak. Druhak, jsem už byla v zaměstnání. A chemie, po zkušenostech s Turjapem.... nešlo. Ani jsem to raději nezkoušela, i když mi Míša doručil otázky ke zkouškám a já se je snažila vypracovat. A tím skončila celá škola. No a kdyby tomu osud chtěl, třeba by i ten Richard vyšel, kdybych přijala místo celní správy nabídku na učení angličtiny na gymplu. Měla jsem? Neměla jsem? Jaký by to dneska bylo? Who knows. A ani nechci vědět. Sice dnes nic neumím, protože s gymplem mám akorát všeobecný přehled, vím že nic nevím. Od všeho něco a pořádně nic. Takže žiju praxí. Zemědělství mne naplňuje, baví, i když hodně unavuje. Ale je to to, co jsem chtěla, tak to mám. Mám nejlepšího superčlověka co jsem si mohla přát. A na Richarda zbyla už jen ta milá vzpomínka a coby kdyby, a jak jsem již napsala, nechci vědět. Vlastně si ani jiný život, než ten, co mám posledních 15 let, neumím představit, nechci měnit, není žádné coby kdyby. Je jen "ať to vydrží", přesně jak řekla Kačka, když jsme se po  6. letech zase potkaly. Taky učí na gymplu. No, a protože nemůžu sehnat pořádnýho projektanta, doktor nám končí, zubař už skončil, a neustále si ubližuji, bo jsem šikovná, měla jsem spíš asi fakt studovat, nebo že bych to dohnala ještě teď..... Ale copak musím umět všechno. Nemusím. Ale třeba tu Jihočeskou univerzitu, že toho živočicháře bych si dala, co.... Když mně už musí do dotazníků a jinde uvádět jako zootechnika. Ne, že bych neuměla, praxe a život naučil nejlépe. Ale ten papír, ten papír......

Pak jsou ještě vzpomínky, kdy je spíš nedokážu zařadit časově. Ale tak taneční, to víme, že jsme byli v sextě. No jenže Kanafas, a byli jsme si na tanečních navzájem. Takže sexta a septima. To byl hezký počin. Akorát že jsem poprvé měla Lukáše, ten byl menší než já, tak se tančilo špatně, a podruhé Ondrášek taky nebyl úplně vysokej. No ale Foltýnek, oj ten to uměl... Bodejť by ne, profík, i s paní. Učil mne valčík na druhou stranu. No ani nevím, jak se mnou smejknul, a bylo to. Nebo pan profesor Dümler. Jelikož jeho dcera byla má spolusedící, a mladší dcera softbaliskta, tak jsem bejvala i u nich doma. A jeden rok byly chřipkové prázdniny, docela dlouho, skoro měsíc. A když jsem jednou od nich odcházela, pan profesor říkal, že to je fajn, že nemusíme do školy, co. Říkám mně to neba, já do školy chodím ráda, radši bych byla tam. Prej počkej, já jdu pro foťák a vyfotím si tě, to jsem ještě neviděl. No a jak jsem psala na facebook, nejlíp bylo ve škole, když jsem tam být nemusela. Nejlépe večer. Stužkovák, to jsme předtím jeli na hory, tak jsem došla v horským, tudíž v riflích a kanadách a flanelové košili. Dostala jsem stuhu a zas jsem šla. Škoda, že ty videa už Barča zašila, jednou z Prahy přijela a koukaly jsme. Na akademie, na poslední zvonění, na "muzikál", který napsala. "Pane profesore a proč ta slepice tu žížalu sní, když ví, že je chráněná." No co na to říct že. Nebo jak jsme v laborkách dělali stojku o zeď a kousali do chleba, jestli se sousto posune peristalticky do žaludku. Výsledek už nevím. A spoustu dalších a dalších. Aničky profesorku jsem překřtila na Turjapovou, protože z desetiminutovky prvků dostala 1-, protože prvky psala s velkým písmenem na začátku, a to se zásadně nepíše. Boha jeho. No ale to bych tu mohla strávit mládí. A stejně si vždycky vzpomenu u koní, co ještě, nezapíšu, a pak nevím. Bylo toho opravdu moc a bylo to skvělé. Vzpomínám ráda. Já opravdu ano.