České Budějovice

Poslední sobotu v červnu roku 2024 jsem za odměnu za vysvědčení dostala výlet do Budějc, což mne náramně, ale opravdu náramně potěšilo. Můj nejlepší kamarád slavil kulatiny, a tak mu kolegové a rodina zorganizovali jakousi oslavu, setkání jeho kolegů z jeho dlouholeté práce - psovoda. Nemohla jsem se nezúčastnit nejen z důvodu toho, že jsem jej chtěla vidět, ale také že zrovna na Jihu. Cesta byla šílená, projet Prahou bylo jako vždy o nervy, pokud nejedete v pět ráno, tři nepřetržité proudy aut na dálnici při výjezdu na Brno jsem naprosto nechápala, zvláště pak když jsme místy jeli 50. Po odbočení k Benešovu jsem si začala předčasně pískat, že už jako pohoda. Houby, u Benešova půl hodina stání, či popojíždění. Chlapi pak říkali, že tam stáli třičtvrtě hodiny. Jelikož jsem si dala rezervu dvě hodiny, tak mi to časově zatím vycházelo, ve dvanáct jsem dorazila do Budějc. Ještě se mě zmocňovala panika, jak Budějice projedu, protože jsem chtěla zaparkovat "na druhé straně", než byla restaurace, na parkovišti, které jediné znám. U výstaviště nacpáno, ale ještě by se tam místo našlo. U sportovní haly bylo naštěstí pusto prázdno. Zavolala jsem Tomovi své dojmy z cesty a vydala se přes náměstí kolem Samsonovy kašny a Černé věže směrem k nádraží. Na Lannově třídě jsem si sedla na lavičku u vodotrysků a rozdýchávala tu šílenost na silnicích. Na jednu hodinu jsem se dostavila do restaurace Bistro Lokotka. Zde jsem potkala první dva kolegy a objednali jsme si kávu. Začali chodit další a další, až nakonec dorazil i kamarád. Bylo na něm vidět, i to sám později přiznal, že byl úplně vedle a nechápal, co se to děje. Vůbec nás nepoznal, ani mu nebylo divný, že mu cizí lidi říkaj ahoj, a mě nepoznal pro jistotu taky. Ve svém zmatení si to pak od ostatních nechával dokolečka vysvětlovat, co to jako má být. Paní restauratérka nás přesazovala třikrát, ale nevadí. Měla jsem pak už docela hlad, ale jídlo nám přistálo až ve tři hodiny. Na to, že jsem v půl osmé ráno měla kakao a v tu jednu kávu... No a kecalo se, štěkalo se, předávaly se dary a byla pohoda. Myslím, že překvapit oslavence se opravdu povedlo. V půl šesté jsem se rozloučila, zaplatila, a vydala se zpět k autu do parného podvečera. Ještě jsem dala vědět Tomovi, že vyrážím, a už jsem si užívala jen dechberoucí procházku mým nejoblíbenějším městem naší republiky. V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Což je teda blbý, ty lidi, to přeplněný město mi připomnělo realitu. Ale nenechala jsem se aspoň na tu chvíli odradit. Samson mě díky větru osprchnul vodou, tryskající z tlamy lva, zastavila jsem se u lesíka lip, které stále ještě voněly a připomněly mi všechny ty krásné vodácké zážitky, díky kterým tuto část kraje prostě miluju a nikdy nepřestanu, i když už to nikdy nebude takové, jak před mnoha mnoha lety. Po několika málo metrech jsem se na chvíli opět zastavila, abych chvíli pozorovala soutok  Vltavy a Malše, kde jsme dvakrát proplouvali proti proudu Malše do loděnice, odkud jsme měli zapůjčeny lodě. Jednou to byla krásná projížďka podvečerním městem, podruhé těžký boj s rozzuřeným vodním živlem, kdy noc předtím a celé dopoledne lilo jako z konve, a upádlovat řeku v takovémto proudu byl opravdu výkon. Jednou jsme pak přistávali na tenisových kurtech, část posádky přespávala, já jela domů. No a také pohled na Jiráskův jez, ohromné ošklivé dílo, které jsem přenášela jen jednou v životě. Respektive já ne, mě bylo sedm. Ale pamatuji si to. To jsme pak splouvali s Kompasem, tenkrát pionýrským oddílem, až do Hluboké. Nalezla jsem rozpálené auto na svém místě, projela pohodlně Budějice na dálnici na Prahu, ta byla prázdná, zvolila cestu Prahou, místo přes Říčany, i když to bylo náročnější, ale v pohodě, a zastavila se na Shell v Příškách na párek v rohlíku a dojela jsem bezpečně a bez nehody za občasného nadávání za světla domů. Díky, díky, díky!