Zemědělec - farmář SŠHAL - 1. část

DRUHÝ ROČNÍK

Začala jsem hledat další alternativy a jako vždy jsem si zajela postěžovat k Dr. a vrátit zapůjčené knihy. Jako vždy mi Dr. a jeho paní zopakovali, že jsem naprostý blázen, ale paní Dr. mi řekla, že někde na netu narazila na nějaký kurz ohledně kopyt a ať zkusím kouknout na veterinární univerzitu. Dr. mi řekl, ať už se na to vykašlu, že někteří učitelé melou stejně jen nesmysly, a ať si najdu mladého veterináře, se kterým budu spolupracovat. No jo, kde vzít a nekrást. Ještě mi doporučil si udělat inseminační kurz, že to je nyní super džob. To zas nemám zapotřebí já, jelikož to odporuje mému přesvědčení a hlavně nemůžu pracovat s lidma, nesnesu se s nimi. Rada ale byla skvělá, na veterině jsem našla "Specializovaná odborná průprava se zaměřením na provádění odborných veterinárních úkonů chovatelem hospodářských zvířat", který mi spoustu věcí řešil. Jenže to bych nesměla být já, aby to šlo takhle hladce. Kurz je podmíněn středoškolským vzděláním ve veterinárním, lékařském, chemickém, biologickém nebo zootechnickém směru. Nemám samozřejmě ani jedno. Přesto jsem paní na univerzitě kontaktovala s vysvětlením mé situace a ta mi odepsala, že střední školu mi uznají s tím, že si mám dodělat třistahodinový kurz pro výkon obecných zemědělských činností a půjde to. Paráda. To by ten kurz ještě musel jít sehnat. Kurz sice dělají různé zemědělky, včetně Těšínské a Frýdlantské, jenže to by ty kurzy opravdu dělat museli. Zajásala jsem, když jsem viděla frýdlantskou školu v seznamu, jenže. Kontakt byl uveden na nějakýho Kudrnu, což jsem později zjistila, že je ředitel školy. Odepsal mi druhý den zástupce ředitele s tím, že kurzy již několik let nedělají pro nezájem, ale že mi může nabídnout tříletý učňovský obor zemědělec – farmář, kam se můžu přihlásit. Bože. Zkusila jsem ještě hledat dále, ale nejbližší školy byly dvě hodiny autem na všechny strany, a největší problém bylo ubytování. Odepsala jsem panu zástupci, že se dohodnu s univerzitou, jestli mi výučák uznají. Uznají, tak jsem mu napsala, že bych se ráda zastavila na osobní schůzku, abychom to probrali. Ve Frýdlantě ale asi nemají rádi osobní schůzky. Volal mi, já byla zrovna v autě, venku lilo, že neví tedy, k čemu mi to je, co jsem vlastně zač a že tohle a tamto. A že by mě dali do druhého ročníku od pololetí, byl začátek ledna. Varianta sice delší, ale jednodušší. Jenže to jsem nevěděla, že to bude až takhle na palici. Sjednali jsme nakonec osobní schůzku ve Frýdlantě, hurá, povedlo se. Vrátila bych se ještě k mému horečnému hledání řešení situace ohledně kopyt, kdy jsem před koncem roku napsala panu vrchnímu kováři, jak já mu říkám, předsedovi asociace kovářů a učiteli na střední škole oboru tohoto, s popisem svého problému. I když jsem se snažila trochu mlžit, jak to je, jelikož jsem si vědoma, jak to je a že to je dle legislativy špatně, pan kovář to pochopil tak, jak to je. Na nový rok mi volal, velmi hezky jsme si popovídali, probrali situaci a řekl, ať to dělám dále, jak to dělám, že dokud to neprovozuju jak Vydra (nejmenoval), tak je to v pohodě. Dostali jsme se i k tomu, že je kovářů velmi málo, a že jich těžko bude přibývat, když z dvaceti pěti studujících jich jde řemeslo dělat dva. A ještě to vpadá kolikrát, jak to vypadá. Tak jak to pak máme asi tak dělat, když kopyto – základ koně. Sice z toho vyznělo, že se mám na všechno krajc vajc, ale já mám ráda ve věcech pořádek, a tak jsem do toho teda praštila a vstoupila do programu. Chtěla jsem taky na internet vypisovat, jak si dělám kopyta pěkně sama a jak koníčkům provádím, co je zakázané. Sice jsem se přesvědčila, že čím více papírů, tím více k ničemu to veškeré snažení je, protože mnohé nějaká osvědčení vůbec nezajímají. Nevadí. Mě se líbí.

Další fáze tedy přihlášení se na učnák do Frýdlantu, abych měla papír pro papír. Naivně jsem si myslela, že by to mohli pochopit i na té škole. Nepochopili. Také jsem si mylně myslela, že pan zástupce ředitele bude můj styčný důstojník pro informační tok, ale to byla hrubá chyba. Na schůzce jsem se dozvěděla, že je nutno vykonat rozdílové zkoušky za první ročník, když mě zařadili do toho druhého, a že budu studovat individuálně, tedy že nemusím chodit do školy každý den a budu docházet jen na přezkoušení. To ale tedy pokud udělám ty rozdílovky, jinak že budu do školy chodit denně. Trošku ho překvapilo, že jsem řekla, že by to nemusel být až takový problém. Šla mi z toho hlava kolem, informací mi přišlo, že mám málo, a připadala jsem si jak to dítě patnáctiletý. Už si přesně nepamatuji sled událostí, tak snad nebude na překážku, že v tom udělám malinko zmatek. Představil mne panu třídnímu, který šel zrovna kolem a ten na mě hleděl jak z jara, co že to po něm vlastně chce. Došli jsme ještě za učitelem předmětu stroje a zařízení a také fyziky a po cestě potkali učitele na motorová vozidla, se kterým jsem si hned domluvila, jak to bude v jeho předmětu, a od učitele strojů ať si dojdu pro přihlášku na sekretariát. Paní sekretářka lomeno studijní oddělení mě jistě viděla ráda znova po roce. Dostala jsem potřebné dokumenty, k individuálnímu studiu a také prej uvolnění z tělocviku. Říkám tělocvik je jediný předmět, který je přínosný a že uvolnění nechci. Zašklebila se a dala papír zpět. Ihned po opuštění budovy školy jsem zavolala sestře k doktorovi, protože jsem za ten rok musela lékaře změnit, že když už jsem ve Frýdlantě, že bych se zastavila pro potvrzení, tak to prej ne, že se musím objednat. Příští týden. Ach jo. Vrátila jsem se tedy domů, zmatená jak lesní včela. Co mne provázelo od této doby po celou dobu studia bylo, že se mě nikdo na nic neptal. Všem vše jasný, daný, dyť jako co, standartní situace. Pan zástupce ředitele mi zapůjčil učebnice k předmětu pěstování rostlin s tím, že mě bude přezkušovat na rozdílovkách, jinak tento předmět druháky učí pan učitel na chov zvířat, a s tímto pak budu pokračovat. Což se stalo až po rozdílových zkouškách. Do učebnic jsem nahlídla a chytla se za hlavu. Největší problém, a to dodnes, mám se slovem "technologie". Nechápu jeho význam. Vím co jsou technologie v průmyslu, u strojů, a s pojmy v zemědělství mi to nějak nekoresponduje. A to byl teprve začátek. Tom mi řek, že jsem upadla, že chci jít na tělocvik, že se mám podívat do občanky, kolik mi je, a ať si koukám to uvolnění u doktora nechat potvrdit. Ach jo. Jediné pozitivum. Na informativní schůzce mi ještě pan zástupce nadiktoval, které předměty a kdo mě bude učit a vyzjistit kontakty na učitele jsem si měla na webových stránkách. Vyrazila jsem k lékaři dle objednání, položila mu papíry na stůl, on je orazil a podepsal, optal se, jestli něco nepotřebuji jiného, já řekla že ne, a odešla k sestře, kde jsem zaplatila dvě stě padesát korun. Otázka ani ne pěti minut. Takhle se vydělává. Cestou od doktora jsem si říkala, že bych se s tím rovnou zastavila na sekretariátu. Zavolala jsem tam, nikdo to nebral. Zavolala jsem panu zástupci, no když tam není tak tam asi není, ne, asi je na obědě. Hm, tak díky. Hlavně si vyřizování spojujte s vašima cestama do Frýdlantu, ať nemusíte jezdit extra. Zatím to moc neklapalo. Taky jsem měla přihlášku odevzdat co nejdříve, ať se může vše rozběhnout. Doručení jsem dohodla na druhý den, po jedné hodině, jasně, přijeďte kdykoliv. Dorazila jsem 13.20 a to mě paní sekretářka lomeno studijní oddělení skoro vyhodila, že jsem říkala po jedný a ona musí jít učit. Jasně, přijďte kdykoliv. Přitom šlo jen o položení papírů na stůl. Mrkla na to a vyštěkla na mě: "Důvod IVP." "Co to je IVP?" "No že se budete učit individuálně, proč, jaký je důvod?" "Že chodím do práce?" To to fakt jako není vidět? Dopsala tam zaměstnání, dala si papíry stranou a já opět odcházela, kroutíce hlavou, jestli jsem debil já… Byl to teprve začátek a už jsem si připadala jak malé děcko, ke všemu úplně blbý. V ten moment se nedalo použít ani UBNŠD pana profesore Krzeměňa, protože jsem se do školy teprve přihlásila. UBNŠD jest "Úplně Blbý Následkem Školní Docházky". Obecně to použít šlo, protože mám školní docházku už dávno za sebou. Za pár dní přišel dopis, že mne přijímají, a že mám vykonat rozdílové zkoušky z předmětů chov zvířat, pěstování rostlin, stroje a zařízení a odborná praxe. Bylo nutné je vykonat do konce března, s možností prodloužení do dubna, kdybych nestíhala. Stroje a zařízení jsem tedy měla již dohodnuté, rostliny taky, zbývaly zvířata a praxe. Začala jsem tedy obepisovat potřebné a velmi rychle jsem zjistila, že učitelé nemají smysl pro humor. Také jsem došla k tomu, že podávání ruky, to je blbej přežitek, s tím se u učitelů nechytám. Jasný, dětem přece ruce nepodávaj, no tak jsem i já jakožto dospělý přestala. Co nesnáším, už dlouhou dobu a při svém stáří na to snad mám právo, když někdo začne mail úslovím "Vážená paní". Pan učitel na chov zvířat (budu dále používat označení pan bakalář, které jsem se naučila až na konci studia) jej hned při prvním psaní použil. Budiž mu ale ke cti, že to byl pak asi jediný člověk, který při setkání vždy ruku podal. I vzájemná spolupráce se dá považovat za tu z lepších. Konzultaci jsem nakonec vymámila i z něj, sice mi obsah učiva popsal mailem, ale potřebovala jsem asi taky nějaký podklady. Mladý teoretik po škole mi tedy zapůjčil učebnice, okopíroval učební plán obou ročníků, a já se mohla jít připravovat. Na můj dotaz v mailu, zda mi budou k chovu koní, který se v prvním ročníku probírá, stačit mé třicetileté zkušenosti a k anatomii absolvování jednoho semestru na VOŠ odepsal, že pokud aspiruji na jedna nebo dvě, že by bylo vhodné si informace doplnit. Aha. Takže k učivu na učňáku je potřeba mít znalosti vysokoškolské. Drobet přeháním, ale tenhle pocit jsem prostě nabyla. Jediná věc, na kterou se tedy vždy ptali bylo, jestli mám řidičák na traktor. Jak by to mělo definovat mé vědomosti netuším. Panu třídnímu a panu zástupci jsem odeslala data konání všech rozdílových zkoušek, jak bylo požadováno, a s třídním jsem se chtěla sejít probrat, jak to vlastně všechno bude přesně. On se se mnou sejít nechtěl. Klasika. Začalo mě to rozčilovat. Stále jsem žádala o osobní setkání, chtěla jsem získat nějaké bližší informace, ale to prostě asi nebylo potřeba, jak jsem postupem času za celého studia zjišťovala. Sice trpím celý život nedostatkem informací, ale to je tím, že já se kolikrát radši už ani neptám. V tomto případě jsem se zase asi ptala moc. Později mi bylo připsáno k mým negativním vlastnostem že jsem "hrozně neodbytná". K tomu se ale dostanu na konci školního roku. Jako úplně první zkoušku jsem vykonala tu z odborného výcviku, protože to bylo rychlý. Mailem od vedoucího praxe jsem dostala telefon na paní mistrovou, která mi řekla – přijeďte ve čtvrtek v sedm na statek, nějak to dáme dohromady. Veškerá informace. Byla zima, tma, takhle brzo ráno nemám ve zvyku být vůbec venku, nikde nikdo, nevěděla jsem, co bude, jak dlouho tu budu. Paní mistrová byla tak nějak asi první, kdo se mě zeptal, proč to vlastně dělám a co dělám. Dorazili kolegové, kteří mi bylo představeni, a dnes lituji, že jsem jména vypudila z paměti, jelikož nastala situace, kterou jsem pak dlouho rozcházela. V dnešním světle s odstupem času to byla možná jako vždy i má chyba , ale já jsem fakt dospělej člověk a nemám zapotřebí, aby se ke mně někdo choval jako k fakanovi, což v ten moment jeden kolega dost úspěšně předváděl. Nasadila jsem tedy svůj styl, protože byla tma, přišel mi mladší než já, byl drzý, tak jsem byla drzá taky. Nebo je také ovšem možné, že jsem byla drzá první, a on reagoval na mě. Zatáhli mě do plechového hangáru ke kombajnu, kde jsem prohlásila - to je kombajn, to poznám. To byl asi prvotní impuls pro kolegu být ještě drzejší. Další zřejmě nastal, když jsem si prohlížela žoky s obilím, a hrábla jsem do jednoho s tím, že co to maj za hnusnou pšenici. Kolega vylít, že to je jarní triticale, které tady jako jediní pěstují. Aha, sorry. Já do té doby viděla triticale jen na obrázku, naživo nikdy, a tak jsem jej měla zafixováno jako podlouhlé zrno v podobě prdele. My jsme měli triticale zasetý poprvé, a sklízelo se až v létě toho roku, takže jsem pak i u nás viděla, že je to prostě hnusná pšenice. Takže prej poznávačka. Přinesli plastové kelímky na pivo, asi devět, plné zrní. A co to je. Základ, pšenice, ječmen a oves by byl trapas, kdybych nepoznala. Hrášek poznám snad ještě taky, i když byl ve směsi s ovsem, tedy luskoobilná směs. Lupinu název jsem slyšela, i jsme ji měli doma na zahrádce zasetou ze semínek, které jsme měli ve špajzu, ale v ten moment jsem to prostě nepoznala, říkám nějakej bob, soja, nevím. To ono triticale. Možná nějakej sezam, řepka, už si vše nepamatuju. Jako poslední jsem hrábla do kelímku plného bordelu. Říkám to je asi oves, s nějakým bordelem. Až později mi došlo, že je pravděpodobně ekologicky pěstovaný. No, dobrý no, nepoznala jsem tři. Kolega si vzal jeden kelímek a chroustal zrníčka. Nezapíjel je tedy horkou vodou, nebyl prase espreso, nebylo to kafe. Pro neznalé – Suchého úprava Polednice: "Jestli chcete kafe, vemte si támhle zrníčka, chroustejte je a zapíjejte to horkou vodou." Na což mu Dvořák odpovídá: "No to je výborný nápad, já si vezmu zrníčka a budu je zapíjet horkou vodou. Já jsem Polednice a ne prase espreso." Tak co tam měli ještě. Říkám nevím, seno, senáž, siláž… Čímž jsem nahrála kolegovi, který hned na mě: "No? Jaký je rozdíl mezi siláží a senáží v technologii sklizně." Cože??? Jak jsem již dříve napsala, se slovem technologie mám dodnes problém. Neměla jsem naprosto tušení, co po mně chce. Než mi to všechno sešrotovalo v mém malém mozečku, už něco říkal… že… a… siláž se sklízí řezačkou. Doplnila jsem tedy, že senáž se tedy seká sekačkou, a že skladování, no ale to slyšet nechtěl a od té doby jsem radši už neříkala nic, protože nic nevím, jsem naprosto negramotná. Následovala jsem je do chlíva. Zde jsem se setkala s kravkou a teletem. Co je to za plemeno. No to se ptáte toho pravýho. Kráva asi stračena, když je flekatá, teda česká straka, a tele… jalovice… hnědý… nevím. Noooo, genová rezerva, také to chováme jen tady…. Česká červinka. V duchu jsem si řekla, že červinka je přece nemoc prasat ne…. Na dovysvětlení – ne, i když i Dr. se nachytal. Červinka je plemeno, nemoc prasat je červenka. No jo no, já poznám tak maximálně šeroláka, kterýho jsme chovali, hajlenda, longhorna a polomáčenou krávu, tedy galloway. Jednomu plemeni říkám "ten se dvěma prdelema", to vyvinuli nějakýho chudáka, který má svaly dvakrát. Jistě, o to více masa, o to více peněz. Ach to lidstvo. Následovala řada další otázek a nastal problém veliký můj – pochopení, na co že se mě to ptají, i když odpověď vlastně znám. Prostě nerozumím otázce, ale copak jsem Klaus… Březost krav. Jako vždy první koně – jedenáct měsíců. To byla voda na mlýn pro kolegu – no to asi neeee…. S omluvou jsem se opravila. Opustili jsme chlív a paní mistrova na mě vyhrkla: "tak to necháme za dvě a nebudem to tu dál řešit". Říkám v pohodě, hlavně abych tu zkoušku udělala. Dohodly jsme se ještě, že formality ve škole vyřeší a já plná dojmů jsem mohla konečně odjet krmit vlastní zvířectvo, tedy na tu svou praxi. Jo, sice jsem si říkala, že známka je přece jedno. Ale ego to dlouhou dobu nepustilo. Ty vole tak já chovám krávy, pěstujem obilí a mám z praxe za dvě? Navíc jsem byla vytočená z kolegy, kterýmu jsem chtěla skoro hned na začátku dát lopatou po hlavě, ať se trochu probudí. Jasný, totéž si vždycky myslí i ta druhá strana o mě. První zkouška, první rozčarování, kterých přišlo následně ještě mnoho. Další dvě zkoušky byly spojeny v jeden den. Měla jsem jít nejprve udělat zkoušku z chovu zvířat a pak po skončení přijít na zkoušku z pěstování rostlin. Pan zástupce potřeboval spojovat, abych nejezdila do Frýdlantu mockrát, ale mě to problém nečiní, stejně mám houby co na práci, že. Pan bakalář byl naštěstí vstřícný a dal mi na sebe telefonní číslo, jinak bych se do školy nedostala, protože zvonit jsem mohla tak leda na zvony v kostele, bylo to pro vstup do školy stejně platný, jako zvonění na sekretářku. Posadila jsem se do třídy, měla jsem sebou i svůj zápisník – carisblok - plný stránek papíru předtištěného Česká osiva a.s., kterého máme doma mraky bločků, protože každý rok dostaneme k vánocům minimálně dva. V prezentaci učiva stálo, že pan bakalář kontroluje zápisy v sešitě, tak jsem mu je přinesla ukázat. Zasmál se tomu. Tak jo. Dostala jsem písemný test. Sice jsem na nic neaspirovala, jak psal pan bakalář v mailu, ale jedničku jsem dostala. Sice se opět projevilo, že jsem dlouholetý chovatel především koní, protože jsem u krávy místo paznehtu uvedla kopyto, že. Nicméně chov koní a poznávačka plemen by byl fakt trapas, kdybych měla blbě. Hodili jsme chvíli řeč a po gratulaci k úspěšnému složení rozdílové zkoušky i s podáním ruky jsem odkráčela k panu zástupci na zkoušku druhou. Pan zástupce u sebe ovšem nebyl. Volám mu s tím, že to vzala jeho paní, a tak jsem v telefonu slyšela jen, ježiš já jsem zapomněl. Nicméně to ve finále vyznělo, že za to můžu já. No jo, jak jinak. Omluvil se, že odešel, a že mi zavolá zítra a dohodnem jiné datum. Druhý den, jak jsem psala, to vyznělo tak, že jsem já nepřišla a že teda nezkoumal kde jsem a šel domů. Na další termín byl pozván ještě jeden student, a psali jsme spolu. Ze čtyřech otázek o půdě a hnojivech jsem nakonec dostala za dvě. A to jsem se poprvé a naposled připravovala a učila trochu více, hlavně proto, že jsem naprosto nevěděla, co od toho všeho mám čekat. Pak nastal chaoz. Jako vždy jsem špatně pochopila klasifikaci a do kdy ji mám mít splněnou. Vyznělo to tak, že klasifikaci za první pololetí mám splnit také do konce března, a kdyžtak požádat do dubna. Jak jsem zjistila později, nebyla potřeba vůbec. Začala jsem tedy na základě mylného přesvědčení obepisovat učitele dalších předmětů, protože prostě deset let, takže vše zopakovat, co z toho, že mám třeba z češtiny maturitu, z angličtiny maturitu a certifikáty, matika…. No dobře no. Některé učitele nebylo možné dohonit, ani mailem, ani přes slavnou aplikaci Edookit – z těch aplikací se jednou posereme – s některými to naopak klaplo dobře a chápali jsme se na první dobrou. Také proto, že se ptali, že, jako například paní učitelka ekonomie. S některými to bylo naopak za trest, protože proč se a něco ptát… třeba s paní angličtinářkou jsme se nepochopily vůbec, i když si pan zástupce po otázce "umíte vlastně anglicky" a mé odpovědi "mám mezinárodní certifikát a státníci" myslel, že se s paní v pohodě dohodneme. Paní angličtinářky jsem se zatím jen informativně zeptala, jak bude probíhat klasifikace z jejího předmětu, odpověď mě rozsekala. Napsala mi, že budu docházet na písemky, že teď dokončili kapitolu čtyři v učebnici, takže si z toho mám přijít napsat test, a že tedy začínají kapitolu pět. Jestli umím anglicky, jestli vůbec mám učebnici, nebo aspoň vím ,jakou… Napsala jsem jí, ať dá termín, že to přijdu napsat. Přijďte v pondělí v osm do učebny sto. Nakráčela jsem v daný termín do školy, našla učebnu sto. Stojím před dveřmi, a v chodbě na každé straně ve dveřích do kabinetů stojí dvě paní a prohlížejí si mě jako přízrak. Jo, dobře, chodím v montérkách a asi vypadám blbě… Vypadalo to jako "co tu jako chcete…", bez pozdravu – hledáte někoho? Říkám dobrý den, paní učitelku na angličtinu. Málem omdlela, a se slovy "to jsem já" si mě dvakrát oskenovala od hlavy k patě. Počkejte tady, až zazvoní, pak půjdete se mnou do třídy. Super, nebylo si ani kam sednout, jak trestanec. Vytáhla jsem telefon a hrála hru, jak je mým zvykem, když někde musím čekat. Zazvonilo a paní angličtinářka ověšena vším možným řekla pojďte se mnou. Já stále čekala, že se třeba zeptá… ne. Dostala jsem papír, podepište a pokud možno odpovězte na vše. Začala s dětmi probírat třídnické záležitosti, jak jsem z řeči pochopila, velká kamarádka, samé ha ha hi hi, že mě třeba můžou rušit, nevadí… Papír velikosti A4 a na něm okopírované další dvě stránky A4 na jedné straně, takže to bylo strašně malý, i když nepotřebuju brejle, tak by se šikly, a nějaký "fill the gap", tedy doplňte mezeru, s mým písmem bylo poměrně neproveditelný. Půlkou ucha jsem poslouchala, co říkají, pak četli. Neuměli odpovědět na základní otázku, musela překládat. Pro mě jako pro lektora to byl horor, ale do toho mi nic není. Za deset minut jsem měla celou slavnou lekci čtyři z učebnice vyplněnou. Nevěděla jsem jen jedno slovíčko, to bylo asi nějaké ovoce. Otočila jsem se na paní učitelku, a ta se mě se zděšením zeptala – vy už to máte? Nooo, mám no… Tak mi to dejte, můžete jít, já vám známku pošlu mailem. V poledne mi přišla jednička s tím, že je vidět, že látku zvládám. A do měsíce že bych přišla napsat test z kapitoly pět, až budu já tedy připravena. Furt nic. Odepsala jsem, že se můžeme domluvit rovnou, že až bude psát se třídou test, že nemám problém to přijít napsat taky. Dobře, není problém. Furt nic. Pak se to stalo. Zeptala jsem se, jakou že to učebnici probírají, spíš jen abych si našla slovíčka, jazyk se přecejen vyvíjí (a taky že jo, bylo jich tam docela dost, co mi nic neříkaly). A blik! Proč jste se na to nezeptala na začátku, když jsem psala o těch kapitolách? Do monitoru jsem zařvala a proč ses na nic na začátku neptala ty, ty krávo… Knížku navíc nemá, tak mi ji nemůže půjčit, učebnice pro začátečníky, a já fakt za to nebudu dávat osm stovek, a nemá ani v elektronické podobě. Chvilka hledání na netu a sehnala jsem. To byla domluva, fakt, ty vole. Ani to, že jsem jí napsala, že mám na angličtinu zkoušky, jí k ničemu nenakoplo, napsala jen – no tak to pro vás bude ta angličtina hračka. To už mě opravdu zvedlo ze židle a napsala jsem na studijní oddělení paní sekretářce, jestli by nebylo možné mi na základě mezinárodního certifikátu a státnice předmět uznat. Přece nebudu dopérdele trapasit se začátečníkama, to po mně fakt nechtějte. Po anabázi s přijitím vyplnit žádost o uznání předmětu a okopírováním papírů mi byl předmět do konce studia uznán, jen jsem v novém školním roce musela požádat znova.

Bylo potřeba složit ještě jednu rozdílovou zkoušku a to ze strojů a zařízení. Měla jsem si připravit "denní údržbu traktoru". Musela jsem si to najít na netu, protože jsme ani jeden s Tomem neměli představu, co vlastně chce. Tím, že děláme na sebe, máme techniku vlastní, tak z praxe jsme zvyklí ráno sednout do traktoru a večer jej zase zaparkovat, jakápak denní údržba. Vím, jestli potřebuju natankovat, nebo že tam je olej, když jsem ho při pravidelné údržbě měnil i s filtrem. Dle internetu je potřeba denně zkontrolovat oleje, filtry, pneumatiky, utažení kol, světla, elektroniku, umejt vokna… To jsou věci, které soukromník denně dělat nebude nebo bude dělat dle potřeby, ne před každou jízdou. Jasně, když budu dělat v podniku, kde se na jednom traktoru budeme střídat tři, a já nevím, co ten přede mnou včera zmrvil či ne, tak to dává smysl. Připravila jsem si to, dokonce několikrát přečetla. Po třech slovech jsem dostala za jedna, dohodli jsme se na klasifikaci druhého pololetí, můj referát ze strojů, co máme doma odmít, zadal mi kombajn, čili sklízecí mlátičku a dostala jsem nejtěžší úkol za celé studium. Do fyziky přinést potvrzení o absolvování školení BOZP pro elektrická zařízení. Když ne, tak že jako teda něco napíšu. Měla jsem na to skoro tři měsíce, ale i tak to byl zážitek to sehnat. Boha, proč já, která se elektriky bojím a nehrabu se do ní, vím, že se nestrkaj prsty do zásuvky a že mám vypnout jističe, když něco. Jediný co s elektrikou umím je instalace elektrické ohrady od á do zet. Zatlouct kolíky, našroubovat izolátory, natáhnout vodič, připojit ohradníkový zdroj, zatlouct zemnící kolík (když to zrovna nepřidělám k závrtné kotvě pod budkou), strčit zdroj do zásuvky, případně připojit na autobaterii, a zkoušečkou zkusit jak to bije. Nejsem Tom, abych to dělala pod proudem a zkoušela to rukou. Ne, že by mi ta rána nějak vadila, já se vždycky leknu. Proč nemůžu popsat toto? Dyť je to pro zemědělce přece praktičtější. A ve fyzice na gymplu jsme se zapojení obvodu učili taky, tak by to i korespondovalo s předmětem. Když jsme to na gymplu probírali, zrovna jsem poprvé elektrický ohradník koňovi instalovala, a celou dobu při tom na tu fyziku myslela. Podle pana učitele se mi do života bude ale více hodit to školení no. Na to asi nemám co říct. Začala jsem tedy shánět. Brudr nepomohl, bezpečák řekl, že jen pro zaměstnance, Karel nepomoh, že sám čeká na školení, i když ve finále klidně pomoct mohl, ale o tom jsem se dozvěděla až následně. Pomohl až Tomův spolužák, který mě odkázal na instituci, kde mi to vystaví. Pán na druhém konci sice nechápal, co pan učitel jako má na mysli, nicméně byl velmi vstřícný a vše jsme si vysvětlili osobně. Papír o školení BOZP z toho, že nemám strkat pazoury do zásuvky, nejlépe mokrý, že si mám zjistit, kde je hlavní jistič při práci v objektu, že nemám hasit vodou a hlavně – výstraha životu nebezpečno dotýkat se drátu i na zem spadlých – byl vyhotoven. Hurá. Jednička z fyziky v kapse. Rozdílovky byly tedy splněny. Malinkatý šoček jsem ještě zažila, když jsem po zkoušce dojela na statek si nechat potvrdit protokol paní mistrovou, neboť stále nebyl. Zřejmě byla vykolejená z toho, že jsem drze nakráčela a něco chtěla, jinak si to neumím vysvětlit, protože mi řekla, že mi to hned nevyplní, že jí to tam mám nechat, že to pak do školy zanese. Otázka čtyř vět a pěti minut. Pozvedla jsem obočí, položila papír na stůl a odešla. Pátek po jedné hodině. No nic. Protokol se naštěstí neztratil a ze mě se stal žák učňovského oboru zemědělec – farmář. Celá sranda byla ovšem na začátku a ty největší špeky mě teprve čekaly. Které předměty jsem tedy musela absolvovat. Angličtinu mi uznali, že by to třeba někdo navrhl sám od sebe, proč. Nevadí. Tělocvik, ten byl vyřešen uvolněním od lékaře. Ale jo, po pozdějších zkušenostech měl Tom pravdu. Fyzika, to jsem již zmínila a uzavřela. Chov zvířat a pěstování rostlin pak tedy přešel pod pana bakaláře. U rozdílovek jsme se dohodli, co a jak bude, a materiály mi posílal mailem. Stroje a zařízení byly dohodnuty u rozdílovek také. Motorová vozidla byla dohodnuta hned v úvodu, byť pan učitel na můj mail reagoval až na konci roku. Nevadí. Na řadu přišli učitelé, se kterými jsem se doposud nesetkala. Nejlepší spolupráce, jak jsem zmínila, byla s paní na ekonomiku. Ptala se, reagovala hned, zasílala materiály, byla velmi ochotná. Testování probíhalo jednou za čtvrt roku online, jen se chtěla další školní rok setkat osobně, neboť tento předmět je i u závěrečné zkoušky, tak abychom pak na sebe nekoukaly jak z jara. Jako starý člověk znám už spoustu věcí z praktického života. Ale čísla, čísla si fakt pamatovat nebudu, zvláště když bych je měla potřebovat, tak si je asi najdu, ne… Druhým vyučujícím, se kterým byla spolupráce bezva byl pan matikář a zároveň ICT, tedy informatika. Sice jej na začátku dohnat byl problém, protože na školu nastoupil stejně jako já, a tak na něj nebyl kontakt nikde uveden. Ani třídní, ani zástupce mi nepomohli, řešila jsem to tedy osobně. Dle rozvrhu jsem zjistila, kdy a kde má hodinu, a došla po zvonění. Nakráčela jsem dovnitř, dětičky v šoku, pan učitel v šoku. Třeštil na mě oči, co se děje, podala jsem mu ruku s tím, že jsem Maiksnerová a jsem žákem ZF a jdu se domluvit na klasifikaci z jeho předmětů. Informovala jsem jej, že jsem uživatel elektroniky prostě jen běžný, umím excel, word, pustím si internet, něco s fotkama taky umím. Z matiky ať mi dá za čtyři a nebudem to hrotit, matiku neumím, lepší známku jsem nikdy ve škole neměla a hotovo, žádná křeč. Souhlasil se mnou, ale že se raději zeptá pana zástupce, jak to má dělat, že je nový a taky neví, co a jak. Ovšem jako jediný pochopil, že jsem dospělý člověk, se školou dlouhá léta za sebou a tak to nebudem nějak dramatizovat. Pan zástupce to však celou dobu dramatizovat potřeboval, není mi dodnes jasný proč, takže jsem musela testy psát. Nicméně v klídku a pohodě. Pan matikář mi zaslal přes apku pár příkladů, já je vypracovala, Jirka (profesor matematiky, fyziky a informatiky) je zkontroloval, případně (hlavně ICT) doplnil, já zaslala zpět, houby zle. Hotové vybavené. Sice kolektivní práce, ale kolikrát jsme oba s Tomem měli rozepři, jak to počítat. Matika ale byla v tomto pololetí jednoduchá, to bylo v poho. ICT už tolik ne, nějaký HUB, server a podobně, to mě fakt nic neříká, to pomohl hodně Jirka. I proto jsem zřejmě měla po stopadesáti letech z matiky jedničku. Občanská nauka byla taky celkem pohoda. Ne že bych z občanky nematurovala za čtyři, ale tam to bylo o něčem jiným, to byla samá filozofie, Jean Jacques Russeau… Tady jsem měla zpracovat referáty o českém svátku a české tradici, kterou jsem si mohla vybrat. Sáhla jsem do knihovny po knížce "České svátky a tradice". Vybrala jsem si české zvěrozvěsty Konstantina Cyrila a Metoděje a čarodejnice, čili Valpuresnacht, protože ty jsme na Moravě a ve Slezsku neměli. Otázka pár minut, odesláno, spokojenost na obou stranách, papa. Vlastně taky dobrá spolupráce. Nakonec jsem si nechala český jazyk. Tragedie totiž teprvá přichází. Kontaktovat paní učitelku byl nadlidský výkon, až se nakonec přes apku povedlo. Stále jsem ovšem nevěděla, co je nepochopitelné na slovním spojení "navrhněte datum a čas setkání já se přizpůsobím", protože pokaždé mi bylo odepsáno "jak se to hodí vám". Tentokrát byla odpověď – kdo jste, nic o vás nevím, co chcete. Mylně jsem si myslela, že když jsem v apce zařazena do třídy, že to je i pro příjemce viditelné, tak jak já vidím, co učitel učí. Tak asi ne no. Omluvila jsem se, představila se a zažádala znovu o schůzku ke klasifikaci, či jak tato bude probíhat. Přijďte tehdy a v tolik. Hurá. Zde se vrátím k mému nepochopení s klasifikací a časem jejího uzavření. Myslela jsem si, že má být za první poletí uzavřená do konce března s tím, že když to nestihnu, tak mám požádat o prodloužení do dubna. Asi jsem špatně pana zástupce slyšela, nebo jsme se prostě nepochopili. Proto jsem se snažila vše udělat do konce března, aby to bylo v pořádku. S paní češtinářkou jsme se setkaly čtyři dny před koncem měsíce, tudíž jsem to časově nestíhala, a tak jsem po schůzce zažádala o prodloužení. Zaslala jsem požadavek paní zástupkyni ředitele, volal mi pan zástupce, co je za zmatek, jestli mám dodělané rozdílové zkoušky, ano mám, no tak plňte jen druhé pololetí, první pololetí budete mít neklasifikováno, to není žádný problém. No, jako rodič mám zkušenost, že jak kde. Božka, jak složité to celé probrat hned na začátku. Já už vážně nevím. Zpět k českému jazyku. Myslím si o sobě, že jsem slušný člověk a nechovám se nijak závadně, pokud mi k tomu není dán důvod, nejsem drzá, mám zdravý respekt. Ale asi si to jen myslím. Proto se ke mně lidé chovaj, jak se chovaj. A nebo vypadám tak blbě, taky možnost. Paní učitelka, a to opravdu naprosto typická, na mě nastoupila opět s tím, že o mně nic neví, proč tam jsem, co chci, proč lezu na starý kolena do školy, proč jí vlastně obtěžuji v jejím zajetém systému. On je to hroznej vopruz se dojít zeptat na kompetentní místa, že tam má studenta, o němž nic neví a co s ním, to by bylo asi příliš logické. Začala jsem s vysvětlováním a hned v úvodu jsem si všimla, že píčelka (prosím zkratka paní učitelka, za nás jsme říkali paníčelko) ráda skáče do řeči a dokončuje věty za druhé, i když je konec úplně jiný a nechala si vše řádně vysvětlit. Snažila jsem se být v klidu, ale jímal mě vztek. Paní češtinářka se jala prostudovat celý učební plán pro druhý ročník a předčítala mi z něj. Přestala jsem si myslet, že umím česky. Začala jsem pochybovat, že to, co jsme se před těmi skoro třiceti lety učili, je vůbec ještě platné. Píčelku vůbec nezajímalo, že mám maturitu z češtiny, že jsem napsala tři knížky, které jsem jí přinesla ukázat, jela si své a zadala mi k naučení se lexikoligii – tvorba slov, význam slov… a napíšete referát z povinné četby – válečná literatura. A hezky rukou, dětičky totiž podvádějí, takže budete i vy, a hlavně napište hodnocení knihy a rozepište se, ne jako haranti - kniha se mi líbila. Ty vole, tak před chvílí mi tu spílá, jak mám moc práce, když mám farmu a proč to takhle dělám, pak mi zadá číst knížku. Já nemám čas číst ani co mě zajímá, natož co mě vůbec nezajímá. Paráda. To už jsem byla vzteklá a vnitřně jsem nadávala tak, že to muselo být vidět i navenek. Dohodly jsme termín zkoušky a odešly jsme do kabinetu, kde si píčelka hodlala zapsat do kalendáře, kdy přijdu, a taky že si dáme kontakt. To jsem pochopila špatně, píčelce jsem nadiktovala své číslo a cvakla propiskou, že si napíšu i její. No to ne, já číslo nedávám, jestli něco budete potřebovat, zavolejte si na ústřednu, oni vás přepojí. Cvakla jsem propiskou, ale i zubama, protože jsem prudce zavřela mou upadlou čelist, rozloučila se a odešla z kabinetu. Na chodbě jsem nahlas prohlásila kroutíce hlavou: "To snad není možný!", děti nechápaly. Pan bakalář mě na to ale předem upozorňoval, že je paní kolegyně z kabinetu trochu zvláštní, a že už se na mě chystá s asi čtyřma slohovkama. Tenkrát jsem se tomu ještě smála a panu bakaláři opáčila, že jsem napsala knížku, tak nějaká slohovka mě fakt nerozhází. Panu bakaláři jsem pak mou knihu darovala při další návštěvě píčelky. Byla jsem z toho prvního češtinářského setkání tak vytočená, že mi na vychladnutí nestačila ani cesta z Frýdlantu. Doma jsem se vztekala tak, že když přišlo dítě ze školy domů, tak jsem jí sjela na tři doby, protože je po mamince a chodí všude se sluchátkama. Seřvala jsem jí za to, že si ty sluchátka nemůže sundat než otevře dveře. Pak jsem dostala zjeba já od Toma, ať už se konečně uklidním. Jasně, měl pravdu. Ale trvalo mě to dlouho. Začala jsem na internetu hledat podklady, ale nic jsem nenacházela. Napsala jsem tedy kamarádce spolužačce, která učí v Těšíně na gymplu češtinu, jestli by mi nepomohla. Pomohla mi tak, že mi zapůjčila učebnice, podle kterých učí, a bylo vyřešeno. Sama se ale divila, co to po mně píčelka chce, že tohle neučí ani na gymplu. Učebnice jsem si vyzvedla u Jirky, když jsme měli opět hrací kytarový sraz. Referát z povinné četby jsem spáchala taky vcelku rychle. První, co mi přišlo na mysl byl Remarque a Na západní frontě klid. To se mi ale fakt číst nechtělo, a tak jsem pohledala na netu další možnosti. Vyskočil mi Petr a Lucie. No jasný! Dyť to jsem i četla, přesně si pamatuju kde a kdy, na ranči na posteli za poslechu Cimrmana. Vyštrachala jsem čtenářský deník z gymplu, ale tam nic. Jenže já už si přesně nepamatuju, co tam bylo, jen že na konci umřou při bombovém útoku v kostele. Tak jinak, Anička si mi ve škole vypůjčila knížku. Po škole jsme jely na španělštinu do Liberce, sedla jsem si do KFC a při čekání na Aničku jsem přečetla první půlku. Po příjezdu domů jsem dočetla druhou půlku a vztekle sepsala referát. Anička pak vymyslela, že jí bubu psát referáty já. Mno, pokud chce zachovat jedničku z češtiny a nebýt na kordy s profesory, tak raději ne. Já už si totiž nyní můžu dovolit být drzá a protivná, a v tomto duchu jsem referát i napsala, a říkám si a dej mi z toho co chceš, třeba pětku. Čeština tedy také připravena. Karty byly rozdány a tak jsem se v tom prvním záchvěvu hujerství řádně připravovala. Postupem času mi to přestávalo jít. Školu mám ráda dodnes, nemám problém plnit úkoly, ale s rozumem dnes a jakožto starší osobě mi ty úkoly musí dávat smysl, což v některých případech prostě nedával. Já jsem tedy ve škole vždy dělala, co jsem neměla, a to co jsem musela, tak jsem se tomu vyhýbala, učení například. Můj mozek odmítal přijmout fakt, že v zemědělství patnáct let denně dělám, maduridu mám taky, školu jsem ukončila, proč by mě měl tady proboha někdo z něčeho zkoušet a hodnotit, zvlášť když někteří kolegové jsou pomalu o polovinu mladší než já. Jenže, bohužel. Já něco chci, já to potřebuji, já musím dodržet nastavená pravidla. Takže holt tak. Bylo nutné ještě vyřešit odbornou praxi. To můj mozek nepobíral už vůbec, a nejen můj. Napsala jsem vedoucímu praxe, že jsem tedy přijat a jak to s tou praxi je. Jestli můžu být na vlastní farmě, nebo můžu být na farmě u manžela, tedy taky na vlastní, i když máme každý své ičo, nebo mám shánět ještě úplně jinde, nebo musím tedy chodit na praxi s dětma. Pan vedoucí byl lehce zmaten, navrhl řešení s tím, že můžu být u manžela, protože u sebe bych si byla sobě instruktorem a to nelze. Vtipné, když ke mně chodí holky z agropodnikání, on sám jim tu praxi u mě podepisuje, jsem jim oním instruktorem, a najednou jím být nesmím. Dává to smysl? Nedobře se na to díváš Veverko. (Cimrman – Blaník). Ano, nedobře se na to dívám. Ze srandy jsem si spočítala, kolik té praxe mají děti v té škole za tři roky studia. Chodí ob týden, tedy dvakrát do měsíce, škola je deset měsíců, plus ještě týden o prázdninách. Vyšlo mi to s mou chabou matikou jeden rok, tři měsíce a tři týdny. Hm. Krom toho, že koně chovám téměř třicet let, tak jen tu zemědělskou praxi prokazatelně provozuji let patnáct. Živnosťák má datum, každý rok podávám dotace… Nebo tam taky platí školské "deset let"? Jenže před deseti lety. Já to dělám posledních patnáct, doteď, a ještě dlouho budu muset, do důchodu dalších dvacet let přede mnou. Zamyslel se nad tím třeba někdo takto? Těžko. Prostě tak je to daný, přece si nebudem dělat starosti s nějakejma individualistama. Měli jsme tedy přijet podepsat smlouvu, Tom i s razítkem, obdržela jsem deník z praxe, který jsem měla každý týden praxe vyplňovat, respektive Tom tam měl psát, co provádím, podepsat a oznámkovat. Zaslat paní mistrové a ta mi napíše známku celkovou. Ještě Tomovi říká: "A dávejte jí jedničky, ať má dobrou známku na vysvědčení." Jak by na tom záleželo. Deník jsem tedy na konci praktického týdne zasílala paní mistrové. Sic jsem nevěděla, co tam psát, ale tak dařilo se to celou dobu. Dle názvu mailu jsem si říkala, že paní Tom bude znát, protože jsem podobné jméno viděla u něj na facebooku. Tom pak hledal a potvrdilo se, pak i později, že to je sestra jeho kamarádky. Dokonce jsme přes onu kamarádku objednávali sedlo z Indie, protože byla v Anglii a indiáni to jinam než do Anglie neposílali. Praktikovat jsem měla sedm hodin denně. Ty krávo to nepracuju ani normálně. Dobrý bylo, že v mé smlouvě bylo aspoň napsáno, co vlastně mám jako "studovat". U smlouvy holek, které ke mně na praxi chodí poslední tři roky, jsem se za celou dobu nedozvěděla, co že jim mám vlastně vykládat, i když v ní je napsáno, že mě seznámí s výukovým plánem, který bych jako asi s něma měla následovat. Nedozvěděla jsem se to dodnes, i přes písemné i ústní žádosti o nápravu. Usoudila jsem tedy, že když to netrápí je, proč by to mělo trápit mě, a holkám tu vykládám své životní zkušenosti nejen zemědělské, popisuju jim stroje, Tom mě opravuje, já se rozčiluju, ukazuju jim kytičky na poli, zrní, které stejně nikdy znovu nepoznaj a tak si tu ten týden užíváme. Když se jich zeptám, jestli jim to říkali ve škole, tak stejně jako Anička odpovídají – ne. To bude ta puberta, i když u holek věřím, že to je pravda. Formality vyřízeny a já každý týden odesílala whatsappem svůj výtvor. Co tam mám psát…. napiš vozová hradba (Cimrman – Blaník). Plnění dalších úkolů v dalších předmětech pak bylo už jen dojít do školy, něco sepsat, vyplnit online test a podobně. Rostliny a zvířata jsme s panem bakalářem zvládli vcelku v klidu. To jen já jsem se odmítala učit. Na co mi jsou plemena prasat, ovcí, koz… Na co mám vědět, jak se prasata chovají ve velkochovu, když mě to nezajímá a nikdy to dělat nebudu. Ke všemu jsem posléze zjistila, že chovat prasata "dle teorie" je naprosto proti mému přesvědčení o welfare zvířat. To když jsem Dr. říkala, že paní tady od prasat odnaproti dělá ve škole přednášky, jaký maj nový technologie v chovu, a Dr. mi to popsal, jak to vypadá. Díky nechci. Nechala jsem to prostě bejt a vždy psala jen to, co vím obecně, ze života, z praxe. Jako správnej Hujer jsem panu bakaláři iniciativně vypracovala chov telat pastevním způsobem, tak jak jsme to dělali my, s fotečkama pěkně referátek, že jako třeba plus body a přestanem se dále prudit. Nic, smůla. Vypracovala jsem pak ještě chov masného skotu. Ale nebylo to opravdu k ničemu. O rok později jsem to nabídla holkám z agropodnikání, aby měly na papíře praxi na mé farmě. Ty to aspoň ocenily. Tedy snad. Já jsem se na začátku snažila, jak se učit, tak být iniciativní. Postupem času jsem vše vzdala, když jsem viděla ten přístup a jak to chodí. Jak je to všem jedno, jak se mám starat jen já, oni mají svých starostí dost. Já je nemám, já jsem přece žák. Stroje, zařízení a fyziku jsem spáchala za deset minut, kdy jsem panu učiteli předložila papír s BOZP, který si prohlídnul a vrátil mi jej zpátky, že se mi bude hodit. Já fakt nevím k čemu. Zadal mi popis sklízecí mlátičky, papír, propiska, a odešel z kabinetu. Jo, přiznávám, jednou jsem do sešitu koukla, protože jsem si nemohla vzpomenout na název jedné části, jak se to řekne přesně. Přišel, jo dobrý, ozvěte se začátkem příštího roku, naschle. Poslední masakr v pololetí, čeština. Dostavila jsem se na smluvený čas, čekám před kabinetem. Zaklepu, nic. Za pět minut zaklepu, vezmu za kliku, nic, zamčeno. Ok, tak třeba přijde. Po patnácti minutách přišel pan bakalář, který tedy s píčelkou sedí v kabinetě a oznámil mi, že kolegyně tu nemá ani věci, odešla domů. Supr. Sejdu dolů, potkám sekretářku lomeno studijní oddělení tak se ptám, opovrženě mě odeslala za panem zástupcem. Pan zástupce vzal telefon a volá píčelce. V telefonu slyším, že odešla domů, že musela se psem na veterinu, že se mi ozve zítra, že nemám mít obavy, že jsem chytrá vzdělaná ženská a že to nějak uděláme. Já se snažila neksichtit, nic neříkat, nereagovat. Omlouval se, že by se to stávat nemělo, já jsem se snažila vyjádřit pochopení, a opět mi zopakoval, že si mám dohodnout více předmětů najednou. Na to fiasko jeho vinou asi zapomněl. Nevadí. Druhý den mi paní češtinářka volala, strašně se omlouvala, že musela s členem rodiny k lékaři, a že se teda domluvíme na jindy, jestli to není problém, a pak mě začala strašně vychvalovat, jak jsem úžasná, co pro ty koně a zvířata dělám, že si přečte mou knihu, kterou si teď kolega zrovna vedle čte a.. prostě… Druhý pokus už vyšel. Dostavila jsem se vybavená učebnicemi, aby píčekla viděla, že jsem to neopsala z internetu, a také výpiskami v sešitě. No tak co jste si připravila. Ty vole, to ani nevíš, co jsi mi zadala…. Jo dobrý, pardon. Vy toho máte moc. Odevzdala jsem povinnou četbu, ok. No tak spusťte, co budem probírat. Říkám zadala jste mi lexikologii… Ty kráso, maturita hadr. Třičtvrtě hodiny jsme si sice "jen" povídaly, ale to bylo. No dobrý, víte, jste vzdělaná. To tedy za první pololetí. Na druhé pololetí mi napíšete slohovku, taky v ruce, odborný popis. Děti si mohly vybrat mezi dojením, což jsem v životě strojně nedělala, ručně to určitě nechtěla, a nebo sečkou, to by problém nebyl, ta stojí na dvoře. A nebo co děláte vy, co děláte každej den. V duchu si říkám – nic. První, co ze mě vypadlo bylo "krmím koně". No, to je nápad, popište to, a ať se to hemží odbornými názvy . Super, můžu napsat další knihu. Zkrátila jsem to na dvě A4 po obou stranách, ani řádek jsem nenechala volný. Při odevzdání mí píčekla řekla, že to zkontroluje češtinářsky a po odborné stránce že to zkontroluje kolega bakalář. Hm, jak to může odborně kontrolovat někdo, kdo mě sám žádá o rady, ale to je fuk. Pan bakalář mne požádal o vypracování několika koňských témat, jako třeba čištění, plavení a podobně, protože s něma nemá zkušenost. V pohodě, však nemůžeme vědět všichni všechno. Také jsme nepochopila jejich rozčarovanost nad tím, že jedna žákyně napsala, že po skončení dojení sundáme struky. Jasně, jako první nás napadne, že struk je součást vemene. Já nad tím jen pokrčila rameny, protože jsem si řekla, jak může někdo odborně popisovat něco, co v životě třeba neviděl, nezažil. Myslím si, že i já by jsem s tím měla menší problém. Zas jako trošku přemýšlím. Navíc, když jsme se tu bavily s holkama praktikantkama, tak krom toho že je struk součást vemene, tak se v hantýrce označuje struk i jako součást dojícího zařízení, tedy nástavec, který se na struk přikládá. Tudíž mohla být dívčina na exkurzi v dojírně. Někdy je lepší místo rozčilování se radši zeptat. Ach ta komunikace, jak já ty děti chápu… Nastal konec roku, a já se dozvídala věci velmi, velmi těžce. Z vás to leze jak z chlupaté deky, člověče. Optala jsem se, jestli mám klasifikaci v pořádku třídního, protože mi píčelka řekla, že mi do apky známku napíše, což se nestalo, tak jsem nevěděla, co a jak, a taky jsem se zeptala, jak je to tedy s vysvědčením. Odpověď klasifikace ok. Hm, a ten zbytek? Už si nepamatuju, jak jsem se k tomu dostala, jo vlastně, přišlo apkou, že se mají děti přihlásit na prázdninovou praxi na školní statek a byla zaslána tabulka s datumy, kam bylo potřeba se dopsat. Já se musela opět optat, jak je to se mnou, jestli to musím taky plnit. Samozřejmě musíte, je na to potřeba zhotovit novou smlouvu a opět orazit a podepsat, zastavte se. Tak jsme se zastavili. Co by se stalo, kdybych se nezeptala? Řek by mi to někdo? Na vysvědčení jsem se optala ještě o týden později. Bez reakce. Optala jsem se nejprve pana zástupce, ten mě odkázal na třídního. Co kdyby mi náhodou poskytl nějakou informaci navíc. Optala jsem se třídního znovu, týden před koncem školního roku. Žádná odpověď. Tak jsem se v pondělí už naštvala a napsala zástupkyni ředitele. Ta mi tedy odpověděla konkrétně. Hurá. Holky z agropodnikání byly na praxi ještě poslední týden před prázdninama, a ty mi to vysvětlily naprosto přesně. V pátek dostaly výpis z vysvědčení, a vysvědčení jako takové dostanou na začátku školního roku, až splní prázdninovou praxi. Ahaaaa. Poslední den školního roku jsem nakráčela do třídy zas jako největší frajer, dětičky čuměly, zato třídní se zas předved. Sjel mě, že co otravuju paní zástupkyni, že on by mi sám řekl, že je to jen výpis a že ani nemusím chodit, že byl na výletě… Jsem se odvážila vzepřít, že jsem se ptala několikrát… a on na to, že jsem byla strašně neodbytná, že by se ozval sám a že mám volat. Božka. Podle paní zástupkyně jsem měla vše probírat písemně oficiální cestou, tak jaký zavolejte. Sebrala jsem výpis, mám se ozvat před začátkem školního roku, že mi řekne, co a jak, a radši jsem vypadla. Bože svatá haleluja, konečně prázdniny. Pokaždé, když jsem celý tohleto divadlo vyprávěla a jako první jsem řekla – chodím do školy, následovalo – ty tam učíš? Logické, ne? Takovou dobu mám praxi, stará jsem, tak přece musím jedině předávat zkušenosti. Jaké překvapení pro každého bylo, že se já sama učím, a při podrobnější analýze jim brada padala níže a níže. I otrlí pedagogové kroutili hlavou a místy padali do mdlob, jedni obdivovali, druzí říkali, že by na to už neměli, jak nervy, tak něco se učit… Já měla svým způsobem štěstí, že jsem se v podstatě neměla učit co. Otázka je, jestli mi to na konci vyšlo, či ne. Zhodnotím na závěr.