Kapitola VI

Do Krumlova

V šest jsem vzbudila Ivetu, měly jsme jít nakupovat. Sedla jsem si na lavičku k ohni a čekala, než se Iveta vyhrabe.

"Tak dneska Větřní, jak se těšíš?" zeptala jsem se Davida s úšklebkem.

Ušklíbl se taky a zakroutil hlavou.

"Až odejdem, tak vzbuď stíhače, hlavně tedy vzbuď Roberta, ten bude jistě chtít cvičit."

Mávla jsem na pozdrav a odcházely jsme s Ivetou vstříc brzkému ránu. Před námi se rozprostřel Rožmberk v ranním oparu. Krásný pohled. Sešly jsme dolů z kopečka a namířily si to na náměstí do malého obchůdku.

"A jsi si jistá, že budou mít otevřeno?" zeptala se mně Iveta těsně před tím, než jsem sáhla na kliku.

"Určitěeee. A když ne…" klika cvakla, dveře se otevřely.

"…tak se protlučem, že."

"Bré ranko, děvčata," zdravil nás prodavač.

"Brej," pokynula jsem rukou na pozdrav.

"Tak co si dáte."

"No co tu máte," reagovala jsem okamžitě.

Pan prodavač byl veselý chlapík, což ostatně tady na Jihu je jasná věc, která se ale jinde moc nevidí.

"No ale to se vám do týhle tašky nevejde, holky," řekl tak smutně, že se nám chtělo brečet.

Smíchy.

Vytáhl jedním máchnutím krabici zpoza pultu a už jsme to skládali do ní.

"Tak moc děkujem," mávla jsem rukou, ve které jsem zrovna nedržela krabici.

Iveta otevřela dveře a vstoupila do již sluníčkového dne.

"Ti lidi tu kolem jsou fakt zvláštní," divila se Iveta.

"Jo, to máš pravdu, Prostě povaha, klídek, pohoda."

"Jo, ale taky záleží na tom, jak se chová ten druhý, že jo."

"Tak to máš pravdu."

Podobně jsme uvažovaly a rozpravovaly až do kempu. V táboře nikdo nebyl. Jen Blanka míchala kakao, ať se nepřipálí.

"Kde jsou, boha, všichni?" položila jsem krabici před stan.

"Dyť musíme odjet, taky, snad."

"Chtěli se jít projít, než bude snídaně, prý místo rozcvičky," oznamovala Blanka.

"Ješkovy oka, no to je nápad!" spráskla ruce Iveta.

"No David to taky říkal, že se má v osm vyplouvat, ale se to prý stihne."

"Jasný, se to stihne," zakroutila jsem hlavou.

"Robert je ale nejdřív poslal sbalit se," dodala ještě Blanka.

Aha, tak fajn.

"Pojď zkusit to kakao, nechce přisladit?" podávala mi naběračku.

"Ne, dobrý. Je to dobrý. Tak to odstavíme."

Iveta se šla sbalit taky. David se přihnal poklusem.

"Já jsem běžel napřed, abych ti pomohl se stanama."

"Proč jako?" vystrčila hlavu ze stanu Iveta.

"No ať můžem odjet," otočil se k ní David.

"No tak to si snad sbalí sami, ne?"

"Než dojdou, tak ty stany aspoň oschnou," souhlasila jsem s Davidem.

Začali jsme vyhazovat loďáky před stany.

"Chtěla bych vidět," křičela jsem na celé tábořiště na Davida, který to bral z druhé strany.

"Jak se Péťa tvářil, když se u nás probudil."

David zakřičel jen:

"No jo."

A pokračoval v činnosti. Následně jsme začali strhávat stany. Kolíky lítali vzduchem, a šlo to jako po másle. Stany padaly jako švestky a než Iveta sbalila svůj stan, my jsme měli celý tábor.

Stany se sušily podlážkama vzhůru, když jsem spatřila Roberta, jak si to šine k nám. Když uviděl stany dole, málem omdlel. Postavil se přede mě a uznale kýval hlavou. Pak se otočil ke mně.

"Já jsem nechtěl, ale ukecali mě."

"Však v klidu," zarazila jsem jej hned z kraje.

"Pojďte jíst," zaječela jsem na celý kemp, Robert si zacpal uši.

"Za co…"

Šla jsem naházet věci do loďáku, v záchvatu boje jsem je jen vyházela před stan. Petra hledala něco kolem. Asi brýle.

Děsila mě myšlenka na Větřní. Ta továrna, cedule kolem, hučící ošklivý jez, dlouhá retarderka. Dopadne to dobře, musí.

Po snídani se všichni odebrali poklidit tábořiště. Lodě byly na břehu připraveny k vyplutí, všichni ještě naposled procházeli tábor. Byl nejvyšší čas odjet.

"Tak alou."

Robert mávl rukou tak, že mě málem smetl do vody, ale já se stihla sehnout.

"Hele, pozor jo, pozor," narovnala jsem se.

Lodě šplouchaly do vody. Zase se jede. Už jsem to zažila tolikrát, přesto to teď bylo nějaké jiné. Naše loď následovala všechny ostatní.

"Držím," hlásil Robert.

"Tak drž, bo já lezu," odpověděla jsem.

Zapíchl pádlo do vody a loď klesla ještě více. Zahlídla jsem Davida, jak si jezdí u druhého břehu. Iveta přehazovala pádlo sem tam. Hvízdla jsem na znamení, že jedem. Lodě se pomalu začaly spouštět přídí po proudu, řeka se rozběhla.

Kilometry ubíhaly a ubíhaly, zatím jsme si pískali, než přišel volej. To byla předzvěst jezu. Za chvíli se objevila továrna, a za chvíli nastal rachot. Rozpustili jsme vor, neboli souloď, a začli sjíždět ke straně u betonové zdi. Ovšem než jsme se zprostředka dostali k samostatnosti, začal nás brát proud. Ne, to není možné.

"Robine zaber, nebo jsme v tom."

Na víc jsem se nezmohla, Robert mával pádlem, co to šlo. Zabírali jsme oba z plných sil, a naštěstí jsme to urvali.

"Co děláš?" otočil se na mně Robert.

"Co dělám? Kdybych nedělala, jsme ve šlajsně," opáčila jsem a lil ze mě pot.

Vyskákali jsme na vybetonovanou cestu a scházeli pod šlajsnu kouknout, co nás čeká. Retarder je strašně dlouhý, a je potřeba loď udržet rovně. Ve své podstatě to taková hrůza není. Spíš to prostředí působí neblaze. A nesmíte se cvaknout, tedy otočit loď dnem vzhůru. To je pak člověk pobitý, a to bolí.

Došla jsem zkontrolovat dojezd pod šlajsnou.

"Je tam taková plážička, tak se shromáždíme tam," sdělila jsem osazenstvu, když jsem došla zpět k lodím.

"Kdo nechce jet, ať řekne, sjedem to my ostatní."

Přišla jsem k Robertovi. Koukal na továrnu.

"Chceš to jet, nebo mám jet sama?"

Asi jsem se zatvářila divně, Robert zaraženě zdvihl jeden prst.

"Jednu loď."

Fajn, tak vzhůru do hrůzy. Šlajsna nás pomalu začala vtahovat, loď se zhoupla, a vlnky nás nesly stále níž a níž. Zabalák na konci nás pěkně zhoupnul, Roberta celého zlil, a byli jsme venku.

"Přitáhni!" dala jsem povel a Robert máchnutím pádla stočil loď ke břehu.

"Tak co, znova?"

"Joooo!" zajásal Robert.

David a Péťa také úspěšně sjeli. Vzali jsme s Robertem další loď. Trošku jsem se divila, že chce být Robert zase mokrý, ale proti gustu…

Prolítli jsme zabalákem a loď se tentokrát trochu více naklonila kvůli nabrané vodě. Šmejklo to s námi ke straně a už to vypadalo, že jsme dnem vzhůru. Naštěstí jsme už najížděli špicí na mělčinu, takže to loď nepustilo, a oba jsme se instinktivně naklonili na opačnou stranu. To už Robertovi asi stačilo.

Táňa mi řekla, že jede Petra. Zavolala jsem nahoru, ať na mně počká, že jí pojedu háka. Skočila jsem do lodi a vyjely jsme. Petře se trochu nepovedl nájezd, mírně zazmatkovala, a odsadila mi špici, která se s rachotem odrazila od navigace a mířila si to na protější stěnu.

"Dělej něco," zařvala na mně trošku vyděšená Petra.

Nenapadlo mě nic lepšího než položit pádlo naštorc, chytla jsem ho pevně k bortům, a ozval se rachot brousícího se dřeva. Ale loď to srovnalo. Vypálily jsme ze zabaláku, já jsem byla celá mokrá nejen od vlny, ale i z děsu, už jsem se viděla s rozedřenou bradou. Petra se chudák celá klepala, když vystoupila z lodi.

"Už to nikdy nejedu!"

"No, máš výhodu, že už nikdy třeba nemusíš," zasmála jsem se a šla zkontrolovat, jak to vypadá nahoře.

"Jede ještě někdo?" zeptala jsem se těch, co držely poslední dvě lodě.

Jirka že by jel. Sedla jsem opět na háčka a už jsme si to mastili tím bublajícím tunelem. Poslední jel David. Měl lehkého háčka, a tak mu to loď na konci hodilo do strany a na plážičku najížděl bokem. Ozvalo se dření dna o šutry. Chytila jsem je za bort. Dobrý.

Nejhorší šlajsnu máme za sebou a můžeme zase jet. Slunce nám začalo nabírat na obrátkách. Udělali jsme vor, neboli souloď, a někdo vytáhl svačinu, protože někteří nenažranci, že jo, Robert, měli hlad. Do konce plavby zbývaly asi dva kilometry, a ještě jedna šlajsna. Tu jsme pohodlně sjeli všichni v plné sestavě a po pár metrech jsme přijeli na tábořiště ve Spolí. Voda je tu celkem stojatá, na rozdíl od Rožmerka, tak se na ní dá krásně trénovat.

Lodě se jedna po druhé zabodávaly do břehu a posádka opouštěla palubu. Robert vystoupil na břeh a držel koncem pádla loď. Já pádlo odložila do lodi a elegantní šipkou přímo ze zádi jsem ocákala celé okolí. Zadáci neváhali, a začali na mě cákat pádly. Davidovi se můj nápad patrně líbil, a tak do vody skočil taky. Po parném dni to bylo příjemné osvěžení. Sice byl ještě červen, ale prázdniny začínaly za pár dní. Přesto byl hic překvapující.

Šplhala jsem na břeh, ale Robert mě hodil zpět do vody se slovy, že si mám vynést svůj zadek. Co asi tak dělám, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem mu řekla, že je sprostej a že není vůbec gentleman. Když jsem se tam vyšplhala znova, hodila jsem jej do vody taky.

Když byly všechny lodě na břehu, do vody naskákali všichni, včetně Ivety, která byla drobně donucena šťouchancem holek. Správce nás asi zaregistroval, protože se ihned objevil u lodí. Chtěl na nás něco zakřičet, ale všiml si, že lodě nejsou vyložené, tak si to asi rozmyslel, posadil se na břeh a čekal, až někdo vyleze. Zamávala jsem na něj a s některými ostatními jsme zakřičeli:

"Ahooooj!"

Odpověděl stejně. Odplavala jsem ke břehu, voda ze mě tekla proudem, snažila jsem se vyhrabat peníze abych zaplatila, ale lepší nápad byl se nejdříve utřít.

"Jaká byla cesta?" ptal se správce.

"Až na to Větřní v pohodě," odpovídala jsem, zatímco jsem hledala peníze.

"Jak to tady máte?"

Konečně se mi podařilo rozepnout loďák.

"Budem tu jen dnes." "

"No to moc dlouho nepobudete," uchichtl se správce.

Vypadal jako mořský vlk, v pruhovaném tričku s bílým plnovousem. Jen tak kapitánská čepice mu chyběla.

"No to víte, ze školy nás na dlouho nepustí. Tak musíme fofrem."

Usmál se, srovnali jsme platbu, a já skočila zpět o vody.

Po chvilce jsme už vylezli všichni, a začali jsme pomalu stavět tábor. Najednou za mnou přiběhla Zuzana, a za ní s koulejícíma očima kráčel Robert. Bože, co se stalo, Zuzana za mnou běžně nechodí.

"Co se stalo?"

"Já jsem asi nechala ledvinku v Rožmberku," hlásila.

"A mám v ní všechno, peníze, walkmana…"

Ach jo.

"A víš to určitě? Dyť se tábořiště kontrolovalo."

Pokrčila rameny, že to teda asi nechala na břehu, když nastupovala do lodi.

"No a co teď?" došel i Robert.

"Nic, já tam sjedu autobusem."

Začala jsem hledat věci k tomu potřebné. Vytáhla jsem mobil z protivodního obalu, ustrojila se a rozdala rozkazy.

"Pomozte prosím někdo Petře se stanem, Péťo ty poď se mnou."

"Dávej na sebe pozor, my na tebe počkáme než půjdem do města," doprovázel nás Robert.

"No, snad nedojedu za tmy. Já se najím pak. No a kdybych nejela dlouho, tak běžte beze mě."

Mávala jsem na rozloučenou. Přidali jsme s Péťou do kroku. Přešli jsme dřevěný most přes řeku, zvaný Rechle, a oslepilo nás slunce. Zastávka nebyla daleko, a podle lidí jsem usoudila, že autobus asi pojede co nejdřív. A taky že jo, už vyjížděl ze zatáčky. Vrazila jsem Péťovi do ruky telefon.

"Na, já zavolám, jak mi jede autobus zpátky, tak ať víte. Čau."

"Čau, a vrať se. Když ne nám, tak aspoň mně."

Usmáli jsme se na sebe a už jsem byla u řidiče. Zavřel dveře. Mávli jsme si na pozdrav. Tak, chvilka samoty. Nasadila jsem walkmana na uši a pozorovala krajinu. Proč jen je tady tak nádherně.

Za chvíli jsem byla v Rožmberku na náměstí. Mrkla jsem na jízdní řád. Autobus zpět jede za dvě hodiny, tak to mám dost času. Péťovi zavolám pak. Přeběhla jsem kopeček a zastavila se na recepci.

"Vy jste tu ještě?" zarazil se recepční.

"Ne, já jsem tu zas. Jedna dobračka si zapomněla ledvinku, nenašel jí někdo?"

"Ne, nic nikdo nepřines, tak se tam zkus podívat."

"Jo, díky."

Červená ledvinka zářila z dálky. Super, aspoň že to tu zůstalo. Akorát teda nechápu, jak si někdo může zapomenout něco, co má mít stále pod kontrolou, ty nejdůležitější věci. No nic, stane se.

"Mám," procházela jsem kolem recepce a zdvihla ledvinku nad hlavu.

"Teď už vážně ahoj."

"To je fajn, tak ahoj," mávnul recepční.

Iveta měla pravdu, lidi tady jsou prostě jiní.

Měla jsem na autobus dost času, a stála jsem na mostě pod hradem. Jdu zavolat Péťovi. Přecházela jsem most, za sebou jsem slyšela velké auto. Otočila jsem se, a ze zatáčky se vyloupnul kamion, bílý tahač s modrým návěsem a na něm nápis Europe transporti. Talián, no paráda. Mávla jsem rukou na stopa. Bliknul a začal brzdit. Sjel ke kraji, a já dobíhala ke kabině.

Zkusila jsem to anglicky. Vyšlo to.

"Chceš někam vzít?"

"Jo, do Krumlova, ale musím si zavolat, můžeš počkat?"

"Ok ok," odpověděl a já mastila k telefonní budce.

Vhodila jsem mince a cvakala číslo, ruce se mi chvěly. No dělej, ber to…

"Haloooo?"

"Halo halo, co se stalo. Hele za půl hodiny jsem v Krumlově, tak můžete vyrazit do města a počkejte mě na zastávce."

"Jasný a…"

"A nic, musím, čau."

Švihla jsem sluchátkem o přístroj a běžela zpět ke kamionu. Doufala jsem, že neodjel. Neodjel.

"Moc děkuji, že mě vezmeš," šplhala jsem po schůdkách do kabiny.

Usmál se, kamion si odfouk a vyjeli jsme. Chvíli jsem si ho beze slov prohlížela. Italové byli vždycky můj typ, a tenhle byl typický zástupce svého druhu.

"V Krumlově bydlíš?" zeptal se po chvilce.

Možná usoudil, že jsem si ho naprohlížela už dost.

"Ne, jsme na školním výletě se třídou, v Krumlově jen táboříme."

"Aha."

"A ty jedeš kam?"

"Do Prahy. Vozím ovoce z Itálie. Mandarinky, banány…"

"A ty jsi přímo z Itálie?" trošku jsem se ušklíbla.

"Jo, a ty odsud?"

"Ano, jen ze vzdálenějšího konce."

V rádiu zrovna hrála ne zrovna mně líbivá písnička.

"To nemáš lepší hudbu?"

No, český rozhlas. Co čekat, to taky zrovna nemusím poslouchat.

"Nic lepšího není."

Z ledvinky jsem vyštrachala walkmana a vytáhla kazetu.

"To je trošku jiné kafe, truck drivers songs, víš?"

Vrazila jsem kazetu do magneťáku. Tohle poslouchám, když jezdím na kole. Na jeho tváři se objevil ještě větší úsměv než doposud a přidal na volume.

"No paráda, to se hned jede jinak," a přidal i na plynu.

Krajina kolem ubíhala, kamion se podél řeky kroutil jako had.

"Umíš Italsky?" zeptal se mně před Krumlovem.

"No to bohužel neumím, možná jedině arivederči."

Zasmál se.

"Tady jestli můžeš zastav," ukázala jsem na zastávku.

Stál tam David, Péťa a Robert.

Zabylo mi trošku smutno. Takový Ital… Zhoupnutí kabiny mně probudilo ze zamyšlení.

"Moc ti děkuju, kazetu si nech, ať se ti dobře jezdí. A hlavně opatrně."

Oči mu zazářily a řekl:

"Počkej."

Vyskočili jsme oba z kabiny a Talián si to namířil k zadním dveřím. Přimhouřila jsem oči a šla za ním.

"Kolik vás je?" a podával mi papírovou bedýnku s vyrovnanými nektarinkami.

"V tomhle jich je 20."

"Jeee, ale to neee…" snažila jsem se odporovat.

"Ale jen ber, kolik?"

"Jedna opravdu stačí!" skoro jsem vykřikla, protože se skláněl pro další.

Narovnal se, ušklíbl se, a chtěl se sehnout znova.

"Ne, opravdu!"

To už jsem i pohrozila prstem. Vyskočil ven, zaklap dveře. To už přicházeli kluci zkontrolovat, co se to děje. Podali jsme si ruku, rozloučili se a popřála jsem mu šťastnou cestu.

Tirák zas odfoukl a pomalu se rozjížděl. Zdvihla jsem palec na pozdrav. Třikrát zahoukal. Kluci stáli na chodníku a nechápavě hleděli, co se to vlastně stalo.

"Copak jsem přiletěla z vesmíru?" prohodila jsem s úsměvem.

Očarování pomalu mizelo.

"Co to bylo prosímtě?" odvážil se konečně promluvit Robert.

"Nepoznáš kamion?" zasmála jsem se.

Ťuknul si na čelo a sebral mi krabici. Ti dva radši vůči mně mlčeli a bavili se spolu. Směr tábořiště. Prej je do města čas.

Stany byly vyrovnány, jak když střelí.

"To bude tím, že jsem tu nebyla," usmála jsem se.

"Ne, to je tím, že jsme to skoro celé stavěli sami," poznamenal David.

"Jakpakto?"

"Asi bylo teplo?"

"Náhodou někteří pak přišli pomoct," snažil se situaci zlehčit Péťa.

"No, ale po tom, co Robert na celý tábor zařval, ať si to jdou postavit sami," řekl skoro výhružně David.

Robert jako vždy zčervenal.

"No tak ty nektarinky sežerem sami," řekla jsem opovržlivě.

U ohniště sedělo pár lidí, tak jsem pozdravila vespolek.

"Tak jak jste to tu beze mě zvládli?"

"No byl chvíli klid," zahihňala se Táňa.

"Co to táhnete?" zeptala se Iveta.

Robert položil krabici vedle ní na lavičku.

"Nektarinky? To jste vykradli zeleninu?" divila se.

Ono zrovna tohle ovoce nepatří k nejlevnějším.

"Dostala jsem, od italského kamionáře, dala jsem mu kazetu, tak asi za to."

Nikdo nevěřil.

"To je blbost, vymysli si něco jiného," mávl rukou Honza.

Pokrčila jsem rameny.

"No ale fakt, přijela kamionem," potvrdil Robert.

"No to určitě," nenechala se přesvědčit ani Táňa a tím debata skončila.

Ještě mě pak napadl čas s autobusem.

"No tak se mrkněte na hodinky, a až půjdem do města, tak se můžete na zastávce podívat, v kolik přijíždí."

Pískla jsem.

"Měli bychom jít, jinak zavřou hrad."

Tábor ožil, všichni se začali připravovat jak na sváteční obřad. Zuzana si přišla pro ledvinku.

"Díky moc, je tam všechno?"

A začala se v ní přehrabovat. Chtělo se mi něco říct, ledvinu jí vyrvat z ruky a hodit do vody. Ale jen jsem uraženě odfrkla. No, co jsem taky mohla čekat.

Mohli jsme po všech těch přípravách vyrazit. Tábořiště uklizeno, lodě vzorně v zástupu na bortech, pádla vedle. Ohniště trochu doutnalo, tak jsem jej přihrábla a mohli jsme jít.

Cestička byla úzká, tak se osazenstvo sešikovalo do dvojstupu. Projela jsem odzadu ten štrůdl lidí. Robert šel první sám, ale partička našich madam šla hned za ním a snažily se s ním hodit řeč. Robert se snažil jich nevšímat. Pak šli kluci, a ti diskutovali velmi horečně. Na konci jsme šli naše širší parta, a bavili jsme se o škole. Super téma na třídním výletě. Ale protože s námi šla Iveta, a David s Péťou, měli jsme tři různá hlediska, která se dala promrskat.

Po chvilce jsem mírně ubrala tempo a odloučila se. Přemýšlela jsem si o svých věcech, jakože jsem minulý týden viděla komedii s Jimem Carreym, a že by vůbec nebylo marný toho chlapa znát. Otázka je, jaký je ve skutečnosti, že. Jestli je taky takový pošuk, jako ve svých rolích, tak to by byla super sranda. Ale sranda je i tady. Zvedla jsem oči právě včas, abych nenarazila do Roberta.

"Pozooor!" zakřičel.

"Na co?" odvětila jsem.

"Kde jsi? Pohyb, pohyb!" popostrčil mě před sebe.

Procházeli jsme dřevěnou lávkou. Nemohla jsem si nevšimnout Davida, sedícího na trámu. Myslel si, že když je opálený, že se mu povede splynout s hnědou barvou mostu. Bohužel, blond vlasy udělaly své.

"To má být nějaká výstava obrazů, či co?" uchichtl se Robert.

"Si dej před sebe aspoň klobouk, ať to k něčemu je."

A nabízela jsem mu svou čepici. Byli jsme asi v půlce mostu, když Táňa a spol vycházeli z lávky. Pískla jsem.

"Mrkněte na ten autobus," mávla jsem na ni.

Přikývla. Našli jsme je u jízdního řádu, kterak jej študují.

"Tak co, kecám?"

"No joooo, tobě se taky vždycky všechno povede," prohlásila Věrka a pokračovali jsme v cestě.

Vcházeli jsme pomalu do útrob města.

"Hele, tady je dobrá restaurace, můžeš se tam jít napředvečeřet," šťouchla jsem do Roberta.

Ten se okamžitě otočil směrem ke vchodu a už tak skoro byl. Stihla jsem jej chytit za tričko.

"Až po hradě."

Zašklebil se a odešel vpřed.

Zastavila jsem se na prvním mostě přes Vltavu. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se chvíli dolů. Řeka byla temná, možná proto, že jsme ve městě. Fouknul vítr a z té vůně se mi až zatočila hlava. Je to paráda být tady takhle, s těmahle. Jasně, ne se všema… Je jisté, že až se vrátíme domů, všechno zmizí. Škoda. Ale teď je teď, jdem si užívat a jdem na hrad.

Prošli jsme úzkými, mně velmi dobře známými uličkami, které vedou na hrad. Ještě vystoupat po schodech, a jsme na prvním nádvoří. Prošli jsme skoro bez povšimnutí kolem medvědů, protože tam stály davy lidí. Jirka s Pavlem kdesi v předu natahovali krky a vyhlíželi nás. Mávla jsem na ně, ať jsou dále.

Sešli jsme se u pokladen, a Robert se prodíral dopředu. Za neustálého omlouvání se dostal až k pokladně, a šťasten se vracel zpět se vstupenkami v ruce. Prohlížel si je, usmíval se, a vypadal jako šťastné malé dítě. Iveta na něj udiveně koukala:

"Čemu se tak směješ?"

"Už jsi někdy viděla takové krásné lístky, a ještě k tomu takový štus?"

Zamával Ivetě tím balíčkem před obličejem. Ta si jen povzdechla a zakroutila hlavou.

"Já jen takový štus občanek," pokrčila jsem rameny.

Průvodkyně nás uvedla do velké síně a prohlídka začala. Hrad je to rozlehlý, a krásný, proto i projít jej trvalo dlouho. Vyšli jsme naproti vchodu.

Sešli jsme na první nádvoří.

"Dáme si rozchod a sejdeme se v táboře, ať si to může každý v klidu užít. Ale prosím v sedm. V sedm! Ne o půlnoci, děkuji."

Robert zasalutoval a osazenstvo se začalo rozcházet.

"Tak se jdi napapinkat a zajdem na ten jez?"

Otočila jsem se vzhůru k Robertovi. Vzdychl si, ale souhlasně pokynul hlavou.

"Předposlední příležitost."

Odešli s Ivetou směrem do města, a superparta se k nim přidala. Tedy ne přímo k nim… Kluci taky už nebyli vidět.

Naše širší parta zůstala, a vyrazili jsme na hradní věž, ze všech věží nejvěžovatější, jak říká pan Werich. Prošli jsme dlouhou chodbou a stanuli před hromadou schodů.

"Ach jo, to zas bude sranda, až polezem dolů…" povzdechla jsem si nahlas.

Davit mě zezadu postrkoval vzhůru.

"A proč jako?"

"Protože poletím dolů přímo, neumím po takovýhle schodech chodit."

Vyšli jsme z temné chodbičky na denní světlo. Zastavili jsme se na jedné straně ochozu a naskytl se nám nádherný pohled na celé město. Připadala jsem si jako hradní pán, shlížíce na své poddané. Červené střechy domů připomínaly dávné doby. Vltava si klidně kličkovala celým městem, vlnky se třpytily v odpoledním slunci.

"Tamtu šlajsnu raději nepojedem, to je surovost sama. Loni jsme se tam téměř všichni cvakli, tak ať nejsme mokrý hned na začátku."

Ukazovala jsem směrem ke třetímu jezu ve městě.

"To je fakt," přikývl Péťa.

"Jo, taky jsme s tím měli větší problémy," uznal i David.

Cestu dolů jsem tak tak přežila. Má fobie z příkrých schodů pracovala na plné obrátky, a neustále mi "ujížděla noha". Kluci mě už pak odmítali chytat, a pronesli něco ve smyslu ať se naučím chodit.

Na Krumlovském náměstí jsme potkali Ivetu s Robertem.

"To je ale náhodička…" prohodil Péťa, když míjel Roberta.

"Už jsi se najedl?"

Zašklebila jsem se do slunce, zacházejícího za střechy domů.

"Ano ano, skvěle," pochvaloval si Robert a hladil se při tom po břiše.

"Jo skvěle," Iveta se na něj podívala tak trošku vražedným pohledem.

"Sežral svoji porci, a pak se mně ještě ptal, jestli je ten knedlíček volný."

Robert pokrčil rameny.

"No, a to asi můžeš být ráda, že se nejdříve zeptal," uchichtla jsem se a vyšli jsme směrem ke zmrzlině.

Točená vanilková, no té neodolá nikdo. Pomalu jsme procházeli městem, až jsme došli ke kostelu. Najednou jsem byla obsypána kornoutky se slovy Petry:

"Drž, my přijdem."

Jo, to přijďte, jste si je ale měli asi podepsat. Taky že jo, po příchodu se začali hádat, která je čí.

Mé takzvané zámecké schody, i když k zámku vůbec nevedou, ale je z nich krásně vidět na hrad, jsme brali po čtyřech s tím, že kdo bude poslední, kupuje pivo. S Robertem jsme dokonce i stejnou nohou došlápli jako poslední.

"Ty kupuješ šest, já dva."

"Nene, ty tři, já pět."

"No tak si to rozdělte po čtyřech, ne?"

Oba s Robertem jsme na Péťu prudce otočili hlavy a zakřičeli:

"Neexistuje!!!"

"Platí to moje," řekl rázně.

"Ne, to moje," zakroutila jsem hlavou.

"Stříháme," dával ke mně pěst.

Plácla jsem jej přes ruku a nechali jsme toho.

Vcházela jsem na tábořiště jako první. Za mnou Robert a za ním zbytek naší skupiny. Všichni se rozešli do stanů a my s Robertem na sebe mrkli. Hbitě jsem se převlékla do plavek a šla k lodi. Naše byla hned nahoře, protože my jsme vždy a za všech okolností dávali loď k ostatním jako poslední. Protože jsme vždycky a za všech okolností byli poslední. Robert vzal pádla a mohli jsme vyplout.

"Vestu si snad brát nemusím," otočil se na mě Robert.

"No, když si tak věříš…"

V jeho pohledu bylo zrnko nejistoty, tak jí do lodi raději hodil. Když jsem dala do lodi jednu nohu a uvědomila si, že jsem na přídi, tedy jako hák, řekla jsem:

"In nomine patris et filis et špyrytus sankti."

"Špyrytus bude, až se vrátíme, lez prosím tě."

Naše loď nabrala konečně správný ponor.

"Fajn, co teď mám dělat?"

Robert držel pádlo nad borty a hleděl upřeně na mě.

"Co já vím? Ty řídíš, asi jedeme ne?"

Radši jsem se ani neotočila. Péťa s Davidem Robertovi ze břehu radili, co má tedy dělat. Doplácali jsme se k protějšímu břehu a zpět.

"No vidíš, pohodička, ne?" chválil ho Péťa.

Mohli jsme tedy vyrazit proti proudu ke šlajsně. Naprosto sehraně jsme dopádlovali až pod jez, kde to Robert zabodnul do větviček. Pavučina v obličeji byla skvělá, ale neřekla jsem nic, jen jsem jej požádala, jestli by nemohl přistát támhle u břehu. Odpích to nazpět, a zajel skoro půlkou lodi na břeh. Dobrý, to bude dobrý. Aspoň jsem mohla suchou nohou vystoupit.

Vynesli jsme loď nad šlajsnu a Robert znejistěl. Snažila jsem se jej uklidnit, říkala mu, co dělat. Když už nás vzal proud, Robert, jak byl zvyklý, vytáhl pádlo z vody.

"Néééé to nemůžeš!" zaječela jsem.

"Nejsi na háku, musíš řídit!" snažila jsem se překřičet jez.

Vrazil pádlo zpět do vody a loď se ustálila. Sjeli jsme. Pak ještě třikrát, to už Robertovi stačilo. Nechali jsme loď pod jezem a já vyšplhala na jez a lehla si do mechu, po kterém jsem pomalu, ale jistě sjížděla dolů. Narazila jsem na vyčnívající hranu kamene a zůstala na místě.

Robert se ráchal nad jezem. Chvíli byl vidět, pak zas nebyl vidět, až najednou nebyl vidět nějak dlouho. Hledala jsem ho po celé hladině, až najednou byl slyšet výdech pod jezem. Robert se postavil a otřel si obličej.

"Kde jsi se tu vzal?" nechápavě jsem hleděla na přízrak pode mnou.

"Projel jsem šlajsnou."

Jak malý dítě, to říkám furt.

"Jeď taky, je to fajn."

"Nejsem cvok."

Natáhl ke mně ruku, jakože ho mám vytáhnout nahoru. Se zbláznil.

"Noták, to dáš."

Podala jsem mu ruku, a on mně za ní samozřejmě stáhl, a já hodila placáka pod jez.

"Ty jseš ale…"

"Copak?" začala jsem na něj stříkat vodu. Mou činnost opětoval, a až už jsme byli skoro utopený, zakřičel:

"Vzdáváš se?"

"Nikdy!"

Cákala jsem na něj dále se zavřenýma očima, než jsem si uvědomila, že už jen cákám. Ne na něj. Pak jsem jen ucítila ruce na ramenou, a letěla jsem do vody opět celá. Když jsem se vyhrabala z vody, Robert běžel ke břehu a smál se na celé kolo.

Seděli jsme vedle sebe na jezu a plácali nohama v proudu vody, který tekl dolů.

"Poplujem spolu, tam dolů tou peřejí? Ať nám zbyde něco k večeři."

Robert se usmál.

"Jo, ale ty poplaveš za lodí."

Šťouchla jsem ho a on sjel po řasách pod jez. Já skočila za ním. Stáčeli jsme příď lodi směrem k tábořišti a nabírali rychlost. Za zátočinou jsme spatřili další tři lodi, jak křižují vodní hladinu. V jedné byl Péťa s Davidem, ve druhé Táňa s Věrkou, a ze třetí se škrábala Iveta a Petra přidržovala loď. Přirážela už i druhá loď, a my to stočili k Davidovi s Péťou.

"Hele, najeď tak nějak na špici a jen do nich lehce šťouchni, ne že jim prorveš loď," radila jsem svému zadákovi.

Robert se snažil řídit naši příď na příď kluků, a ozvala se rána. Lodě se k sobě blížily botry, podala jsem pádlo Péťovi a David chytil za bort naši loď. Utvořili jsme dvoučlenný vor.

"Tak jak mu to jde?" ptal se mě Péťa.

"Když pominu to zastavení pod šlajsnou ve větvičkách, tak pohodička."

Robert se zasmál.

"A to přizabití ve šlajsně taky nepočítám."

"Co tooo?" otočil se na Roberta Péťa.

Ten nahodil svůj typický výraz, jakože já přece nic, já to zvládám.

Do tábora dorazila skupinka z města. Za mnou se ozvalo:

"Stíháčííí večeřeeeee!"

Málem jsem spadla do vody. A jo, Robert má hlad. Jak někdo může být tak nenažraný.

"Dyť jsi před chvílí jedl," otočila jsem se, zatímco jsem naznačovala, že jsem skoro ohluchla.

"No a?" Robert stočil přídě lodí ke břehu.

Vytáhli jsme lodě na břeh a Robert okamžitě běžel k ohništi, i když bylo jasné, že ještě nemůže být nic hotovo. Nevadí, však on si počká, že jo. Cpe se jak protrženej, a vůbec to na něm není poznat. Jak to asi tak dělá…

Začalo se pomalu stmívat, tak jsem vyrazila s ručníkem a mýdlem k řece. Stála jsem na břehu a pozorovala hladinu. Přišel Robert:

"Hledáš něco?"

"Jo, vyhlížím vodníka. Potřebuju s něčím helpnout."

"Jistě, já vím, potřebuješ utopit háčka," začal se svlékat a scházel do vody.

"Jo jo, jak jsi to uhod?"

Svlékla jsem se taky a do vody jsem skočila.

"No to jsem fakt potřeboval," a potopil se.

Bude dělat vodníka a utopí sám sebe?

Seděli jsme u ohně a debatovali. Od sprch se blížila naše parta madam. Honza si ke mně přisedl. Prej tam byly dvě hodiny.

"Ty je nemáš ráda, co?" pošeptal.

Proč šeptá? Dyť to musí být viditelné i nahlas.

"Nemám ráda… není to můj styl."

"Jo, to je vidět." Honza se zasmál a já si říkala, co to mělo znamenat.

Asi jen sonda do mé mysli. Dostala jsem chuť na utopence. Beze slova jsem se zvedla a odešla do tmy.

Sebrala jsem peněženku ze stanu a vyrazila k bufetu.

"Dobrý večer."

"Dobrej, dobrej, co to bude?" pán za oknem si utíral ruce do utěrky, kterou měl u pasu.

"Čistě teoreticky, utopenec by nebyl?"

"Ale jistě dámo, jeden utopenej zde," ponořil kleště do sklenice a pokládal buřta na tácek.

"Prosím, aspoň tři, protože mi to jistě bude jedna nejmenovaná osoba chtít sežrat."

Pán se zasmál a naložil další dva.

"Chlebíčku kolikpa?"

"Pět prosím. Děkuji moc."

Po cestě do tábora nastala mnou očekávaná situace. Proti mně šel Robert, že jde na pivo.

"Aaaaa jídlo mi jde naproti."

A jak to víš? Pomyslela jsem si. A jednoho mi samozřejmě sebral.

"Tu máš ještě chleba," otočila jsem se a podávala mu krajíc.

"A až si budeš objednávat to pivo, tak řekni pánovi v okýnku, že jsi ta jedna nejmenovaná osoba."

I ve tmě byl rozpoznat Robertův udivený výraz. Ale protože měl plnou pusu, nemohl nic říct a pokračoval v cestě.

Sedla jsem si k ohni s kytarou.

"Tak zítra Koruna," sedal si ke mně také s kytarou Péťa.

"Jo jo, bacha, ať si tě tam nenechají, bude z tebe mnich."

"Mně by tam nechtěli," odpověděl a začal hrát, já se přidala.

Hráli jsme dlouho a povídali ještě déle. Slabší jedinci postupně odpadávali, zato Robert nějak ožil. Oči mu v ohni zářili, a já se nenápadně zeptala, co že to pil, že ani nepozval.

"Jak pil, co pil, se tu směju z plných plic, až mi slzy tečou."

To měl pravdu, sranda byla řádná.

"Tak aspoň pošlete ty spící do stanů, ať je tu pořád tím svým halekem nebudíte," okřikla nás Iveta, a sama šla spát.

Péťa s Petrou se zvedali, že jdou hrát piškvorky.

"Nic! Nikam, tady si hrejte, já chci mít kde spát," vyhrožovala jsem s kytarou v ruce.

"Však on se pan profesor o tebe postará," prohodila zpět Petra a já musela zčervenat.

Robert asi neposlouchal, protože nereagoval. Sháněl se po kytaře.

"A kdo to pak zas bude ladit…" odevzdával mu velmi neochotně nástroj David.

"Hele, ono je zítra," koukal na hodinky Péťa.

"Dohrál a pak zívnul, v trávě usnul hned, jak unavenej byl…" zpívala jsem.

"Ne, prosím tě hlavně neusínej!" třepal se mnou David.

"Tak ještě tu poslední a alou," zavelel Robert.

Nic mně nenapadalo, letmo jsem brnkala do strun, až jsem zvedla hlavu a spustila:

"V mládí jsem se učil hrobařem…"

Taková správná půlnoční rozlučková. Ale David pak ještě začal s Na kolena.

"Ne, nic konec," vytrhl mi z ruky kytaru Robert.

"Odchod spát, ráno zas nebudete chtít cvičit."

"Vstávat a cvičit!" zařvala jsem nahlas.

Petra vylítla z lavičky.

"Co? Kde? Proč? Kterého je dneska?"

Vzala jsem jí za ramena a tlačila před sebou do stanu. Kluci si přihodili pár klacíků do ohně a usadili se k hlídce. Petra se ani neobtěžovala zahrabat se do spacáku a okamžitě usnula. Nechala jsem otevřený stan. I kuchyňák zůstal otevřený. Sykla jsem do tmy:

"Hej, kluci, zavřete prosím kuchyňák, bacha na kraji je máslo."

"Jasně," odpověděl Pavel a jeho stín se blížil ke stanu.

Měsíc svítil, hvězdy zářily. Byla krásná noc, od vedlejšího ohně se ozývaly staré vodácké písně.