M*A*S*H 4077

Americký seriál ze sedmdesátých let, který v naší TV běžel někdy od roku 1993, myslím, kdy mně bylo nějakých 13 let, ten snad musí znát všichni. Opakují jej dodnes v televizi stále dokola. Přestože běžel pozdě večer, a mnohokrát jsem při čekání na něj spíše usnula, byl mi později, kolem mých 15 let, velkou inspirací, zvláště co se ironie týká. Od filmových postav jsem okukala tu řekněme vtipnost poznámek, na téměř každou větu měli vždy vtipnou poznámku, hlavně při nepříjemných situacích. Jednou jsem jedné spolužačce napsala v dopise ( ve škole jsme si stále s někým psali dopisy ), že se snažím být jako Hawkeye, který bojuje vtipem proti válce, a já tak bojuju proti škole. Opravdu jsem ten seriál "milovala", znala jsem přesně hodnosti a jména hlavních postav, měla jsem sešit na zapisování oněch vtipných hlášek, sbírala jsem novinové články, obličej Hawkeye, tedy Alana Aldy jsem měla na stole, na zdi obrázek celého hlavního osazenstva MASH. Sebrala jsem staré celnické zelené košile, a na záda jsem si fiksem podle vytvořené šablony udělala nápis, a košili jsem nosila, kam to šlo.  Největší dárek, který mi taťka mohl tenkrát sehnat byly vojenské známky, které nosili v "Meši" všichni na krku. Sice byly bez potisku, ale prostě to bylo něco, když jsem je po návratu z lyžáku našla v pokojíčku na lampě. Vyšla také kniha, kterou mi naši koupili, měla jsem z ni stejnou radost, i když z těch známek přecejen trochu větší. Mohla jsem je nosit u sebe, koupala se s nima, spala s nima, v Anglii byly se mnou, v Chorvatsku také. Sice se řetízek stále trhal, ale nebyl problém sehnat náhradu – kuličky ke špuntu u vany. Tedy původní řetízek měl kuličky drobet větší, ale to nevadilo, efekt to mělo stejný. Poslední díly už jsem viděla skoro všechny, na ten úplně poslední jsem čekala se zatajeným dechem. Věnovala jsem tomuto seriálu píseň "Valčík na rozloučenou", v originále Ault lang syne. Pouštěla jsem si ji stále dokola, a myslela na ty všechny postavy. Je zvláštní, jak některé věci dokáží lidi spojit. Z toho mám asi možná zkreslenou představu o kamarádství a o tom, co to má znamenat. Že to, co s někým prožijete by nemělo být zapomenuto. Ale to je jen má představa. Loučila jsem se se seriálem, jako bychom byli známí, kamarádi, jako bychom to prožívali vše spolu. Známky jsem nosila ještě dlouho potom, ani nevím, kdy jsem přestala. Nosit už je nenosím. Škubala jsem je pořád, a dnes by to bylo ještě častější. Mají své místo v čestné vzpomínkové krabičce. K vánocům jsme si koupili kanál Disney+, a tam celý seriál je, tak teď na něj koukám od začátku. Opravdu to vypadá, že tu svou ironii mám od nich, nejen od Hawkeye, od všech. Není co závidět, válka je ošklivá a smutná věc. Ale já jim to kamarádství, ten čas spolu strávený závidím. Vždy jsem si přála takovouto společnost kolem sebe. Naštěstí jsem měla v životě to velké štěstí, největší štěstí, a  mám super sparingpartnera, a v té ironii jsme fakt dobří. A pak jsem si říkala, po těch mnoha letech, s mým postojem k lidem, jak mohli toho Frenka snést a nezbláznit se z toho. V normálním životě člověk prostě práskne dveřmi, odejde, odstěhuje se, nevídá se. Oni nemohli, nemohli říct s tebou tu nebudu, já jdu. Museli to snést. To by byl asi pro mně ten největší problém. Možná bych si z toho teĎ měla trochu vzít příklad. Seriál je to prostě báječný, postavy jsou báječné, situace už méně, přesto budu ráda vzpomínat.