Podzimní hit po třetí

S Adamem - slavíme druhé místo

Po roční pauze, která byla vyvolána pracovními povinnostmi, a po čekání na zázrak, tedy odeznění všech bolestí potřebných údů ke hře, jsem opět vyrazila do Brna na softballový turnaj amatérských družstev. No a hlavně jsem Jirkovi potřebovala vrátit knížky… Hned na úvod jsem nucena napsat, že jsem na to opravdu stará a k tomu ještě čím dál větší nemehlo. K podrobnostem se dostanu v průběhu. Vyrazila jsem tedy ve čtyry ráno a zvolila jsem jinou trasu, než doposud, jelikož z "dovolené" vím, že Havlbrod je rozkopanej tak, že pochybuji, že to stihnou letos, a nájezd na dálnici u Jihlavy jakbysmet, a to i nahoru i dolů. Jela jsem tedy mě dobře známou trasu Liberec – Turnov – Hradec – Svitavy, kde jsem uhnula na Brno. Také příjezd na hřiště byl daleko lepší, dvakrát odbočit vpravo, na kruháči doleva a šup už tam jsem. Vyrazila jsem s hodinovou rezervou, ale brzké nedělní ráno slibovalo prázdné silnice, takže jsem to sfoukla hopem. Po chvilce odpočinku už tu byli těšíňáci, Jirka a Adam odešli k zápisu a rozhodcování prvního zápasu, a my zbytek za vedení Tomem (ne mým) jsme se šli rozhejbat. Já se teda už moc nehejbu, protože bych se pak už nepohla. Čekala jsem, jak to bude s loktem, koleno je jasný. Loket v pohodě, zato rameno nic moc, ale nic závratného. První zápas s Farmáři, to jsem prohlásila, že jsem si spletla družstvo, byla pohodová výměna. Na pálce jsme se střídali všichni, a pěkně se hrálo. Mě se dokonce povedlo odpálit, i když jsem si myslela, že to chytili z luftu, a nakonec jsem i doběhla až na domácí metu, ale vzhledem ke třetímu outu se mi můj doběh nepočítal. No ale kdy já naposledy šlápla na domácí metu, že… že by nikdy? Výsledek byl mám pocit 7:4 v náš prospěch, ale lhala bych. V dalším zápase jsem byla obsazena na třetí metu, kdy z mých tří zákroků jsem všechny tři zkazila. Jak říkám, prostě nemehlo. Sehnout se k míči na zem byl nějaký velký problém zvláštního druhu, míč mi vždy šťouchl do rukavice a poroučel se dále. Jednu chybu zachránil kolega Ondra na spojce outem na jedničce, druhou až zadní pole bez záchrany, a nechycený příhoz z dvojky skončil slajdem protihráče, mým pádem na záda, a lovením míčku v síti, kdy utekli naprosto všichni. Nicméně i když jsme tento zápas o dva body prohráli, byl nesmírně zajímavý z hlediska toho, že po třetí směně to bylo dva jedna, mám pocit. Tak jakoby vyrovnaná váha sil. I přes prohru jsme záhadným výpočtem hráli finále s Kardiaky. Mezitím jsem se občerstvila grilovaným hermelínem s hranolkama a pokecem s Tomem (ne mým) v místním lodním bufetu – občerstvení v "budově" tvaru lodě, prostě loď na suchu… Zapomněla jsem zmínit povětrnostní podmínky. Ráno sluníčko, i když trochu zima, po obědě se zatáhlo a lehce foukalo, tak taky spíše zima. Den předtím turnajový den těch lepších ukončil slejvák. Já osobně jsem pomalu začínala tuhnout, ale spíše v zádech, z postávání a sezení na tvrdé lavici. Chvíli jsem si hodila s Tomem (ne mým) při čemž nám zavazela střecha, a pak už jsme odešli na druhé hřiště, kde jsme sehráli v podstatě šílený zápas, finálový, kdy nadhazovač házel jako nádherně, ale strašně rychle, a po těch letech…. Nicméně to bylo prd prd prd out, prd prd prd out, takto asi 5 směn. Sem tam se někdo trefil, my jsme v poli outovali spíše na první metě, pálkaři byli vesměs strike out. Říkala jsem si, no tak když neodpálí kluci, kteří to hrajou, tak já jdu zatrapasit svým strike outem, nemám šanci. Přesto jsem se trefila, a to přímo do rukavice hráče na první metě. Tímto bylo ukončeno celé mé působení v tomto hracím dnu. Nakonec myslím v sedmi směnách jsme prohráli 7:1, ale myslím, že zápas to byl na úrovni a moc hezký. Za zmínku stojí i závěrečný double out, kdy měli soupeři obsazenou první a třetí metu, dobíhající pro bod byl outován dotykem, a běžec z první mety se místo běhu na druhou metu vrátil zpět, tudíž se sešli s pálkařem na první metě, což způsobilo nesmírný chaozz na hřišti a rozhodčí raději odpískal konec zápasu. Ale on by byl i tak. Skončili jsme tedy druzí, ze sedmi družstev. A? No paráda ne? Krásně prožitý sportovní den, nikomu se nic nestalo, jen Tom (ne můj) dostal do hlavy kolenem, tak byl přešlej, ale snad z toho nic nebylo a není. Domů snad dorazili také všichni v pořádku. Já si cestu zpět užila jako pokaždé z Těšína – v nedělním večeru plném aut, štrůdl tam, štrůdl zpět, Litomyšl, Vysoké Mýto ucpáno, povinná přestávka na mé nejoblíbenější Shell tankštele s párkem v rohlíku, hlavně tam mají hezké záchody 😊 a někteří odborníci by fakt zasloužili nejen sebrat řidičák, ale ještě lopatou přes držku, i když by se jim zřejmě stejně nerozsvítilo. Jen nevím, jestli mám příští rok ještě jezdit, spíš jim to kazím. Starý rozložený nemehlo na hřiště nepatří. Ale když mě to tak strašně baví, i když nějak zvlášť nehraju. A nejhorší je samozřejmě to přemístění. Kdyby ty silnice byly aspoň o trochu rozumnější….

Naše úspěšné družstvo po finálovém zápase