Rozhovory, pohovory, dejte vejce malovaný...

... aneb zeptejte se paní Maiksnerový. Ta asi ví vše. Teda řykali to ve stavebninách a na agentuře. Protože má ten náš gympl takové slavné, stoleté, výročí, budem se kolem toho ještě chvíli motat. V rámci oslav dělali studenti rozhovory s významnými absolventy. Jako například s guvernérem ČNB, "čajopáté" arciopatem Břevnovského kláštera, různými advokáty, starosty a místostarosty,  profesory, rektory a prorektory, a dalšími. A já zas nic. No taky kdo by dělal rozhovor sice s absolventem, ale obyčejným zapadlým zemědělcem, z druhé strany republiky, z malé vesničky u hlavní silnice mezi Libercem a Frýdlantem. Navíc nestudovaným, bez vysoké školy, nic nedokáživším, nic důležitýho nepřinávšivším. No ale pozor! Jsem první dámská instruktorka Výcvikového střediska služebních psů Heřmanice. První! Tak aspoň takový úspěch. Nicméně pro mne osobně je velký úspěch už jen to, že posledních 15 let jsem globálně spokojený a šťastný člověk. I to někteří třeba nedokážou, i když bych to opravdu každýmu přála. Ono taky "životní úspěch" je pro každého něco jiného. Někdo to vidí v dětech, jinej v penězích, další v cestování.... Takže široký pojem. Já to vidím právě v té spokojenosti, možná proto, že se dlouhou dobu nedostavovala. V pátek na softbalu se se mnou kupodivu pobavil pan profesor Dümler, opravdu se zájmem. Já si postěžovala, že se mnou nikdo žádný rozhovor neudělá, já budu brečet.... A Didinek na to: "no přece s tebou teď dělám rozhovor já, to je taky důležité." Ano, jako vždy. "Aspoň" to. Takže jsem si včera poslechla poslední rozhovor a vypsala jsem si otázky. Tak udělám Dušánka, a na sobě položené otázky si sama odpovím. Hrrr na ně.  

Čím jste, řekněte nám pár slov o vás.

Mám to štěstí, že jsem tím, čím jsem chtěla být. Zemědělcem, farmářem, kovbojem.  Pár slov, to snad ani nelze. Mám skvělou rodinu, šikovnou dceru v primě na gymnáziu u nás ve Frýdlantě. S manželem a jeho rodiči máme menší farmu u Frýdlantu v Čechách, na liberecku, kde 15 let pracuji.

Kam vedly vaše kroky po gymnáziu?

Po gymnáziu jsem dvakrát zkoušela přijímačky na vysokou školu, ale nepovedlo se. V odmítacím dopise mi však přišel leták k soukromé škole Till English Academy v Ostravě, kde jsem tedy hned po maturitě rok studovala a udělala si "papíry k angličtině". Pak už přišlo zaměstnání u celní správy a vítr osudu mne vál dál a dál životem.

Co vám dala naše škola?

Poslouchala jsem pár vašich rozhovorů s absolventy, a téměř všichni odpovídali, že škola jim dala spoustu přátelství na celý život. To se mi bohužel nepodařilo. Mě škola dala spoustu nezapomenutelných zážitků a hlavně mne v češtině naučili psát, dlouze a obsáhle. To mi opravdu zůstalo.

Jak se díváte na nynější podobu školy, něco stejného jako za vašich dob?

Škola se v základu nezměnila. Vyměněný okna jsou, to ano. Samozřejmě tělocvična. Ta je skvělá, a kdybych mohla, jen kvůli ní bych šla zase do školy. Na techniku mne neužije, ale je jistě velkým lákadlem pro mladé, kteří si školu vybírají. Stejného, jako za nás, je si myslím spoustu. Jen někteří lidé už tu nejsou.

Chtěl byste se vrátit do studentských let, proč ne, proč ano.

Do posledních tří ročníků bych se s klidem vrátila. Byla to skvělá doba, ovšem nic bych neměnila. Byla plná zážitků a akce, poznávání nového, mnoho společenských kontaktů. Proč bych se nevracela, život mi řídilo nějak moc lidí. 

Která nejtrapnější věc se vám na gymnáziu stala?

Nevím, asi byl vždycky trapas, když jsme profesorům řekli přezdívkou, a on byl poblíž.

Nejhezčí vzpomínka, kterou jste si odnesl?

Je těžké vybrat jen jednu. Ale asi bych řekla turisťák v Chorvatsku. Miluji moře, slunce a teplo, jsem vodák, a tohle bylo spojení všeho dohromady.

 Jak vypadalo studium tehdy?

Myslím si, že jsme měli trochu větší respekt k dospělým. Soudím z vlastních poznatků, kdy jsem měla možnost chvíli na vesnické malotřídce učit. Ale střední školu asi posoudit nedokážu. Studium jako takové se asi nezměnilo, neměli jsme tolik technických vymožeností a internet, což je oproti dnešku obrovský rozdíl. Museli jsme si vystačit se sešity, propiskou a knihami. O to to bylo krásnější.

Jaký jste byl student?

Hrozný. Asi proto vejška nevyšla.

Jaký byl váš oblíbený a naopak neoblíbený předmět.

Úplně nejoblíbenější tělocvik, kromě běhání a basketu. Neoblíbený, no to nevím. Spíš bych řekla, že záleželo na tom, kdo nás učil.

Měl jste nějaký vzor mezi vyučujícími?

Vzor úplně ne, spíše tři oblíbené. Ale vzor jsem si z nich asi nevzala.

Jak se liší vaše profesní kariéra od té vysněné?

Ve své podstatě neliší. Ve školce jsem chtěla být kamioňákem, baví mně řízení, ale v dnešním provozu už ne. Na gymplu se pak setkaly dvě profese, které mne lákaly. Obě jsem si vyzkoušela, a u jedné jsem setrvala zatím 15 let a doufám, že setrvám ještě dlouho. Ale do důchodu hodně daleko. Relativně hned po maturitě jsem se dostala k celní správě a 4 roky jsem se věnovala výcviku psů, to mne bavilo moc, ale nedokážu pracovat s lidmi, a tato práce byla především o tom. Zemědělství mně naplňuje do poslední kapky. Lidi kolem až tolik nejsou a ke své práci je naštěstí nepotřebuji.

Jste rád, že jste si vybral právě gymnázium? 

Tak já si ho tak úplně nevybrala, chtěla jsem přestoupit na zemědělku, ale naši nedovolili. Nicméně ano, jsem ráda, že jsem na gymnáziu studovala.

Zúčastníte se oslav gymnázia? 

Ano, oslav jsem se zúčastnila, plánovala jsem to celou dobu, co se o tom hovořilo v kuloarech.

Vaše práce je jistě psychicky náročná, jak ventilujete stres, jaké jsou vaše koníčky...

Práce je náročná spíše fyzicky. V přírodě mezi zvířaty je to po psychické stránce pohodička. Než narazíte na úředníka. Stres ventiluji procházkami s rodinou v přírodě, rádi chodíme "do skal", u nás je kousek Český ráj a přilehlé skály, tam je to pro nás hodně oblíbené, ale skvělé jsou procházky v tichém šumícím lese. Dalo by se říct, že tohle je jeden z mých koníčků. Ale ona i ta práce je mým koníčkem, starám se o 12 koní, koně byly vždy moje láska, od šestnácti mám koně vlastního. A velkým koníčkem se stala práce se dřevem, respektive drobné dřevostavby, jako zahradní domky, svůj rančík jsem si taky zbudovala vlastníma rukama, manželovi jsem loni postavila skleník, občas si mne pozvou známí, třeba na vybudování střechy. To mně baví moc, i když v tom také nijak vzdělaná nejsem. Pokus - omyl, stále se zdokonaluji.

Co si myslíte, že vám v životě pomohlo dosáhnout úspěšné kariéry?

Těžko říct. Když mám nějakou představu, snažím se jí co nejdříve uskutečnit. Ale myslím si, že to je vše o příležitostech. A já za ty, které jsem dostala, děkuji.

Jaké máte další plány, vize?

V plánu mám v klidu a pohodě dožít. Snad se to povede.

Co vás motivuje?

Když se to, co si naplánuji, podaří.

Co byste na sobě změnil?

Svůj ironický přístup ke všemu. Lidé to moc nechápou. Ale spíš je to naopak, je to čím dál horší.

Jakou máte rodinu, jaký mají názor na vaše podnikání?

Rodinu mám naprosto skvělou. Názor na podnikání, no vzhledem k tomu, že pracujeme s manželem spolu, tak má snad ten názor pozitivní.

Jaká se vám v poslední době podařila nejspontánnější věc?

No tak to se podařila, až jsem z toho téměř usnout nemohla :-) . Právě na oslavách gymnázia. Po koncertě Hradišťanu jsem potkala profesora Moldrzyka, a domluvila si s ním na sobotní zahradní slavnosti rande :-) To jsem opravdu, ale opravdu nečekala...