Když vodák vstoupí na cestu řeky.... Takto začíná kterási kapitola knížky Zdeňka Šmída Proč bychom se netopili. Já na onu cestu řeky vstoupila v necelých třech letech. Tenkrát ještě s pionýrským oddílem Kompas, kde působili naši, a první tábor byla "Otava 1983". Jak si to pamatuji já, dále jsme byli: Morava 84, údajně po povodních, pamatuji si jen údolí řeky, vysoké břehy s kopřivami a popadané stromy. Sázava 85, tu si nijak moc nevybavuji. Ale když jsme byli s mejma v Týnci nad Sázavou, a šli jsme kolem jezu a starého mlejna, ten obraz se mi vybavil, jak stojím na břehu, lodě kolem, a já držím koňadry. A pak šternberská šlajsna pod hradem, kde se kdosi cvak, a já mu s Křečkem kroucením ždímala tričko. Berounka 86, to už je obrazů více, Poštolčí skála, kde jsem měla duši místo kruhu na ježdění po řece, a ta mi na sluníčku prdla, a štiku, kterou jsme dostali od rybáře a pekli na roštu. Pak jakýsi sloup s košem nahoře, něco jako mají stožár s hláskou na lodích. A Křivoklát. Lužnice 87, to nás vyplavilo. Po příjezdu jsme se jeli koupat na nějaký rybník, písák nebo co to bylo, strašně žrali komáři. A v noci byla strašná bouřka, taťka mně vzbudil, že mám jít do auta, a odvezli nás do tělocvičny. Tam jsme chvilku byli a pak jsme odjeli zpět k Těšínu na Těrlickou přehradu. Pak jsem se tedy v předchozím článku spletla a na Vltavě jsme byli 88. Tam si vybavuji už hodně věcí, jako třeba kámen v Koruně, Rožmberk a prohlídku hradu, Jiráskův jez v Budějicích, Hlubokou se Závišem. Pak si ještě pamatuju plavbu parníkem a zdymadla, ale to si nevybavuju řeku. Tím končí první díl vodáckých táborů s Kompasem. Přišla revoluce, a já začala chodit do skautu jako takového. Přišla jsem k tomu tak, že místo s Kompasem na vodu jsme jeli s taťkou a bráchou na "pozemní" tábor do Lomné s Dívčí trojkou a klučičí částí, teď si honem nevzpomenu jak se oni jmenovali. Po prázdninách jsem tedy začala chodit na schůzky do oddílu, a říkali mi Jacky. Na dalším táboře jsme byli už jen samotný holčičí oddíl na jiném místě, louce se srubem u řeky. Kluci starší, roveři, pomáhali, a tak jsem se zamilovala do Kamzíka, a vydrželo mi to 2 roky. Sice to nebylo opětovaný, ostatní mi to vymlouvali, ale není čemu se divit, 12 letý dítě že. Skauting to byl plnohodnotný, schůzky, výpravy atd. Po dalším táboře v 93 se oddíl rozpadl. Ještě chvíli jsme se scházeli a někam vyráželi, chodili jsme k Sylvě, vedoucí, domů. Simče jsme byli na svatbě, chtěli jsme jí unést. Za zásluhy v bodování byl týdenní pobyt o prázdninách ve Slovenském ráji. První rok. Druhý jsem patrně udělala průšvih, a kvůli mně ujel vlak. Čekala jsem na kamarádku, že půjdem spolu, a čekala jsem a čekala, až mně vez taťka na kole, a ona už dávno byla na místě srazu. Tak jsme jeli do ráje českého, auty. Jedno auto nejelo už v Těšíně. Tak se shánělo auto druhé, a nakonec vše dobře dopadlo. Kanady mne provázely už od tohoto útlého věku. Při výpravě "do neznáma" jsem si čerstvé, nové, nerozchozené kanady vzala, a pod Lysou nám řekli, že jdem na Lysou. Já puchýře jako kráva, až si se mnou jedna kanady vyměnila. Kdyby řekli, kam jedem, tak si je nevezmu, že. Ony vůbec v tom skautu byly takový srandy, že jsem se později pár věcí musela trochu odnaučovat. Třeba "moje přítelkyně a jen moje přítelkyně". Psaní dopisů, když jsi něco chtěl říct. Ale jinak to bylo fakt fajn. Když skaut končil, začínaly koně, takže to se tak nějak překrylo, a ten jeden rok to bylo zároveň. A vlastně když skončil skaut, skončili jsme i v jezdeckým oddíle, ale koně jako takový mi zůstaly už nafurt.
Na vodu jsme jeli s našima a ještě jednou rodinou Vltavu, někdy když mi bylo asi 11. Pak dlouho nic. V 95' jsme jeli s Ivanem a turistickým oddílem z Třince opět Vltavu. Seznámila jsem se s Břehem, Jendou a byla to sranda. Získala jsem titul "kormidelník" oficielně. Bratr potkal Václava Tittlebacha a mám jeho podpis, sebrala jsem mu to, on by to určitě někam zašil. S klukama jsme se pak ještě chvíli kamarádili. Jednou jsme byli na lodičách na Olze, s Jednou sami v Sulovských skalách a pak s oním turisťákem na Mánesově stezce. Po seznámení s klukama z nižšího ročníku na country tancích jsme pak sebrali partu a vyrazili na Vltavu, v roce 1999. Jeli jsme z Vyšáku až do Budějc, tři lodě. Z Boršova už pak i jen ve čtyřech. Po Malši proti proudu jsme dopluli až do loděnice, odkud jsme měli půjčené lodě. Další rok jsme v jiné sestavě pluli stejnou štreku. Akorát ve Zlatej začalo lejt, a místo poklidné projížďky Budějovickými "Benátkami" po Malze jsme měli co dělat, abychom ten kilometr k loděnici upádlovali. Zároveň, v roce 2000 jsem se opět vnutila na tábor Kompasu, a tudíž zároveň na vodu táborovou. Tábořili jsme v Rožmberku, a pár plaveb jsem jela, asi tři. Byla jsem tam jako čukr v kuchyni a všeobecně tak. To bylo trochu krutější, protože Ondrášek. Voda jako taková tedy byla po táboře, takže ještě krutější. Další, tábor 2001 na Berounce v Liblíně, opět s kompasem, úplně nejkrutější. Pak mi zakázali oddíl. Rozebírat to nebudu. Po táboře jsme ještě stihli ve staré sestavě plus Jirka Pavelka a jiní Hron. To bylo zajímavé, protože jsem tam nikdy nebyla, tudíž jsem nevěděla, co mne čeká. Nastalo vyloučení z party, odstěhování se a tudíž pauza. V roce 2004 jsem domluvila návštěvu na táboře pod Dívčím Kamenem, Vltava, že nám zapůjčí loď. To jsme s Jeníčkem sjeli z pod Papouščí skály na Dívčí Kámen, zde ona šlajsna ve Zlaté Koruně a večerní máchání, a o měsíc později třídenní plavba z Vyššího Brodu do Budějc. To musím říct bylo hodně náročný, fyzicky, to mně dostalo. Na tyhle plavby nevzpomínám úplně ráda, neboť Jeníček. Se starou partou, respektive se dvěma členy plus já jsme jeli opět, co jiného, Vltavu. Tentokrát jsme ve Vyšáku přespali, neboť než jsme se sešli, byl večer. Dojeli jsme přes všechny peripetie až do Budějc, neboť Vincent, francouzský manžel spolužačky, jel poprvé. Ale Helis jej to naučil. V Krumlově jsme potkali Jirku a zašli na oběd do pizzerie. A také onen slavný křest za Zlatou Korunou. A přidám jednu historku, i když je relativně spojena s Jeníčkem, ale právě proto, jakej si udělali blbci trapas. V Budějicích jsme končili na tenisových kurtech, které spravovala mamka známého Jeníčka. Na začátku plavby jsme se bavili a říkali, že s náma jede francouz. A oba ptáci, že prej "Jsi teplouš?" se francouzsky řekne "Ž sui pede?" Jeeežiš děsná legrace. Připluli jsme, a Jeníček známého vyhecoval, prej tak se ho zeptej. Přišel k Vincentovi, podával mu ruku a říká "Ž sui pede?" A Vincent s výrazem údivu mu odpovídá "Noooo...." Sedíme u stolu, a přijde spolužačka, manželka francouze a říká:" Co jsi mu to řekl?" A Jeníček no že jestli je teplouš. A spolužačka "No, ale ono to znamená JÁ jsem teplouš." Nemám dostatek smajlíků. S partou jako takovou to byla poslední voda. A vím, že už se nikdy na žádnou nedostanu, není mi souzeno. S Jeníčkem pak následující rok ještě proběhla Sázava, protože potřeboval jet Stvořidla, protože Proč bychom se netopili, a že tam byli někde na vodáku (vodácký kurz na střední škole). Půjčili jsme si u Kompasu opět loď, za to jsme jim půjčili auto. Přespali, hysterická scéna jak s Jeníčkem tak s Ondráškem, já si zlomila malíček na noze, a druhý den nás Empé vyvezl nad Stvořidla. Nebyla voda, a já to s lodí a zlomeným malíčkem šlapala sama mezi šutrama, neboť pán si vyšel na břeh a šel po trati. Protože mi tábory opravdu chybí, v roce 2018 jsem si zorganizovala vlastní, pro děti od 6 do 10 let. Bylo to fajn, ale s přístupem, jaký k tomu vládl, byl opravdu poslední. No a poslední vodácká štace byla Berounka 2019. To jsem se seznámila s paní od koní, a s další paní od koní jsme s dětmi vyrazili z plzeňského Dolanského mostu do Zvíkovce na raftu plus kanohehi. První den propršelo, a to sssss.....štvalo i mne zarputilého vodáka. Pak už to bylo fajn. Jen z vodáckého hlediska pro mne velké zklamání. Voda už není voda. Není to to, co znám a proč se tam člověk vracel. Vltava je konec, dálnice, hotovo, japonci, kteří nad šlajsnou zahodí pádla do plastové nezničitelné lodi, chytnou se bortů, sjedou se zavřenýma očima, pod šlajsnou uchopí pádla a jedou dál. Ahoj na vás už skoro nikdo nezavolá. Vždyť ti lidi neuměj ani pozdravit normálně. Chtěla bych to zažít znova, byly to opravdu nejlepší časy. Bohužel před 25 lety.
