Zemědělec - farmář 2. část

TŘETÍ ROČNÍK

Před koncem prázdnin jsem si vyžádala informace, kam se mám dostavit, v kolik a jak. Také jsem obdržela informaci o tom, že jsem získala prospěchové stipendium. Poklepala jsem si na čelo, že upadli už úplně, a vydala se první zářiové pondělí pro vysvědčení. Proslov pana zástupce jsem neslyšela, stačila mi gesta a obličeje, tak jsem ten svůj taky protáhla, došla za třídním s tím, že mě vyšle do správné třídy, a oznámila jsem mu, že to stipendium ať si strčí někam. Ne, takto samozřejmě ne. Zeptala jsem se, jestli ve třídě není někdo, komu by to mohl dát, že má třeba taky dobré známy. Dost jsem ho tím zaskočila, i mým vysvětlení, že co já s tím, děti si to musí vydřít daleko více, o tom, že nějaký dva litry jsou výsměch jsem mlčela, děti si to jistě užijí více. Odpověděl, že jedné slečně to uniklo o kousíček, tak jsem byla ráda, že je komu to dát. Akce k tomuto proběhla o chvíli později, neboť bylo potřeba si peníze vyzvednout, předat je třídnímu, který je následně předal slečně. Paní na účtárně na mě tedy jako vždy koukala jak z jara – vy si jdete pro stipendium, pro dítě? Ne, pro mě. Aha… Ve třídě proběhly úvodní řeči, nejprve tedy praxe, jelikož hned zítra je potřeba v sedm nastoupit na statek, a já že se mám zastavit ve středu podepsat nějaké papíry. A taky bych se ráda domluvila, kdy se můžu přijít podívat aspoň kde maj vidle, abych pak při zkoušce věděla, čím můžu poklízet. Pak přišly na řadu třídnické věci, které se mě až tolik netýkaly, zato jsem se musela držet lavice, abych dětičkám nedala přes držku za ty debilní kecy. No a pak vysvědčení, pan třídní sdělil slečně, že jsem jí přenechala stipendiální peníze, slečna mi dojatě děkovala, já byla ráda, že je ráda, a šlo se dom. První den nového školního roku za mnou a jedem nanovo. Jesus Christ Superstar. Znovu zažádat angličtinu, znova podepsat smlouvu na praxi u Toma. Tentokrát jsme se dohodli s vědoucím i s mistrovou, že se sejdem na statku a tam to sfouknem. Potvrdilo se, že se Tom s paní mistrovou zná, i s kolegou mistrem se pozdravili, vyřídili jsme potřebné, odevzdala jsem deníček a dostala jsem nový, jelikož pan vedoucí neměl. Také mi byly kupodivu ukázány témata a otázky při praktické zkoušce, tak jsem vytřeštila oči, například "úprava paznehtů ovcí – prakticky předveďte". Týrání zvířat v přímém přenosu. Nebo orba. To jsme se museli dohodnout, že se přijdu podívat, protože jako fakt nevím, co po mě chtěj. Na závěr jsem se optala, jak mám přijít ustrojená, tak prý tak, jak chodím doma do traktoru. No a to je právě přesně můj problém se vším, to mi neprojde, protože chodím v plavkách, bosky, se slunečníma brejlema a sluchátkama v uších. No tak to teda jako vážně ne, dlouhý gatě, pracovní boty. Žádný ustrojená neustrojená. Matika byla opět no problém. Rovnice mi dokonce pan učitel uznal z minulého roku. Problémek nastal u kvadratických rovnic, kdy mi bylo zasláno pět příkladů. První jsem vypočítala odhadem, že třeba tohle? Druhý byl jakýsi determinant, nebo diskriminant, už zas nevím, což jsem si našla na youtubu a deset minut koukala na panáčka s otevřenou hubou. Nakonec jsem mu vynadala, že je úplně blbej, jako k čemu mi to asi tak je, a spočítala příklad. Další tři jsem odmítla počítat, nejsem blázen. Zrovna přišla Anička ze školy, rovna tyhle rovnice berou, a prej první příklad máš špatně, to je toto. Determinant prej dobrý, a že mi ty tři zbylé příklady vypočítá. Vona je Anička na matiku naštěstí ne po mamince a má celejch devět let jedničky. Odmítla jsem, panu učiteli jsem práci odeslala s přípisem, že více nedám, ať mi dá klidně za štyry že se to jako fakt učit nebudu, neuměla jsem to ani na gymplu, tak teď sotva. Dostala jsem trojku. Informatika byla vcelku v pohodě taky, akorát že se excel za těch dvacet let poměrně změnil, tak to bylo umění to dát dohromady. Na excel jsem byla vyslána hned z kraje, když jsem nastoupila k celní správě, a to jsem mohla i radit, protože člověk s tím dělal téměř pořád a navíc za mlada jsem se v tom hrabala daleko více, zkoušela všechny odkazy, ikonky. V roce 2001 taky excel vypadal poměrně jinak, i když podstata se samozřejmě nezměnila. Teď tam hledat to, co po mě bylo chtěno, no to zas bylo nadávek. Pak jsem na to nějak přišla, a to už mi vycházelo. Sice to bylo zřejmě jinak, než měl pan učitel v požadavku, protože jsem to nedělala ikonkama, ale zápisem příkladu, ale co. Výsledek byl a asi i správný, protože jsem měla za jedna. První pololetí splněno hned v září. Motorová vozidla jsem okopírovala z jara, odeslala. Na rozdíl z konce minulého školního roku jsem ale dostala na pololetí za jedna, loni za dvě. Dělala jsem si srandu, že mám těch řidičáků na jedničku málo. Tohle pololetí jich už mám asi dost. Ne, Tom říkal, že v tomto předmětu to nebylo jen o řidičáku, tak dobrý. Úkol z občanské nauky byl takový pro mne vtipný. Měla jsem zpracovat poptávku po pracovním místě. Najít tři inzeráty s nabídkou práce, kterou je možné vykonávat po obdržení výučního listu. Pokud již mám nějakou brigádu či práci, mám jí uvést na první místo. Odevzdání – do druhého dne. Supr. Sedla jsem k počítači, vykutala dva inzeráty, sepsala potřebné, na první místo jsem uvedla své zaměstnání zemědělce, ičo, co tu dělám – takže nic, a sepsala jsem další hujerovský elaborát o mých dosavadních zaměstnáních a peripetiích s nimi. Po hodině jsem apkou odeslala s tím, že si nejsem jistá, kdy to tedy mám odeslat, tak že radši posílám hned. Odezva nebyla. V pololetí jsem obdržela dvojku. Shodou okolností byl podobný úkol v ekonomice, paní učitelce jsem zaslala, i když jsem nemusela. Hujer, metelesku blesku. Pana učitele na občanku jsem se tedy otázala, z jakého důvodu mám za dvě, že nejde o známku, ale že v ekonomice je to otázka u zkoušek, tak že bych případné nedostatky doplnila. Pan učitel se omluvil, že udělal drobnou chybku, že už nešla napravit ani po konzultaci s třídním, ale že to neovlivní můj dobrý prospěch a že práce je v pořádku a přihlédne k tomu v druhém pololetí. Jako jo. U mě jde o prd. Udělat to nějakýmu dítěti, když si hrajou na studijní stipendia, tak by to bylo smutný. Snad se tak neděje, případně se řeší intenzivněji. Když jsem načala ekonomiku, tak ekonomika probíhala standartně, dva testy online s tím, že se potkáme. V tomto pololetí jsme to tedy nestihly. Stroje a zařízení zas byl vtip roku. Máte profesní průkaz? Nemám. Na co, stejně mi traktor nepůjčí. Jestli, tak ať jej vezmu na konzultaci. Na tuto jsem měla přijít kdykoliv v čase tom a tom. Přišla jsem tedy ve vyhrazeném čase, pan učitel tam nebyl. Nevadí, napodruhé jsem se radši předem ohlásila. Průkaz tedy nemám, tak si před koncem roku napíšu testíček o sedmi otázkách. Jasné, není problém. Na druhé pololetí přineste potvrzení o jednodenní stáži v zemědělském podniku. Já naňho kukám – no já tam ale pracuji denně už patnáct let, chovám skot... On kuká na mňa… baf… to je překvapení co? Když se probral, tak prej no já nebudu zkoumat odkud to je, prostě mi jej přineste. Řikám tak od manžela stačí? Jo. Pomyslela jsem si něco o šaškárně a jela jsem dom. Po cestě mě napadlo, když tedy profesní průkaz, upevňování nákladu, jak náklad přepravovat… Co povolení přepravce hospodářských zvířat, které mám? To je přece i potřebnější ne? Zkopla jsem průkaz průvodce zvířat, povolení přepravce z krajské veteriny a zaslala jsem panu učiteli s přípisem, že vlastním tóto, jestli mi to v něčem pomůže, ale že jinak test napíšu, není problém. Pan učitel odepsal, že je to způsobilost dostačující a mám za pololetí výborně. No ještě aby ne, boha mojho. Co ještě pro zemědělce – farmáře lepšího, než licence k přepravě zvířat. Skočím hned do druhého pololetí, protože s panem učitelem to byl poslední mail, který jsem si s ním vyměnila. V únoru jsem zaslala "náhled", jestli takovéto potvrzení stačí, že mu papír pak až půjdu na nějakou zkoušku donesu. Vypsala jsem Tomovy iniciály, ičo, a jedinou větu: Potvrzuji tímto jednodenní stáž na farmě Dětřichov dne 7.2.2025 žákyni Kateřině Maiksnerové, Střední škola hospodářská lesnická Frýdlant. Jméno, podpis. Přiložila jsem živnosťnák vlastní s tím, že mám živočišnou výrobu – výkrm skotu a chov koní. Odpověď – Děkuji, 2.pololetí klasifikace splněna, známka výborně. Ještě jsem tedy poděkovala a šmitec. Bohužel, myslím, že bylo potřeba se tomuto předmětu věnovat trošku jinak, s větší pozorností, nebo aspoň s informací "naučte se popis všech zemědělských strojů, které vás napadnou". No, měla jsem na začátku takovou myšlenku – ale pan učitel nechtěl… Poměrná část závěrečného testu byla věnována právě technice. To nic, to přece není důležitý. Já si holt všechno vždycky myslím blbě. Asi jsem opravdu měla velké štěstí při procházení touto školou, že už je za mnou kus života a velká zkušenost. Nejen v předmětech "povinných", ale také v těch odborných. Neumím si představit, jak jinak bych to bez toho nedostatku informací ze školy prošla. Než jsme se dohrabaly s píčelkou ke schůzce z češtiny, v apce jsem zaznamenala, že probírali vyprávění. Zaslala jsem tedy paní češtinářce emailem odkaz na moje vyprávění na blogu, povídku o sjíždění Vltavy, že by třeba mohla použít jednu kapitolu k pololetní známce. Ne že by mě to nebavilo, psát a vymýšlet, ale když už to je…. Božka. Na konzultaci z ní vypadlo, co že jí to jako posílám, a že nerada čte z počítače, což chápu, to já taky nemusím, a jestli bych jí to vytiskla. Po vysvětlení u kterého mě samozřejmě zase nenechala skoro domluvit, se začla mým "románem" zabývat z úplně jiné stránky, a proč a jak a za co. Přestože se mi do toho v ten moment moc nechtělo, nabídla jsem, že jí zapůjčím můj výtisk, který jsem si, spolu s pěti dalšími pro zúčastněné a jedné zájemkyni, nechala udělat. Celá natěšená mi zadala ještě slohovku, slohový útvar si již nevzpomenu, ale téma jsem si vybrala "vodáctví". Sjíždění řek je moje největší duševní záležitost, a vlastně to i korespondovalo s "mou knihou". Příběh a okolnosti vzniku ve zkratce. Na gympl nám nastoupili mladí profesoři, z toho jeden vysoký tělocvikář (druhý chemikář byl malý, profesorka ještě menší) a já se do něj zabouchla, ale protože to samozřejmě nešlo, tak jsem o prázdninách po prvním "společném roce", kdy s námi a ještě s malou paní profesorkou jel na výlet, sepsala svůj pohled, spíše touhu, a zasadila to do školního výletu při sjíždění Vltavy mé milované. Spojení prostě všeho, co jsem v té době měla ráda. Na "zkoušku" z češtiny jsem tedy donesla požadovanou slohovku, mou povídku a také mou bichli o 342 stranách téměř čistého textu "Brojoure blogue", což je v podstatě do té doby celý můj internetový blog, který si píšu asi čtyři roky. Proč tuto bichli? Protože je v ní krom čistého textu i pár fotografií, a u vzpomínky na sté výročí založení Gymnázia Josefa Božka v Českém Těšíně mám fotku s Richardem, oním profesorem, jak z výletu v roce 1997, tak z oslav výročí z gymplu. Na výletě jsem se s ním chtěla "aspoň" vyfotit, to se postavil o kus dále, na oslavách jsem poprosila jeho manželku, mou spolužačku a velkou kamarádku ze základky (je slovy o pět dní mladší než já, občas jsme narozky slavily spolu), jestli nás cvakne, a to už si pan profesor stoupnul vedle mě a dal mi ruku kolem ramen. Ufff, co bych za to dala před třiceti lety, teď už je to jen hezká vzpomínka. Píčelce jsem tedy předala povídku, a ona hned jak to dopadne a že to bude číst od konce, a co na to pan profesor. Kdyby mě aspoň nechala domluvit, tak bych jí v klidu vysvětlila, že jsem k tomuto připsala díl druhý, a protože jsem díl první nemohla zakončit tak, jak jsem chtěla v té době, tak jsem tak ukončila díl druhý, kdy už jsem byla z gymplu pryč, a teď, když jsem to přepsala, jsem konec z dílu druhého zakomponovala do dílu prvního, tedy povídky jako takové. Co na to Richard, no co by. Radši mi ani neodpověděl, když jsem se ho ptala. A prej proč jsme teda spolu nechodili… A jak to mám asi tak vědět, a jak může profesor chodit se studentkou, to by snad jako učitelka měla chápat. Vytasila jsem se s fotkama, to mi zas vytrhla bichli z ruky, že jestli si to má přečíst taky. Než jsem jí to stačila zase celé vysvětlit, tak koukla na fotky, prohlásila, že chlap je to hezkej (Tom je ale hezčí chi chi) a začala listovat. Narazila na tři stránky čísel, prej co to je. A zase, snažila jsem se vysvětlit, píčelka mi skákala se svou verzí do řeči…. No to se fakt jako domluvíme. No nic, dobrý. Pak ještě při listování povídkou narazila na obrázky, které jsem tam doplnila, což je kreslená kilometráž, kterou jsem si kdysi kdysi na Vltavě koupila. Tak jestli jsem to kreslila já. Ne nekreslila. A hele, fotka. Jé, to jsem tam zapomněla, to mám jako záložku (já na lodi v Českých Budějovicích v devadesátým devátým). No to tam nechte. Kdyby si píčelka nedělala stále své závěry a neskákala tolik do řeči, tak jsme si i celkem pokecaly. Pan bakalář z nás musel mít osypky. Přirovnala bych to ke vztahu s biologikářem a chemikářem na gymplu. On mě měl rád, já ho nesnášela. "Kotásková, co se balíš, jede ti vlak?" "Né, letí mi letadlo…" Dohodly jsme se na příští pololetí na životopise a na motivačním dopise a já odkráčela o knížku povídky Vltava lehčí. Skočím i zde do druhého pololetí a tuto pro mne šílenou kapitolu ukončím. Na životopis jsem valila voči jako blázen. Psala jsem jej naposled, když jsem nastupovala k celní správě a to jsme byli zvyklí psát opravdu slohovku, odstavce dle tématu, vše popsat. Dneska? Sloupek vlevo se jménem a základníma odrážkama, v druhém sloupci samá odrážka, stručně jasně, bez emocí. No ty kráso. Motivační dopis ještě horší. Ještě odskočím do ekonomiky, tam jej psali taky, tak jsem paní ekonomku porosila, jestli by se mi na to nepodívala, protože píčelka byla dlouhodobě nemocná, na maily nereagovala, a tak jsem chtěla být připravená, proto jsem měla trochu informace, že motivační dopis už se musí psát na konkrétní požadavek. Fajn, vypsala jsem odrážky na stránku a půl a to jsem ještě spoustu věcí vynechala, no to se paní ekonomka zděsila, že to má být max na stránku. Ok, tak proškrtáme no, dyk co. Motivační dopis jsem vymyslela na tady Kellnerku, která nabízela v té době práci stájnice v jejich rodinné sportovní stáji. Jako já bych tam nikdy dělat nešla, bo bych jí zabila (myšleno názorově, koňské sporťáky nesnáším), ale nic lepšího, co se týká zemědělství mě v ten moment nenapadlo. Taky sice špatně napsané, ale vzhledem k tomu, že už nikdy o práci doufám žádat nebudu, a kdyžtak bych neměla motivaci vůbec žádnou, tak je to asi šumák, chtěla jsem mít jen splněný úkol do češtiny. A protože tedy s píčelkou nebyla vůbec řeč, tak jsem vlastně nevěděla, co mám udělat. Povídku jsem si sebrala v kabinetě, válela se na gauči mezi hromadou sešitů, když jsem byla na zkoušce z chovu zvířat. Pan bakalář že to píčelce řekne, já jí napsala i mailem, že jsem si jí bez dovolení vzala zpět, stejně bez reakce. Už jsem začala přemýšlet, že zas budu neodbytná a napíšu zástupkyni ředitele, jak to hodlaj řešit, protože i pan zástupce říkal, že s ní mailem v kontaktu je. Nakonec jsem jí potkala, když jsem si šla pro státní tajemství - témata k závěrečné zkoušce před asi sborovnou. Tak mi pošeptala, že mi tam napíše jedničku a nebudem to řešit, a že se za ní mám někdy zastavit, až už se nebude belhat o berlích a bude u sebe v kabinetě, že mě ráda uvidí… a že doufá, že jsem jí nepsala, říkám asi třikrát, no tak to… A vlastně ani nevím co, tak nic. Takže takto skončila celá slavná čeština. V prvním pololetí tedy zbývá ještě tělocvik, chov a pěstování. O uvolnění z tělocviku jsem nežádala, přesvědčila jsem Toma, že je zbytečné dávat za razítko 250,- korun a že to radši prožeru, a že bych se zas musela objednávat a prostě ne, já chci na tělocvik. To zas byla blbost. Jako… stále si myslím, že umím na rozdíl od děcek udělat aspoň hezký kotoul, ale nemyslela jsem si, že to bude takové drama… Říkala jsem, že si třeba přijdu zahrát volejbal, no jenže to pan třídní zas nevěděl, kdy a jestli vůbec ho budou hrát. No dobře, tak já teda přijdu, kdy řeknete. Přijeďte a čekejte v šatnách. Cha, kde jsou šatny. Ok, tak čekám. Když se šatna vyprázdnila, zůstalo tam šest děcek. Hm… Přešli jsme do tělocvičny, já se šla převlíknout. Běžte nahoru, tam je už pan učitel druhý. Došla jsem do tělocvičny jako takové, kdysi jsem tam byla za Tomem na volejbalovém turnaji, vypadala nějak jinak. Tam na lavičkách sedělo dalších sto parchantů v bundách s mobilem v ruce, a osm kluků, ne všichni ve sportovním, pobíhalo po place. Z "naší třídy" cvičily dvě holky, a ještě na sobě měly rifle. Boty se tedy daly zapůjčit erární. Ó bóže. Nachystali tyče na šplh se žíněnkama pod nimi. Jdeme hrát vybíjenou. Tak se šteluju, a pan učitel – tady tahle čára je hranice. Cože? Hranice čeho? Pak jsem pochopila. Míč? Ty vole co to je? Pěnovej míček velikosti házenkářského míče. My hráli vybiku vždycky s volejbalákem. To se jako dětičky bojejí auvajs? Dyť se s tím nedá ani hodit! Postavila jsem se doprostřed stranou, holky stály u stěny, hoši hráli sami. Míček se přikutálel ke mně, říkám si tak jo. Vzala jsem míč a softballovým odhozem jsem s ním mrštila do prostoru, kluci v trajektorii míče zalehli k zemi s vyděšeným výrazem. Jako to nesmím jo? Aha, sorry, a šla jsem si stoupnout k holkám. Mé ego utrpělo první ránu, já se tu snažím, nikdo to neocení. Další aktivita byla hoňka, mohlo se ale skákat jen po jedné noze. No paráda, to fakt jako dám. Někdo tam prohlásil, že holky ať se zapojí taky, tak jsem prohlásila zpět, že se těžko zapojuje, když si nás nikdo nevšímá. Všeobecný šok. Chvíli jsme poskákali a dále následovaly žebřiny. Měli jich tam asi pět v řadě vedle sebe. Tak nejprve překonat z jedné strany na druhou. Pak dvě ruce jedna noha. Jedna ruka dvě nohy. Jedna ruka jedna noha. Přeručkovat jen rukama, tak to už bylo na mě moc. Už i to, že to bylo na blbou ruku, prostě namáhaná levačka, bo zleva do prava skákat je takový naprd. Se svými devadesáti kily a utahaná jsem neměla šanci, dala jsem myslím tak dvě žebřiny a čau babi. A vypadalo to, že jsem se snažila jediná. V mezičase nevím kdy byla ještě rozcvička. Cvičím, cvičím a ptám se, proč stojím uprostřed kruhu? Pan učitel prej že budu předcvičovat, tak jsem jen zamumlala, že to by chudáci nepřežili. Přešli jsme ke šplhu o tyči. Zula jsem si boty a sundala fusky, bo vím, že jinak se na to vylízt nedá, nebo teda spíše já to neumím. Nastalo velmi vtipné kino. Z osmi kluků až nahoru vylezli tři, to bylo vidět, že asi něco sportujou. Dva vylezli asi tak do půlky. Dva přišli k tyči, vyskočili, chytili se rukama a to byl celý výkon. Jeden řek, že nevyleze. Holky taky, že nepolezou, že to neumí. Já se dostala na řadu jen díky tomu, že si pan učitel všimnul, že nemám boty. Prohlásil něco v tom smyslu, že tak to pojďte zkusit. No ty vole. Zkusit, jo? Vylítla jsem nahoru, uznávám z posledního, a omlátila jsem si nohu, ale ztichla celá tělocvična. Najednou žádná vtipná poznámka Kamile? (Cimrman – Švestka). A to jsem naposled šplhala když jsem dětem ukazovala v tělocviku, jak se na tyč šplhá, dostala jsem za to zjeb od ředitele, a ta tyč fakt nebyla tak dlouhá. Třídní tělocvikář si náš tří holek nevšímal a bavil se s necvičícíma s telefonem v ruce. Masakr. Následoval trojskok. Co to zase? Jak tak koukám, co tedy budeme dělat, holky na mě: "A ty jsi teda ten individuál?" Oooo, hned takhle tykačka jo, to fakt vypadám tak blbě… Tak jsme se chviličku bavily, a ony že se nechtějí ani snažit, protože třídní kolektiv stojí za houby, a pak že je pomlouvají… Říkám to máte jedno, on vás celej život bude pořád někdo pomlouvat. Udiveně na mě koukaly – že jako za co a proč? Ale to jsem už šla skákat. Myslela jsem, že mi upadne koleno. Nebudu to raději komentovat, skočila jsem něco přes pět metrů, to třídnímu stačilo, holky tam taky pohopsaly a že prej basket. No to si trhni. Basket nehraju, ten mě nebavil nikdy. Usmála jsem se na třídního, ukázala mu ortézu na koleni a kroutila u toho hlavou, to jakože ne e. Posadil mě místo toho na balkoně na rotoped a prej šlapejte. Ok, akorát že to pro koleno bylo to nejhorší. Koukala jsem u toho teda jak hrajou basket, holky vypadaly, že stojí jen uprostřed a kluci běhaj kolem. Mohla jsem tedy sumarizovat a přemýšlet. Mrzelo mě, že tak jak mi pár certifikátů pomohlo, tak v tomto případě mi "instruktor hodiny pohybu navíc" k ničemu nepomohl. Panu třídnímu jsem posílala mailem, že běhat tedy nebudu, protože mám ono koleno (zlomenou češku, vybočené a sraženou štěrbinu s výrůstky), měla jsem teda i zlomený kotník po špatném seskočení z koně, ale tak koleno je asi horší. K tomu jsem připsala, že se každoročně účastním softballového turnaje amatérských družstev v Brně (pokud teda nenakládám bejky na jatka), což je prokazatelný články, které Jirka píše na web Gymnázia Josefa Božka v Českém Těšíně. V neposlední řadě jsem přiložila onen certifikát k hodině pohybu navíc, který mne opravňuje k vedení tělocvičných aktivit jako kroužků, ale také k vedení hodiny tělocviku na základní škole. Dostala jsem se k němu, když jsem u nás na dětřichovské malotřídce vedla softballový kroužek a také pomáhala s tanečkama, tak jsem byla vyslána, i když nejsem úča. Tělocvik mě bavil a vždycky bavit bude. Z tělocviku jsem dělala i dvakrát přijímačky na výšku (nevyšlo, brali málo lidí na mou kombinaci, myslím, že dva, já byla sedmá), hrála jsem aktivně softball, jsem nejen nadhazovač, ale také rozhodčí a trenér třetí třídy, na koni jsem jezdila, celé mládí jsem projezdila na kole, tancování nejen country, po horách chodíme, furt chodím. Ale i to nestačí k tomu, abych tady nemusela trapasit jako jeden z mála cvičících v pětačtyřiceti. On pan tělocvikář můj mail v podstatě nepochopil, protože pak mi říkal, že něco o softballu četl, a že si to v květnu můžeme zahrát, i když asi nemají vybavení… Tak nic no. Bruslíte? Přijďte v březnu bruslit. Sice jsem na tom nestála hodně dlouho, naposled asi s Aničkou ve škole ještě v Dětřichově, ale za mlada jsem bruslila furt. Nejen proto, že jsme měli bruslák patnáct minut od baráku, ale hlavně byly v zimě zamrzlé rybníky, a tam jsme řádili co to šlo. V páté třídě jsme byli bruslit se školou a udělali závody v rychlobruslení, no vyhrála jsem i nad klukama. Takže bruslení problém není. Po hodině jsem seděla v šatně a kroutila hlavou spíš už nad učitelem, protože nechtěl děcka pustit ven, že mají ještě minutu. Přišlo mi to z pohledu dospělého trošku zbytečný, ale tak já tomu nevelím, že. Co si pak maj puboši myslet. Až všichni vypálili, vylezla jsem ze šatny se sorry, já vždycky chodím poslední. Pan učitel druhý se se mnou dal do řeči a já mu sdělila můj šok z toho, že z pětačtyřiceti děcek cvičí jedenáct a dalších padesát na ně čumí. No jo no, za nás no. Tak jsme si "zanadávali" a odjela jsem. Chov zvířat byl v klidu, ovce a kozy. Sice o tom nic nevím, plemena jsem se odmítla učit, bo tohle chovat nikdy nebudu, a když bych měla, tak jak tvrdím celou dobu, najdu si následně co potřebuju. Něco jsem si přečetla v zaslaných materiálech, aspoň názvosloví jako bača, pes pastevecký, pes pastýřský, a vycházela jsem jen z toho, co vím. Na návštěvě u pravého studovaného bači jsem byla, kamarád Australan, který procestoval svět, má v Brníčku u Šumperka Ofčí statek (firemní značka), má přes sto padesát ovcí a dělá sejry. Mám ho ráda, i když bych mu taky někdy dala pět korun, známe se přes třicet let, v televizi byl, na youtubu byl, rozhovory s ním pořád točej. Prostě mediální hvězda, a mě místo ovcí spíše zajímalo, jak se člověk dostane k tomuhle. To mě se stát nemůže. Ovce si koupit můžu. Kozy, to mám kamarádku s kozama, která také dělá kozí sýry a výborné, dostávám oplátkou za služby. Při zkoušce jsem samozřejmě kozy a ovce nepoznala, tak prd, panu bakaláři jsem před testem dala odkaz na Australanovy videa, že tam má zachycenou i svou dojírnu a že tam o těch ovcích dost povídá, tak si to při testu pouštěl a smál se tomu. No jo, teoretik. Jako vždy za dvě, Tom mi furt říká, že mají ostatní pravdu, že to s těma koňama dělám špatně, tak mám z chovu dvojky. Dohoda na příští pololetí – drobná hospodářská zvířata a exotická zvířata a čau babi. Pohoda klídek tabáček. Pěstování rostlin měl letos opět pan zástupce. Na konzultaci jsem obdržela témata a na co se mám zaměřit s tím, že on prezentace nedělá, dostala jsem starou učebnici jako základ a prostě si to nějak sežeňte, ale zas ne nějak moc podrobně, prostě tak akorát. Parádní zadání, na to že z toho pak budu dělat závěrečnou zkoušku… S popsaným papírkem jsem usedla za počítač a začala vyhledávat. Zkusila jsem to nejprve přes biologii obilí. Nejprve bezúspěšně. Na softballovém turnaji jsem se zeptala spolužáka, který na gymplu učí biologii, jestli by mi neporadil. Vytřeštil na mě oči, co to po něm chci a že jsem asi upadla. Vyložila jsem situaci a profesor biologie i profesor matematiky a fyziky si klepali na čelo s tím, že tohle udělat na jejich ústavu, tak je rodiče vypískaj. No jo, není sever jako sever. Na druhý pokus na internetu jsem ale měla štěstí a našla jsem nějakou přednášku z kterési zemědělské univerzity, a tam bylo vše, co jsem potřebovala a tak dopodrobna, že jsem spíše jen mazala. Z pětadvaceti stránek jsem udělala třeba čtyři až šest. Naštěstí tam byla zadaná témata všechna. Rozdělila jsem si to do potřebných oblastí a první část pro první pololetí jsem si iniciativně vytiskla. Protože jsem nevěděla, co vše je potřeba, bylo toho ještě dost. Stejně jsem si z toho pak udělala ještě výcuc písemný. I tak to bylo celý trochu zbytečný. Při zkoušce jsem z 70% odpovídala jen to, co vím, co jsem vypozorovala, co jsem se naučila ve škole za mlada, jak to děláme v praxi. Nebo jsem například dostala ke pracování pšenici ozimou, zkoušel mne z kukuřice. Ještě takovým stylem, že to byly občas věci, se kterýma jsem se v životě nesetkala, třeba sklízení kukuřice jen klasů na siláž. Třeba jsme se jen špatně pochopili, ale doma jsme pak zkoumali, co to musí být teda za stroj….

Druhé pololetí tedy začnu zase pěstováním rostlin. Ozvala jsem se hned z kraje, i když opět pana zástupce sehnat… měl dovolenou ne, to mám vědět… a sotva jsem vkročila do kabinetu, nesl si papír, že jako teda zkouška. Říkám ne, já se chci jen domluvit, co tedy v druhém pololetí. Vlastně jsem to nakonec pojala tak, že když mi bez učení mé znalosti stačí na dvojku, tak proč se snažit. Projela jsem si aspoň základní kritéria, odrůdy brambor či jejich konzumní využití. Kolik se jich sází na hektar jsem nevěděla. Ono totiž ta druhá zkouška proběhla úplně stejně jako ta první, jen je nutno podotknouti, že byla v o mnoho veselejším duchu, než jakékoliv jednání předtím. Marná naděje. Obdržela jsem opět za dvě s tím, že pan zástupce mne nezkoušel z luk a pastvin, protože to přece znám a vím, protože to dělám. Zeptala jsem se, jak to ví, že to dělám dobře a správně, co když to dělám úplně blbě. Zvláště když se předtím smál tomu, že Tom zasel čistej jetel a že mu tam vyroste akorát bordel. No vyrost no, však se s tím taky počítá, prej. Takže proč mě zkoušet z něčeho, co vím, co kdybych dostala jedničku, že jo. Probrali jsme ještě osly jakožto obránce stáda proti vlkům, ale vzhledem k tomu, že moc kejhaj, tak prej si je raději pan zástupce pořizovat nebude. Nicméně bylo potřeba dorazit ještě jednou k zadání okruhů pro závěrečnou zkoušku, jak já tomu říkám - státní tajemství. Protože to je strašně tajný a já to nesmím vědět, co tam bude, tedy úplně přesně. Nechápu princip celou dobu, asi dávaj ze svýho. Pan zástupce si proto sedl na druhý konec kabinetu, abych nic neviděla. Na závěr se mě zeptal, jestli mám nějakou otázku. No jistě, jak to vlastně celý probíhá, jako trošku podrobnější informace by se šikly. Vlastně úplně jednoduchý ne, písemná, praktická a ústní zkouška, od 2.6. do 18.6. a zbytek si najděte na webu školy. Jako asi jejich praxe běžná, ale já jsem málem omdlela. No nic. Naštěstí! Zmíním už teď, celý přípis přišel přes apku 28.5. Super. Bylo potřeba tedy dodělat tělocvik, občanku, ekonomiku a chov, vše ostatní jsem již popsala. Teda doufám. Tělocvik byl vtipný. Doražte v pátek v osm před stadion. Ok, dorazila jsem, do čtvrt na devět jsem tam stála sama, pak přišel pan tělocvikář se zbytkem a s tím, že stadion je zajednaný, takže tam nepůjdem a odešli s dětmi na procházku. Ještěže já jsem nemusela. Na druhou stranu už jsem mohla mít tělocvik splněný a ne zas za čtrnáct dní jezdit znovu. Kafe u kamarádky s kozama jsem stejně zrušila. Na druhý pokus to tedy vyšlo. Vohodila jsem se jako napoprvé, černé montérky, mikinu gymnázia a přes to dres Hot Wings, teda Detroid Red Wings, který jsem dostala před dvaceti lety v Americe. No kam jinam v něm jít, než bruslit. Nahodila jsem brusle a vstoupila na plochu. Nijak moc jsem se nerozvášňovala, i když to tedy umím, ale nechtělo se mi padat a hlavně tam byly děti ze školky, tak bylo potřeba dávat pozor. Ty ovšem vymyslely geniální věc, curling sami se sebou. Rozbruslily se, padly na kolena a kdo dojede dále. Škoda, píčelka jim to zatrhla. Celé bruslení pro mne probíhalo stylem objet kolečko, podívat se na hodiny a říct si – ještě padesát minut – ještě čtyřicet osm minut – ještě čtyřicet šet minut… To zas byla po dlouhé době hodně dlouhá hodina. Dětičky se vyblbly, jiný chudáci obcházeli stadion zavěšení na mantinelu a jeden hoch se mi zřejmě pokoušel kurizovat, nebo co to mělo bejt, jsem si jen říkala hochu, kdybys věděl, kolik mi je. Ještě dvě minuty a – pojďte z ledu. Hurá!!! Nuda nuda šeď šeď. Ale prej jestli chcete, tak si ještě bruslete. No to jo, totální ztráta času. Optala jsem se na píčelku na češtinu, je mimo, jestli po mně něco nechce, aby mně nemusel nahánět po Frýdlantě jako předtím, že potřebuje ještě podepsat papír, nechce, a rychle domů. Že si vzpomene na výpis z pololetního vysvědčení, který mi na bruslení slíbil přinést, no to jsem ani nemohla doufat, že se stane. Stačí na konci roku. Po Frýdlantě jsem kráčela v dresu, s bruslema v ruce, a důchodci na mě koukali jak z jara. Jak taky jinak, když je březen. Zkouška z chovu zvířat byla silně ovlivněna nákazovou situací na Slovensku a v Maďarsku. Prostě jsme čekali, že nás trefí SLAK a budem v karanténě, dělaly se opatření, doufalo se, že to sem neskočí. Od Dr. jsem se později dozvěděla, že bylo štěstí, že už bylo teplo, že v zimě by se to sem určitě dostalo. Proč, to jsem se už nedozvěděla. Pana bakaláře jsem tedy žádala o zkoušku okamžitou, i když už teď vím, že nemám žádné materiály a nic nevím. Prej to stačí až v květnu. Ne, nestačí, trefí mě šlak a bude, teď hned okamžitě. Mně už bylo všechno jedno. Přestávalo mě to bavit, dělat takovýhle šílený harakiri kvůli tomu, abych dostala blbej papír. Na zkoušku jsme dorazili s kolegou leteckým inženýrem oba. On to chudák bral vážně, já vůbec. Vypsala jsem test, odtipovala kolik má králík mladejch a jak dlouho je těhotnej a odevzdala, inženýr znervózněl. Myslím, že měl o bod více, než já. Chcete si to zkontrolovat? Já teda určitě ne. Tak ještě ústní zkoušení, co víte. No já určitě nic. Tak nosnice. Nosnice snášej vajíčka, co je potřeba ještě vědět? Pan bakalář v mezičase měl záchvat, že jsem nevěděla, jestli mám dávat první pomoc, nebo rovnou volat záchranku. Když to rozdejchal řek, že se jedná o nemoci skotu a řešení od Cermatu, které je poněkud... stupidní. Říkám fajn, a když tam z praxe napíšu nemoci co znám? No tak to vyhodnocuju já, takže…. Aha, takže nic. Bože můj, ty to vidíš, to je materiál. Dostala jsem tedy opět za dvě, patnáct let nepatnáct let, prostě to nevíš, čau babi. Dala jsem ještě oběma přednášku o slaku a praktických trablech a už drž hubu a vypadni, nikdo na tebe není zvědavej. Pan bakalář byl až do konce aktivní, ještě v neděli před písemnou zkouškou posílal materiály k prostudování. No ale kdo si to má zapamatovat. Ekonomika proběhla hladce i s ústní zkouškou. Kolegyně z kabinetu, která se mnou pracovala na celním úřadě ve Frýdlantě před dvaceti lety mě nepoznala a nepamatovala si mě, nevadí, to nemělo na zkoušku vliv. Vytáhla jsem si otázku, něco požvatlala, paní učitelce jsem vysvětlila, že nemáme klasický živnosťák ale osvědčení zemědělce, probraly jsme onen životopis, motivační dopis a všechny otázky ke zkoušce, co tam vlastně mám říkat. Stejně se prý neuvidíme, že bude zkoušet pan zástupce. Tak jsme se rozloučily, popřály si štěstí navzájem a bylo. Druhý online test jsem teda napsala hůře, protože se mi už fakt nechtělo. S paní ekonomkou ale vše probíhalo hladce, jako v matice, naprostá spokojenost bez výhrad. Poslední předmět – občanka. Připomeňte se mi příští týden. Připomněla jsem se ještě třikrát, než jsem úkol vymámila. Velikonoce, jednotlivé dny a tradice. Opět jsem sáhla do knihovny pro stejnou knížku jako minule a úkol splněn hned. Horší to bylo s druhým. Najděte si událost evropského až světového významu, popište ji a napište svůj náhled. Taková rozšířenější aktualita. Co je aktualita, k tomu rozšířenější? Musela jsem se zeptat Aničky, že to prej občas dělaj. Aha. Pustila jsem si Seznam.cz a to byl samej Trump. Odeslala jsem panu učiteli Velikonoce s tím, že nevím, jakou událost má na mysli, a že napsat, že Trumpovi šouplo nesmím. Prej můžu, že je to jedno a on to nikde ventilovat nebude. Na telefonu mi pak vyskočil objev pravlka, že jej v USA "vyšlechtili", tak jsem to trochu popsala, názor mám jasnej – vadí mi i vlk obyčejný, protože v současném přelidněném světě nemá kde být, natož pravlk o čtvrtinu ještě větší, co ukousne hlavu i slonovi. Co jako tu s ním. Odeslala jsem s tím, že se do politiky pouštět radši nebudu. S panem učitelem jsme se setkali i osobně. S Tomem jsme vyrazili na "Povídání o Jizerských horách" do Libverdy. Nikam nechodíme, tak aspoň nějaká kultura. Pro lázeňské hosty to bylo zadarmo, pro přespolní za peníze. Byli jsme jediní dva platící. Koukám tak na úvodní obrázek, a tam jméno. Říkám Tomovi to je učitel na občanku, teda podle jména. Já se ho pak zeptám. Povídání hezké, vrátila mě do míst, kde jsme s Tonískem brouzdali lesy a louky v okolí Viničné. Pobavilo mě, když pan učitel zmínil, že pochází z Beskyd. Severňi Morava se stěhuje do severních Čech. I když některý špatně odbočili u Kolína, protože chtěli do Jižních, že jo Kachna. Po přednášce jsem se tedy vydala na výzvědy, a pána se zeptala, jestli učí ve Frýdlantě na učnáku. Kejval hlavou, že ano, tak jsem mu podala ruku a řekla jsem, že jsem Maiksnerová. Ušklíb se, prohodili jsme pár slov, ještě jsem se optala, z které části Beskyd to je, já že su z Těšína, a rozloučili jsme se. Inspirovalo mne to natolik, že jsem sepsala na blog povídání o "Starých koňských stezkách" a vlastně nejkrásnější (opravdu jen jezdecké) části mého bytí zde. Zaslala jsem panu učiteli, třeba přečet, třeba ne.

Pololetí uzavřeno, tímto i celý školní rok, a vlastně se blížíme do finále.

Odborná praxe. Dle domluvy jsem na jaře, někdy v březnu, dorazila na orbu, když tedy chci. Nechci, ale co mám dělat. Chvíli jsme si popovídaly s paní mistrovou, pak mě kolega zavedl na pole. Tam že mě vyzvedne kolega mistr. Od tchána jsem věděla: "Tenhle? Ten tě bude jako něco učit jo…" Tak jsem raději nečekala nic. Kolega mistr byl naprosto v pohodě. Holky přijely, byl nám znova popsán pluh, což jsem si nezapamatovala ani ň, sedli jsme do traktoru, kolega mistr srovnal brázdu, a já že pojedu zpět. No potěš. Řekla jsem mu, že do toho nelezu ani doma, jednak mi to nepůjčí, druhak mám stálou obavu, že to rozbiju. A rozbitej stroj v sezoně, to nechceš. Tuhle páku, tamtu páku a já byla tak zmatená, že když mi řekl – přidejte plyn – tak jsem nevěděla, co to po mně chce a hledala kde se přidává plyn, když stačilo šlápnout na pedál. Úspěšně jsme dojeli na konec pole, předala jsem traktor holkám, a jeli jsme s kolegou mistrem zase na statek, kde mi zapůjčil návod k použití k pluhu. Tento jsem mu vrátila, když jsem přijela na další konzultaci, kdy mě paní mistrová provázela farmou a ukazovala, kde teda maj ty vidle. Opět jsme dobře pokecaly, najednou, ale tak jsem ráda. Vyfotila jsem si králíkárnu, kterou tam měli s tím, že asi začnu chovat králíky, abych si ji mohla postavit. Jenže já králíka nežeru, mě to nechutná. Nechce někdo postavit králíkárnu? Tak ne no. Podruhé jsem byla zařazena do programu s ostatními žáky. Musím napsat, že na to, jak na děcka nadávaj, že nemaj zájem, a sama jsem viděla, jak se chovaj, tak se k nim učitelé chovají s velkou tolerancí. Já bych je pozabíjela, nebo bych na ně byla hnusná, ostatně jak je to už vyzkoušený. Jednak přímo na praxi, a hlavně když jsem chvíli učila v Dětřichově na malotřídce, tak jsem hned druhý den rozbrečela dva největší hajzly v páté třídě. Došli jsme ke kravičce s telátkem a tam jsme si povídali. Respektive paní mistrová nadhazovala otázky a my měli mluvit. Já jsem radši mlčela, protože to, co jsem si myslela, že bych odpověděla, tak bylo většinou špatně. Občas jsem si něco zamumlala pod fousy, ale nechala jsem mluvit děti, ty to potřebovaly. Pak přišla řeč na porody a s tím související porodní provázky, které paní mistrová vyštrachala někde za dveřmi. Holky řekly, že mají v sešitě napsaný k tomu ještě kolík. Kolík? A na co kolík? Nevíme, to nám řekl pan učitel, že si máme napsat. Tak jsem tedy promluvila, že kolík na provlečení provázky, aby se za to dalo zatáhnout. Dostala jsem sprdung, že to paní mistrová chtěla slyšet od holek, když už to maj v sešitě, tak říkám fajn, já už budu mlčet navždy. Pak se na mě ještě obrátila při poslední fázi porodu – vypuzování placenty, nebo lůžka, kdy chtěla specifikovat množství, jaké mají očekávat. Říkám asi půl kýble. Okamžitá reakce – jakýho kýble? Černého patnáctilitrového kýble z Bauhauzu. A máš to. Přešli jsme na hydinovou část farmy, kde jsme probírali drůbež a králíky. To jsem mlčela úplně, protože jsem nevěděla vůbec. Jak dlouho vydrží vajíčka, jak dlouho se který kur líhne, králíci vůbec, nemoci ani náhodou. Pak otázka – odkud pocházejí perličky, aspoň kontinent. Tipovačka, Asie, Asi, Asie,… No Asie, jste se shodly ale je to Afrika. Odkud je krůta, opět aspoň kontinent. Indiáni vám něco říkaj? No? Co jeděj v Americe na díkuvzdání, že… Říkám když indiáni tak z Indie ne? Naštěstí to paní mistrová pochopila, děti koukaly trochu nechápavě. V tom vstoupil kolega mistr, tak mu říkám, co jeděj v Americe na den díkuvzdání? Odpověděl krocana, a že jim nebije ohrada, a že neví, ke to je, tak to jde vypnout. Tak jsem mu povyprávěla, jak jsme jednou hledali celý tři kilometry ohrady, kde je problém, a nikdo si nevšiml, že hned na začátku, že je utrženej kabel. A utrženej byl proto, že kolemjedoucímu ulítlo kolo z vozejku a to se trefilo přímo do drátu, který se vytrhl z uzemnění. Po hodině jsme vyšli ven, Tom šel k bejkům z druhé strany, a já šla za ním, a říkám – a tenhle drát tady má takhle viset? No, vidíš. (To jen na doplnění, neříkala jsem to celé. Na to nikdy nebyl prostor dopovědět myšlenku). Byla jsem protekčně odvezena zpět na dvůr paní mistrovou autem, ono totiž dost pršelo. Zde si nás přebral kolega mistr a bavili jsme se o sečce. Já bych opravdu měla začít chodit někam do společnosti, protože zapomínám mluvit. Zapomínám slova, jasné výrazivo hledám hluboko v paměti a neumím se vymáčknout. V mezičase jsme se bavili s kolegou mistrem, ten říkal, že je to celé se mnou strašná šaškárna, že kdyby moh, tak mám praxi dávno splněnou a jakou jako zkoušku, ale prostě… no jasné. Konečně po dlouhé době rozumný názor. Poptala jsem se ještě na onu drobnou techniku, křoviňák, zahradní traktůrek, paráda, s tím dělám, akorát ta bezpečnost práce zase, že jo… plavky, bosky… Ne, křoviňákem bosky nesekám, bo je potřeba šlapat a nedávat pozor kam, na to mám jezdecké boty z Decathlonu, ale v plavkách zpravidla jsem, ale mám přes to dojící zástěru. Tu zas mám pro změnu velkou, tak si po ní šlapu… Ale teď naposled jsem už vymyslela, jak na to a – bez stříhání – si jí vždycky zakrátím. Přešli jsme ke kombajnu. To mě zas tolik moc nezajímalo, na ten jsem se mohla podívat doma. Sice i na sečku, ale u té jsem nevěděla, co je potřeba vědět, u kombajnu to je docela jasný. Mám k tomu sice jen stručný popis, který říkám i holkám z agropodnikání – tady to lišta nabere, poseká, tudma se to dotlačí do mlátičky, tudma vypadne sláma, tady je bunkr kam jde obilí a to se pak tou rourou vysype na valník, někde tu jsou síta, který měníte podle toho, co mlátíte, protože zrníčka jsou různě velká a čau babi. Nějaký vynášedla, kamenový odpadní koš a podobné srandy mě netankujou. Na čtyřku mi to musí stačit. Dětičky to ovšem taky až tak úplně netankovalo, couraly sem tam. Přišel jeden, praštil druhého pěstí do hrudníku s nějakým kurva a cosi, do toho se přes dívčinu stojící vedle vložil třetí a začali se pošťuchovat. Říkám – běžte si děti hrát na dvůr, jestli vás to nezajímá. Kolega mistr zareagoval až následně a řek jim, ať toho nechaj. Kupodivu toho hoši nechali i bez debilních keců. Nakonec si dva chlapci stoupli pod hauptnu – jak se to řekne česky… poklop? – a povolili bazmek, co to drží nahoře. Tak jsem tomu jednomu, co to držel místo bazmeku, řekla ať to pustí. Kolega mistr sice zařval ne a ať toho nechaj, ale oba jsme pak řekli – no a je po něm. Po kombajnu jsem mohla jet dom. Paní mistrová i pan kolega si se mnou ještě chvíli povídali, protože jsem vznesla osobní dotaz. I když to je jedno, potřebovala jsem vyřešit záhadu "kolega první den". Podle paní mistrové to byl kolega mistr, ale mě fakt těžce to chování nekorespondovalo, i pan mistr si to nepamatoval, říkám a byl jste oholenej? Spíše více zarostlej, no tak to jako fakt nevím. Nevadí, záhada zůstane záhadou. Bylo mi ještě porazeno, a to opravdu oceňuji, neboť jsem plně využila, že ke strojům dostanu návod k použití, tak ať se do něj podívám. Dojela jsem do města ke Koni pro pizzu k obědu, tam jsem pokecala s číšničkou, které jsem vyprávěla svou školní anabázi, protože se ptala, proč jsem sama, že si dneska nesedneme, a že jestli jdu z práce, tak jsem jí řekla že jdu ze školy, a tím to začlo. Popřála mi hodně úspěchu u zkoušek a já konečně mohla domů dopravit oběd, když se kuchařka fláká někde na drbech, že jo. Chudák hladový Tom. Ale já mu říkala, ať jde k mamince.

V pátek 30.5. jsem se vydala pro vysvědčení s tím, že budou dodány i další informace k závěrečné zkoušce. Vešla jsem před osmou do třídy, kde byl jako vždy a všude rambajs. Mým příchodem a pozdravem vše utichlo, jako když střelí a chlapci na mne zůstali zírat jako na zjevení. Tichý pozdrav z první lavice a šla jsem si sednout dozadu. Nenapadlo mě nic lepšího, než na hocha tupě na mě zírajícího udělat "baf" s dodáním "ty vole". Pak třídou zaznělo – to není učitelka – a rámus pokračoval dále. Protože jsem tam nikoho neznala, šla jsem zase pryč, abych náhodou neseděla někde jinde, došla si na záchod, a čekala, před třídou. Přišly holky, co jsme se viděly před dvěma dny na praxi, tak jsem tam zalezla taky a záhy na to přišel třídní, že farmářů je méně, tak se přesunou do bufetu. Zasmála jsem se, v bufetu se usadila k orchideím na stole a čekala, co bude dále. Pan třídní nejprve začal s odevzdáním zapůjčených věcí, což se nesetkalo s pozitivním ohlasem. Prej vy jste nic neříkal, odpověď – tak vám to říkám teď. Zase jsem se zasmála, na jednu stranu co je za problém to připomenou, na stranu druhou, dělaj to tak zřejmě každej rok, tak co je překvapuje. Přišel pak za mnou, vám dám vysvědčení, pokyny k závěrečné zkoušce vám přišly ne, k tomu nemám co dodat, o praxi nic nevím, to si zjistěte tam, jo ještě vám dlužím ten výpis a čau. Ty vole to je přístup, fakt. A já blb jsem tak splachovací, že to raději nekomentuju a radši rychle vypadnu. Jenže mně ještě pořád o něco šlo, tak jsem nedělala nějak velké vlny.