Zlatá Koruna

V sobotu jsme vyjeli na oběd k Medvědovi a přes Prahu, se zdržením na dálnici před sjezdem na Budějice a pak v dlouhých kolonách jsme ve zdraví dojeli do Zlaté Koruny. Vjezd na tábořiště šokoval i mne, a proti nám jezdila jedna dodavka s vlekem a loděma za druhou. Ubytovali jsme se, stan jsme postavili za autem ještě na relativně volné louce, a šli trochu obhlídnout terén. Zašli jsme ke šlajsně. Zabalák porád stejnej. Chvíli jsme koukali na rafťáky, než jsem se dočkala kanohehy. Dokonce se se mnou háček poradil 😊 Vola, co to "sjížděl" ve vestě s malou holčičkou komentovat nebudu. Až jsem se nabažila, došli jsme do restaurace na véču. Dala jsem si zase konečně Samsona, čili pivsona. Jen na jídlo jsme si museli chvíli počkat. V táboře jsme zjistili, že poloprázdná louka je už plná. Všude lidi, a kdyby aspoň vodáci. Tohle už nejsou vodáci, čest a omluva výjimkám. Po jedné hře Scotlandyardu jsme tedy opustili řev a šli korzovat městem. Řev byl sice menší, zato nebylo moc kam jít. Tak jsme si sedli na nádvoří kláštera a odpočívali, dali si kafe a čekali. Tom mne vyfotil na stejném místě jako kdosi před lety. No a paráda, na záchodě pouštěli chorály. Člověk až měl tendenci hledat, kde jsou schovaný, mniši jedni. A konečně prohlídka, už byla tma, a velmi, opravdu velmi mne potěšila zpráva, že přijdou i mníšci. Ooooo tleskaaaam. Poslouchali jsme výklad, mníšci nám zazpívali, mohlo se fotit, ale tento zážitek se opravdu technikou zachytit nedá. V kostele pak ještě varhany, a dokonce i s mnichy. Anička si koupila oplatky a mohli jsme v 11 v noci do toho neskutečnýho rámusu. Noc byla tragická, Anička si aspoň mohla pustit sluchátka. My nespali dlouho. To nepochopíš. Ráno jsem se v zrcadle skoro nepoznala, takhle oteklý víčka jsem snad v životě neměla. Mno, když se vzbudila Anička, sbalili jsme Two seconds stan a prchali. Na snídani na MOL. Ale vznikla z toho snídaně na náměstí v Budějicích a následná ranní procházka městem a kolem řeky. Nádhera. Černá věž byla až od 10, tak nic. Další zastávka byl Český Šternberk. Ani zaparkovat nešlo. Po lehkém osvěžení, neboť snídaně byla vydatná, jsme si prohlídli Hladomornu a hrad a cestou necestou, naštěstí už né přes Prahu, jsme ve zdraví dorazili domů.
 Pro mne jako pro vodáka to byl nesmírně zážitkový výlet plný vzpomínek. V kempu dříve tolik lidí nebylo. Až naposled, to jsme dojeli v asi 10 večer, protože jsme se zdrželi v Krumlově. A to jsme tedy měli co dělat, abychom našli místo na stany. A o půlnoci jsme na ohni grilivali steaky, pražácí jedni. Ale to byly slyšet kytary, praskání ohňů  a tiché povídání, i když bylo přecpáno. Dříve se upozorňovali ti hlučící moc, a byl pokoj. Dnes když hlučící upozorníte, jste umravněn vy, protože slušnost a respekt už se nenosí. Další vzpomínka je zapsaná i na těle, to o mnoho let dříve. V lese na kraji kempu je kámen, na něm napsáno  "Zalesněno" a datum. Jestli si dobře pamatuji rok, tak na Vltavě s Kompasem jsme byli v 87. To mi bylo sedm. V lese jsme sbírali dřevo. Já se toulala sama, no a neměla jsem lepší nápad, než že po tom kameni, po rantlu, přelezu na druhou stranu. Samozřejmě mi podjela noha a já slítla do kopřiv a rejpla se do zad. Jizvu mám dodnes. Šlajsna nebyla retarder se zabalákem vždy. Za povšimnutí stála až s Jeníčkem, kterého na háku samozřejmě zabalák zalil, a jeho nenapadlo nic lepšího, než se na mne otočit, jakože je dobrej, a klasicky všechna voda na jeden bort a už to bylo. A hlavně foťák! A až na Dívčák jsem mrzla, protože bylo devět večer, já celá mokrá. Jinak se ta šlajna dá sjet naprosto v klidu a pohodě, jen musíte mít normálního háka. Klášter jako takový jsem viděla jen 2x, vždy pěkná prohlídka. Pamatuji si křtitelnici či nárobu na svěcenou vodu uprostřed před dveřmi do kostela, tedy v kostele. Myslela jsem, že to bylo pod lípou, ale byl to dub, u jezírka před bránou do klášterního nádvoří (neplést s rajsou zahradou), pod nímž jsme s Helisem vymyslili nejlepší křest nováčků za celou mou vodáckou kariéru. Leželi jsme tam na sluníčku, zbytek byl na prohlídce, a my to dali perfektně dohromady. Čochtane. Vltava jako taková probouzí velmi mnoho vzpomínek, o kterých se zmíním v dalším připravovaném článku, a já díky tomu Jižní čechy zbožnuju, proto o těchto místech často hovořím jako o "doma". Jarní vůně lip mi to vše připomíná, proto ji vždy podléhám. Ještě jednu drobnost na závěr bych ráda zmínila. Psala jsem v jiném článku (100 let Gymnázia v Českém Těšíně) o mé knížce, vodácký výlet třídy na Vltavu a Nostra Culpa (písnička od Imperio). Inkriminovaný úryvek z knížky: Začalo pršet víc, a než jsme přišli ke dveřím kostela, začalo lít pořádně. Stačili jsme jsme jen zabočit do obrovských dveří a zaklapli jsme. Ozvala se rána. To byl hrom. Zaposlouchala jsem se. Krásný klášterní chorál se rozléhal chrámem. Vevnitř nikdo nebyl, jen nahoře na portále stálo asi dvacet mnichů a pěli. Opřeli jsme se o první řadu laviček a poslouchali. "Krása, že?" pošeptal mi do ucha Robert. Souhlasně jsem kývla. Byla jsem fascinovaná a naskočila mi husí kůže. Déšť bušil do střech a oken, ale my jsme byli v suchu. Co chudáci ostatní? Doufám, že zalezli do první hospody. S posledním amen udeřil poslední hrom a déšť ustával. Mniši se začli rozcházet a my jsme dvakrát tleskli. Tři z nich se naklonili přes zídku, usmáli se a poděkovali. Konec citátu. Vysněný kousek se stal skutečností. Jen nebyla bouřka, ta byla dvě hoďky předtím, a nebyli jsme tam "sami dva", ale celá čtyřiceti členná výprava s průvodcem. Ale varhany, chorál, noční kostel... Představa v sedmnácti, skutečnost ve dvaačtyřiceti. Nejsem věřící, ale kostely, kláštery a chorály mne fascinují. Šifra mistra Leonarda a podobná tajemství mne baví. Zašifrovaná, tajemná minulost s klíči k vyřešení na očích, přesto důmyslně ukrytých. Pro celý tento komplex přání a vzpomínek jsem do Zlatej strašně chtěla. Super se to povedlo.