Veterinářství na SŠHAL Frýdlant

Situace byla složitá, protože byly prázdniny. Vyhledala jsem si kontakt na patřičnou osobu na webových stránkách školy a napsala mail paní na studijním oddělení. Jenže prázdniny, že jo, takže odpověď se tak úplně nekonala. Mylně jsem se domnívala, že má situace je tak trochu nestandartní, tak jsem se pokusila do mailu zakomponovat žádost o osobní schůzku s kompetentní osobou. Zde se pomalu začínám dostávat do roviny té, že začnu nadávat a být sprostá, protože některé osoby….Nechci tímto házet všechny zaměstnance ve školství do jednoho pytle. Ale je to jako se vším, většina. Na motorkáře taky nadáváme, a nejsou všichni stejní. Jen ti blbí jsou více vidět. To je asi nějaký zákon. Znám hodně fajn pedagogů, např. již zmiňovaného Jirku, Efku, dlouholetou kamarádku, mamka byla také asistentkou pedagoga a já sama jsem lektor, schválně nepíši učitel, jelikož nemám vzdělání. Pár let jsem učila angličtinu jak soukromě (to už v šestnácti letech), tak u celní správy dospěláky a na naší vesnické malotřídce jako správná úča, i když jen čtrnáct dní (pak mě raději vyhodili – ne, přišla opravdová úča) a tak mám ten celkový obraz dokreslen dostatečně a vím, jak to chodí a jak to je. Tímto se těm správňáckejm učitelům a učitelkám omlouvám, je těžké to nebrat osobně, znám to sama u sebe, ale prostě… Ti, co si můj příběh vyslechli, pochopili. Zpět k žádosti o studium. Na to, jak jsem se celou situaci snažila popsat, zřejmě špatně, jsem dostala pro mne neuspokojující odpověď. Paní sekretářka lomeno studijní oddělení mi napsala, že letošní ročník je již obsazen, kupodivu, a že se mám přihlásit do prvního kola přijímacího řízení na příští rok a složit řádnou přijímací zkoušku z českého jazyka a matematiky. Pomyslela jsem si něco o učitelce a zkusila svůj dotaz zopakovat. Patrně si i paní sekretářka lomenu studijní oddělení pomyslela něco o debilní nechápavé krávě, co jí mám co otravovat, a na mé naléhání s osobní schůzkou mě odkázala na den otevřených dveří konaný v listopadu. Po několika mailové přestřelce jsem rezignovala s tím, že holt nejsem specifický případ a netřeba to řešit výjimečně s kompetentními osobami a stačí, když mi obecné informace podá sekretářka lomeno studijní oddělení, ta je kompetentní dost. Zmohla jsem se jen na "děkuji, zařídím se" a jak říkal kolega Kutra na základním celním kurzu při hodinách celního práva – stěžovat si můžete v šest ráno na pátém nástupišti. Nezbývalo tedy než čekat zhruba od půlky září do zhruba půlky listopadu. V září mají totiž spoustu starostí a práce se školními povinnostmi a nemůžou ztrácet čas s volem, co má zájem o studium na jejich škole. Už tenkrát mě měl jen tento detail varovat, ale chybama se člověk přece učí. V listopadu jsem se vydala na den otevřených dveří do hlavní budovy učiliště. Vybavila jsem se všemi z mého pohledu potřebnými dokumenty, jako maturitním vysvědčením, mezinárodním certifikátem z angličtiny Cambridge First Certificate in English (FCE) a osvědčením o základní státní zkoušce, také z angličtiny. Certifikátů a osvědčení mám velkou spoustu, třeba že jsem instruktor výcviku psů. Nebo veterinární minimum, tedy u koní. Případně mám masérský kurz pro sportovní masáž. Ale tyto mi jsou momentálně k ničemu, že. Se složkou v ruce jsem vstoupila do budovy, kde se mě ujala paní s tím, jestli se jdu ptát na studium. Viděla ovšem dospělou osobu a pojala mě tedy jako rodiče. Při mé odpovědi, že chci studovat já sama se dosti zarazila a zavedla mne za paní zástupkyní ředitele, která si mě odtáhla do třídy. Začala jsem celou situaci vysvětlovat, paní zástupkyně mi zopakovala, že studium se uznává jen deset let zpětně, což já se svými čtyřiadvaceti lety od maturity asi tedy nesplním, že je studium denní atd, a že musím projít ty přijímačky a matura znovu… Maturovat že si mohu vybrat z angličtiny nebo matiky, na což jsem zareagovala, že to je fajn, že matika ještě není povinná a otevřela jsem složku s certifikátem s tím, že chci paní zástupkyni…. Certifikát mi s dovolením vzala, prohlédla si ho s tím, že mi to stejně nemohou uznat, protože uznávají zkoušku B1 a B2, a já že mám jen B. To mě trochu šoklo, protože ano, mám z FCE za B, ale to je ohodnocení, známka, kterou ze zkoušky mám (A,B,C – pass – prošel, D – nepass) a ne označení úrovně znalosti jazyka, která se dělí na A – začátečník, B – pokročilý a C téměř rodilý mluvčí. V případě FCE by mělo jít o úroveň B2, vyšší pokročilý. Nic jiného jsem v ten moment nedokázala vyplodit než jen: "Já tím chtěla říct, že angličtina nebude problém." Komentovat "znalost problematiky" paní zástupkyně mi v ten moment přišlo nevhodné a pomyslela jsem si jen něco o učitelce. Poptala jsem se ještě na nějaké drobnosti a šli jsme k paní sekretářce pro přihlášku. Bylo mi zdůrazněno, že jí mám přinést opravdu až ke konci února, jinak že ji někde založí a ztratí, a ještě lépe jí poslat poštou. A na kraji že si pak vyzvednu přihlašovací lístek na školu, který dostávají děti na základce (iniciativně jsem tam zajela hned v listopadu, a mám lístek dodnes doma, pozn. pisatele). Když jsem se zeptala, jestli to můžu vyřídit osobně, že do Frýdlantu jezdím běžně, netvářila se paní sekretářka lomeno studijní oddělení nadšeně. Prostě neotravuj tu furt, nejsem na tebe zvědavá. Následně mě odeslali na pracoviště pod zámkem, kam chodil na školu Tom, protože je absolvent zdejší střední zemědělky, abych si školu prohlídla. Pomyslela jsem si něco o tom, že vím, jak škola vypadá, poděkovala jsem a šla už radši pryč. Tolik učitelek najednou po tolika letech…. No ale když už jsem byla vyjetá, a bylo to směrem k autu, které jsem měla na parkovišti u zámku, tak jsem se tam zastavila. Opět velké překvapení, že tam chci studovat osobně se svou suitou a ne mé dítě, které je momentálně studentem zdejšího gymnázia již druhým rokem. Pánové mě přijali vřele a vyslali se studentkama na obhlídku pitevny a vzorové ordinace. Přidali se k nám ještě rodiče se slečnou a jeden pan učitel, který měl zřejmě odpovídat na organizační dotazy. Stále jsem si musela opakovat slova Toma před odjezdem: "Hlavně drž hubu." Bylo to těžké. Po představení celé školy a jejího programu jsme se odebrali do ordinace a následně na pitevnu s mými slovy -budem pitvat dešťovku. Zde jsme se dozvěděli, že kdo nezvládne pitevnu, jakože by mu mohlo být špatně, musí tento obor opustit. Na dívčině bylo vidět, že jej radši opustí hned a půjde prozkoumat agropodnikání. Ono je to hezký, veterinární sestra, budu ňuňat zvířátka. Ale ono to v drtivé většině o tom není. Píchat injekce, poslouchat fonendoskopem, dát prášeček šílené čivavě, to je ještě sranda. Někdy i vyndat klíště pološílené belgičačce, které se bojí i pět chlapů, musí ještě šílenější Kačaba. Zakleknout Kellynku, zařvat nech toho ty sviňo, štěkajícímu psu s vyceněnými zuby vydolovat z hromady dlouhých chlupů klíšťátko a pak vypustit, aby šla pokousat svého páníčka, to už chce grif. K ošetřování zvířat je potřeba mít vztah, ale taky trochu nadání. Smutné chvíle, kdy do ordinace přivezou pejska, který už nemůže chodit a staří lidé nemají sílu jej vynášet po schodech a jediné řešení je lístek za duhový most, to pláčou i otrlí chlapi. Jenže to je nedílná součást vlastnictví zvířete, a kdo nezvládá, ať raděj na miláčka nepomýšlí. Osudy zvířat jsou pak někdy hodně smutné. Starost o zvířata je velké poslání. Po návratu k uvítacímu stolu jsem byla vyzvána, abych se zapsala. Byla jsem z toho všeho už tak vykolejená, že jsem ani nevěděla, jak se jmenuju a podepsala se Kotásková. To byl ten návrat do školních let. Taky prej o mně už ví všechno. Jak jako všechno? No že máte farmu a koně a tak… Jakto? Tady slečna nám to řekla. Vy si mě nepamatujete? Vozila jste mi koně na závody. No joooo ale to je let! Pánové mne už skoro přijali do svých řad, budete studovat individuálně jako sportovci, a víte co, tak tu rovnou zůstaňte. Odcházela jsem ve vcelku dobrém rozpoložení, akorát že na pánech učitelích to bohužel neleží. Vyfotila jsem si podzimní hrad a zámek a odpálila domů sdělit své zážitky. Na řadu nyní přišla administrativa. Vyplnila jsem přihlášku, vypsala potřebné a vyrazila pro lékařské potvrzení. Pan doktor se mne zeptal, zda je něco, co brání mému studiu, na což jsem odpověděla, že matematika. Zasmáli jsme se, podepsal, orazil, nic nechtěl. Při odevzdávání na sekretariátu po mne paní sekretářka lomeno studijní oddělení chtěla vysvědčení z osmé a deváté třídy, ať jí zašlu mailem. V ten moment mi to nedošlo, ale po návratu domů jsem si říkala, jestli po těch všech uznáváních a neuznáváních studia nebudu muset jít ještě studovat devátou třídu základky, protože jsem byla na gymplu víceletém a navíc jsme devítku neměli. Naštěstí vysvědčení ze sekundy a tercie stačilo. Vše vyřízeno a mohla jsem očekávat pozvánku k přijímacím zkouškám v dubnu. Zakoupila jsem si sešity k tomuto přímo určené a začala se připravovat na jednotnou přijímací zkoušku na střední školu. Začali jsme doma počítat. Ovšem po tom, co jsme se třičtvrtě hodiny věnovali prvnímu jednomu příkladu, na který jsme ani za boha ve dvojku nemohli přijít, tedy tududum tum, jsem oslovila Jirku, jestli by mi nepomohl. S češtinou problém nebyl, sice nějaký větný rozbory a podobně mě míjely, ale tak to bych nějak okecala, napsala jsem knížku, i když nevydanou, píšu blog, píšu furt, píšu hodně, tak přece… Dojela jsem za Jirkou do Těšína a čtyři hodiny jsme probírali příklady. Musel si o mně myslet, že jsem totální debil. I když mohl být zvyklý už z gymplu, ve fyzice mi vždy říkal: "Ty ten příklad zapíšeš do vzorce, napíšeš čísla, ale výsledek máš špatně. Jak to děláš?" Normálně, pohoda ne. Písemky nám hodnotil zvlášť teorii, to jsem měla jedna až dvě, a zvlášť příklady, to jsem měla čtyři až pět. Tudíž u mě matika bez šance. Zkoušky byly v období, kdy se hlásil nejsilnější ročník dětí a proto jsem po tom všem porovnání neměla šanci. Nicméně nastal den zkoušky. Vyzbrojila jsem se potřebným a přípustným vybavením a s Aničkou, dcerou, jsem dojela autobusem do Frýdlantu a došla si v klidu pěšky až nahoru do školy. Po příchodu před školu mě čekal šok. Přijímačky asi přijelo dělat půl republiky najednou. Vyhledala jsem, kam se mám umístit a šla jsem sehnat onu učebnu. Jedni koukali, co tam jako dělám bez dítěte druhý zas že jsem úplně v klidu, sedím si na chodbě a čučím si do mobilu. Už si nepamatuju, co bylo první a co druhý. Jen vím, že když mi dali češtinu, tak jsem na celé kolo prohlásila "ty vole" a pak už jsem mlčky projížděla texty, které jsem měla pochopit, ovšem text "avatar", jak jsem ho nazvala, jsem nepochopila vůbec. Saj faj jde naprosto mimo mě, ani filmy mě nebavěj, tak jsem netušila, co vlastně tímto básník chtěl říci. Básník se hodlá státi trpaslíkem. Přestože jsem poctivě relativně bez váhání projížděla testem, stihla jsem to tak tak, asi s pětiminutovou rezervou. O matice radši budu mlčet, to byla katastrofa do začátku. V mezičase jsem se šla projít ven, jak jinak, než se sluchátky na uších, vyřizovala tisk mé knihy "Jak přestat být koňákem" o mé celoživotní cestě s koňmi, seděla na chodbě a hrála hry na mobilu. Po absolvování druhého testu jsem odcházela ze třídy jako poslední, jak je mým zvykem, za rozhovoru s dohlížejícím učitelem, proč jako na starý kolena dělám takovýhle psí kusy. Vyrazila jsem ještě na dabl jů sí a přede dveřmi mě sledovaly dvě dámy, všimla jsem si jich už dříve, zřejmě maminka s babičkou. Optala jsem se "copa", protože mi přišlo, že směrem ke mně patřila poznámka, kterou paní utrousila. Prej nic nic jen že to bude sranda. Říkám sranda už byla, jak říkáme my staří. Jak my staří? Říkám mě je čtyřicet dva. Oběma paním vyskočily oči z důlku, cožeee??? Optala jsem se, kolik že si myslejí, že mě je a prej že tak dvacet dva, dvacet pět maximálně. Cha chá, to teda jo. Prohodili jsme ještě pár slov a já odešla. Zavolala jsem Tomovi, že jsem skončila, vyzvedl mě autem a odjeli jsme na oběd. Dojem? No nic moc. Když mi to vše začalo docházet, hlavně matika, tak jsem si říkala, že jsem opravdu debil, protože dva příklady jsem měla zbytečně špatně, a další dva z geometrie jsem mohla úplně v klidu vyřešit. Jooo v klidu, to se to pak řeší levou zadní. Výsledek byl samozřejmě negativní, pro překonání zkoušky bylo potřeba patnácti bodů z obou předmětů, z toho z jednoho minimálně sedm. To byla jediná kritéria, která jsem znala. Výsledek na stránkách školy – nepřijat s počtem bodů už nevím kolik. Že se počítá i vysvědčení jsem netušila, a tak jsem se sekretářky lomeno studijní oddělení optala, jestli, když tedy studium uznávají jen deset let, jestli mi tedy nějaké body taky přičetli. Odpověď jako obvykle – neotravuje. Ne, napsala, že mám vyčkat, že mi přijdou výsledky domů. Výsledky dorazily. Z matiky jsem měla 11 bodů z 50, v češtině 36 z padesáti. Nějaké drobné i z toho vysvědčení. Nicméně na stránkách byly body uvedené úplně jiné. Opět jsem se optala, jak to tedy je s odkázáním na stránky školy, kde je to celé vysvětlené. Já to ale nepochopila. Nepochopil to ani Tom, a tak jsme spekulovali, proč mám z matiky bodů 18 a z češtiny 48. Z celkového počtu 260 bodů jsem měla 90, tudíž byla dána přednost uchazečům, kteří lépe vyhověl podmínkám přijímacího řízení. Na stránkách jsme se dočetli, že za češtinu si škola převedla bodů 100, za matiku taktéž, a za každý rok základky po třiceti. Body za školu jsem ještě pochopila, to jsem měla jen 12. Ale jak udělali z padesáti najednou sto bodů? Rozvinuli jsme s Tomem teorii, že je tedy padesát bodů z Cermatu sto bodů jejich, jakože v procentech. Jenže to nějak nekorespondovalo. Optala jsem se Jirky, jestli je možné nějak získat výsledky z Cermatu, ano, ale musí je žádat škola, kde jsem zkoušku dělala, takže zase musím otravovat paní sekretářku, která mě už má plný zuby. Výpis ale přišel, a tam stálo, že v matice jsem měla se svými body dvacetidvou procentní úspěšnost, v češtině sedmdesát dva procent. Takže procenta bodům neodpovídala, nechápala jsem, proč když mám v češtině úspěšnost nadpoloviční, proč mám menší než poloviční počet bodů, a tak jsem došla k závěru, že mě na tej škole prostě nechtějí. Bavila jsem se pak s Dr. a paní Dr. a ti řekli něco ve smyslu tom, že 25 děcek z 30 na ten obor jde jen proto, že je tady ve městě a nemusejí být někde na intru, a ne protože by je to zajímalo a chtěli toto odvětví studovat. Smutné pojetí, ale co nadělám. Tom měl zas teorii tu, že když bych do školy tedy nechodila denně, ale jen na zkoušky (z pozdější praxe víme), tak je přece jedno, jestli je kapacita naplněná, nebo ne a mohlo se to přece udělat jinak. Z pozdější praxe ale také víme, že logické věci se ve školství nevyskytují. Tohle tedy nevyšlo.