Sunset - koně
Život pro koně bez lidí
koně u nás posbíraní ze všech koutů republiky žijí v prostředí blížícím se koňským podmínkám, bez toho, aby sloužili člověku
Nejsme dokonalí, jen děláme co je v našich silách dle nejlepšího vědomí a svědomí.
- Nejsme útulek ani žádné podobné zařízení, koně financujeme z vlastních zdrojů a zůstávají u nás po zbytek jejich životního času.
- Hlavní náplní naší práce je zemědělství, a právě to nám umožňuje nabídnout domov koním "jen tak".
- Koně nijak komerčně nevyužíváme, pokud to nevyžaduje zdravotní a psychický stav, tak nepracují.
- Zvířat máme jen tolik, o kolik jsme se schopní postarat vlastními silami.
- Snažíme se všem zařídit co nejpřirozenější a příjemný život.
"there are things we can change if we just choose to fightbut the walls of injustice are high"
(můžeme věci změnit, když si zvolíme bojovat, ale zdi nespravedlnosti jsou vysoké)
Koňské hřiště, závody a pronájem Sunset ranče
Koňské hřiště, tedy překážky pokud možno co nejvíce přírodní, byl můj… jak to říct… ne že by sen, ale chtěla jsem to už delší dobu, jako zábavu pro mě, ale hlavně pro koně. Některé exoty to velmi baví. Loni mě tato myšlenka napadla znovu po letech v souvislosti se zaměstnáním hlavy mladé kobyly. A když už, tak že vyrazíme na závody. Začali jsme skromně s paletama, kládama, kavaletama, kuželama a podobně, přímo ve výběhu u koní. Takže překážky do jara dostaly trošku zabrat ohlodem našich koní bobrovitých. Na jaře jsem myslela, že budu schopna dohody s nájemnicí na Sunset ranči, ale nebyla, o tom něco napíšu později, a tak jsme udělali další provizorium ve vzdálenějším koutu výběhu a to jsem již ohradila. Vyrobila se po dlouhých debatách "voda", dřevěné koryto a jezírková folie, "cowboy's courtain" ve dvou variantách – plastové lahve a plastové pásky (měla jsem ještě vymyšleno nastříhané prostěradlo s uzly na dolním konci), houpačku jsem si vzala starou, kterou jsem měla danou přes potok k Sunset ranči (to byla taky akce, také souvisí s podnájemnicí a to popíšu teď hned – houpačka je samozřejmě moje, ale dala jsem si jí přes potok, když jsem chodila "pracovat" na pronajatý ranč. Řekla jsem si, že když už je udělaná, tak ji využiju na nácvik a výcvik. Vzhledem k vyhrocené situaci jsem dopoledne sledovala, kdy nájemnice odjede, a vydali jsme se pro mostek. A co čert nechtěl, ona se vrátila…. Tom na mě zařval "dělej, než přijde", jenže to dřevo bylo tak nasáklý, že to bylo těžký jako kráva. Nájemnice mne ale také nechtěla vidět, tudíž si zůstala u přepravníku a sešla dolů, až jsme my odjeli. No hustý no.), a také jsem dokoulela dvě pneumatiky i s diskama a zasypala je pískem. No, takže jsme si na mini hřišťátku poblbli a připravovali se na závody. Po odchodu nájemnice jsem vše přestěhovala na Sunset ranč. Měla jsem v úmyslu dát překážky na jiné místo, a po odvezení klád, které měla nájemnice v nájmu, na myšlené místo jsem při převážení přemýšlela a přemýšlela a došla jsem k tomu, že bude lepší hřiště ještě nedělat na tomto místě, z pohledu dotací, a naskládat překážky na zatím vykreslenou plochu (z dotací). Tak jsem klády zase navozila zpátky (che che) a překážky rozmístila na momentálním umístění s tím, že příští rok na jaře provedu úpravy vykreslených ploch, a překážky opět převozím. No tahám to sem tam jak kočka koťata. Hrací plochu jsem vyhradila páskou, protože je na pastvině, kam se přestěhovali tři koně, tak ať se ti staříci na tom ještě náhodou nezrakví více, než jsou. Vybudovala jsem ještě další překážky, novou houpačku, protože starou jsem si dala opět jako můstek přes potok k Sunset ranči, štěpkové schody, bránu a most (u toho jsem uvažovala, že bych udělala dřevěnou podlahu, nyní je prostor vysypán štěpkou). Celý projekt byl od začátku provázen myšlenkou, že bych hřiště nabídla i ostatním k tréningu či jen tak pro zábavu. To jsem ale zatím nechala hodně otevřené a přemýšlela jsem spíše o tom, že bych nejprve hřiště představila závodama. Nicméně, dala jsem na facebook do skupiny video s hřištěm, také dotaz, zda by o závody byl nějaký zájem, a také se tam objevil i dotaz, kde se na "něco takového" ptali, a paní byla odkázána na mě. O závod zájem projeven byl, paní se mi ozvala, že by s kamarádkou přijely na hřiště…. No…. A tím to celé zmrzlo. Závody se nakonec nekonaly, přihlásily se dvě holky z jedné stáje, a i když měla paní strašný zájem přijet, že sežene lidi, když jsem vstup na hřiště umožnila i přes nekonání závodů, už se neozvala. Paní, co chtěla přijet jen tak se také již neozvala. Nikdo jiný za čtyři měsíce zájem nijak neprojevil. Takže… co si z toho mám odnést? Závěr si mohu udělat jen já na základě subjektivního pocitu a prošlých zkušeností. Hřiště na jaře budovat v takové míře, jak jsem chtěla nebudu. Jen přemístím už zhotovené překážky, další nebudu vytvářet či jakkoliv vylepšovat. Sem tam tam vezmu pošahanou kobylu, ale ta už má ty překážky v malíku, takže ten původní záměr – zaměstnat hlavu – prostě vypršel. Nabízet hřiště veřejně nebudu, není zájem, vyzkoušeno. A závody už nikdy taky dělat nebudu. Zájem už napotřetí žádný. Je to mnou? Asi ano. Nebo nevím. Nikdy mi nikdo na můj dotaz, co dělám špatně, nebo proč to tak je, neodpověděl No a s tím vlastně úzce souvisí i pronájem Sunset ranče. Respektive… souvisí s tím v oblasti já versus lidi. Položme si na úvod otázku, proč, když vím, že to "tak je", jsem vůbec Sunset ranč pronajala. Má odpověď je, že mi bylo líto nechat chátrat to, co jsem tak pracně vybudovala. Že je to hezké místo, které by "normální koňák" třeba rád využil a ocenil. Další věc – že stále neustále opakuji, že už na všechno a všechny kašlu, na internet kašlu, na diskuze kašlu… a stejně to udělám znova. Je to taková sinusoida. Vždycky dostanu kopačku, tak se složím, ale stále ve mně někde hluboko doutná, že přece nejsou všichni takoví, že přece někde někdo musí být… že to přece nemůže stále končit takto… A i když občas někdo napíše či řekne něco pozitivního, co mne právě z toho popela zvedá, skončí to vždy takto. Stále. Pořád dokola. Toho horšího je prostě mnohonásobně více. Přesto se ten dým se nějak nedaří udolat. A tak jsem prostě nabídku dala. Člověku, o kterým jsem si myslela, že by to mohlo fungovat. Já to nechci rozebírat do přílišných detailů. Jednoduše jsem opět narazila na člověka, který něco jiného říká a něco jiného já vidím, že dělá. A čím více jsem pak ty řeči poslouchala, tím více jsem s tím člověkem nechtěla mít nic společného. A právě proto, že jsem "něco slíbila", jsem se tuhle překážku snažila překonat. Ale nešlo to. Spíše jsem si čím dál více přála, aby se stalo něco, co mi umožní z této pasti uniknout. Nejprve jsem jen naznačovala, někdy jsem i napřímo říkala. Nebylo pochopeno. Tak jsem to po poslední kapce vzala střemhlav, do průšvihu. "To teda držíte slovo, a vy jste říkala, vy jste slíbila…" Každá jsme tu situaci pak viděla holt jinak. Jak to bylo a je všude jinde jsem se dozvídala až následně. Proč jsem ze slíbeného dlouhodobého nájmu a možného následného prodeje po vlastně roce (i když to celé trvalo dva a kousek roku) vycouvala a utekla? Proč jsem se sebe radši nechala udělat strašnou svini, když mi nájemkyně nic neudělala, než to trpět dále? Sama nájemkyně si ten důvod může převést ze svého vlastního pojednání o vlastnictví koně. Když ten vztah neklape, máte s koněm problém, neumíte situaci vyřešit, tak ho prostě pošlete dále, není to přece žádá chyba. Převedeno do mé situace – mám problém s člověkem, který je na mém pozemku, v mé blízkosti, denně ho vídám, a musím s ním na nějaké úrovni komunikovat (ohledně dotací, ohledně vyvážení hnoje atd.) a neumím problém překonat - nechci ten problém mít, chci mít klid a neřešit nesmysly, pošlu toho člověka pryč. Nevyhovuje mi, nechci ho mít v blízkosti. Hotovo, tečka. Popisovat, co vše se dělo a co k tomu spělo rozepisovat nebudu. Trápí mne to stále, stále to mám před očima, ale to časem přejde. I když bych se chtěla z toho vykřičet, protože jsem se k tomu pořádně nikdy nevyjádřila, občas jsem napsala nějaký náznak – například neumožnění vytvoření hřiště na mém vlastním pozemku (3000 metrů čtverečních), protože jsem podepsala výpověď z pozemku (2,5 ha) až tehdy a tehdy, a paní by těch 3000 metrů chybělo, protože se na toto konkrétní místo dva koně chodili schovat před větrem,a nechce mne na mém pozemku vídat. K dispozici měli tito dva koně dřevěný přístřešek o 60 metrech čtverečních, více koní tam nebylo. Ani na těch 2,5 hektarech, ani v tom šedesáti metrovém přístřešku nebylo více jak dva koně. A nedovolila jsem jí si tam vzít dalšího koně, protože byla ve výpovědní lhůtě, čímž jsem jí způsobila peklo. Nechám na zvážení každého, co si o tom chce myslet. Situací této podobných bylo mnoho, a proto jsem spolupráci ukončila. Že se to paní nelíbilo a dodnes nelíbí chápu. Jestli si zasloužím to, co o mne napsala, všem okolo řekla, také nechám na každém (vždy se pak akorát dozvím, že tohle vše vypovídá akorát o mne samotné… takže nesmím mít názor). To pozitivno, že stále chtěla "své vlastní" a já jsem jí k pořízení konečně toho vlastního hned teď okamžitě "donutila", to je vlastně špatně. Že se do mne navezla její kamarádka, že umím jen rejpat a mám nemístné komentáře…. No jak jinak. Když jsem jí napsala, ať to nějak dokáže, tak ticho po pěšině. Jak jinak. Že si mám sáhnout do svědomí já… No já si o lidech, který uměj akorát zkur…. koně také myslím své. Jen celé tohle prostě už dosáhlo toho vrcholu, že opravdu nechci. Je mi z toho všeho hodně smutno. Přicházejí i myšlenky, že by bylo skvělé, kdyby si všechny ty koně někdo vzal, tak bych měla klid a třeba by mi bylo dobře na duši… Ale nebylo, já vím, koně za to nemůžou a bylo by mi bez nich zase akorát smutno. Takže mi v hlavě zní – já už chci klid a hlavně se na všechno vykašli, nikoho to nezajímá. Ale zatím nevím, jak klidu a vyzenování dosáhnout. Zatím jediná cesta mi z toho vychází – s lidma od koní nic nemít, ve všem se na ně vykašlat a zůstat sám. Škoda. Ve dvou se to lépe táhne, se říká. V tomhle směru a u mne asi bohužel ne.
Video z koňského hřiště naleznete ve videích na této stránce (menu vlevo).
ROKY BĚŽÍ...
Jsou události, o které by se člověk občas rád podělil. Ty události jsou ovšem důležité jen pro nás samotné, okolí je většinou nemá důvod ocenit. Tak se pokusím jen krátce. Letošní rok je takový kulatý ve spoustě věcech. Tu dvacet let, tu pět let, tu třicet, tu pětatřicet. 17.10.1996 jsem si z jezdecké stáje odvedla "domů" svého prvního koně, hříbě. A tím začala éra plnohodnotné starosti o koně se vším všudy, dalo by se říct po zbytek života. Ale ten snad ještě nekončí a může se udát tolik nepředvídatelných událostí…. Za těch třicet let se prožilo a nakonec změnilo spousta. Z jednoho koně jich je devatenáct, o čtyři sta kilometrů jinde, z ježdění třikrát týdně ježdění jednou za rok, a i můj pohled na vše se dost změnil. Co je nejtěžší, vydala jsem se cestou, kterou velmi málokdo nechápe, tudíž stezkou osamělého vlka se stádem koní za zády. Je to občas cesta smutná, ale nejlepší. Myslím tím cestu koňáckou. Protože na cestě životní mne potkalo, co mělo, a tam je to v pořádku. A to je mnohem důležitější. Občas vzpomínám na doby, kdy jsem chtěla mít kolem sebe partu lidí a zažívat ty filmové příběhy, krásné vyjížďky, společnou starost o koně. Čas ovšem ukázal, že to není možné a mně nezbývá nic jiného, než to přijmout. Tak snad nás s koňmi čeká ještě dalších třicet let na společné stezce plné zážitků, ať jsou jakékoliv. Hlavně, že jsou. Nebudu rozepisovat, co vše se událo. Už jsem o tom napsala knížku. Jen bych ráda poděkovala všem tvorům – lidem, koním, psům a dalším – kteří mne na této cestě provázeli a provázejí za krásný doprovod. Bylo a je mi ctí.
AI vytvořila vcelku hezký obrázek, ve své podstatě vystihuje celou situaci :-) . Na úvodní stránku se nevešel celý.
PĚT LET PROJEKTU SUNSET
Historie našeho projektu je ve zkratce popsána v článku níže. Z původního "Sunset ranč" jsme přesedlali na označení pouze Sunset. Ranč prostě nejsme. Pětileté výročí jsme oslavili přivezením dalších tří koní. Doufám, opravdu doufám, že již naposledy. Mé obavy z počátku jsou nadále stálé, kováře jsem za těch pět let vyřešila - dodělala jsem si školu a potřebný kurz a kopyta mohu upravovat sama. Potřebný kurz se hodí i po stránce veterinární, která mě děsí ze všeho nejvíce. Sehnat veterináře, který by v dohledné době v případě průšvihu přijel je už skoro nereálné. A nebo mám smůlu. V posledním roce jsem za veterinu utratila opravdu nemalé peníze. Ale ten čas... ten je k nezaplacení. Náhle nám odešel náš Digin, naše svatební hříbátko, narodil se v den naší svatby o rok později. Byl to šok, umřel mi pod rukama, ale to je život. Čekáte odchod u úplně někoho jiného, a najednou toto. Něco veselejšího by nebylo... S Glorií, mladou kobčou, se chystáme na závody. Od podzimu "trénujeme" na překážkách, a koncem května se zajedem podívat k Sychrovu na Mountain trail. Někdo musí být poslední. Překážky jsou zbudovány pouze provizorní, čekáme, až odejde nájemkyně z pozemku, a přestěhuji je a udělám lepší a více v našem "údolíčku". Nad zpřístupněním dalším zájemcům o takovýto způsob zábavy s koněm zatím visí otazník. Do starého "Sunset ranče" se také přestěhují oni tři nově příchozí - poník Maťák, polámaný Kamčas a kobča Čoukin - až nám to bude umožněno. A další koně už fakt nechci. A co je horší, nechci už ani lidi. Ano, naskytá se otázka spolupráce s "někým", kdo by nám pomohl, kdo by v případě nepřítomnosti zaskočil. Ale takový "někdo" prostě neexistuje. Za poslední dva roky jsem se už poučila doufám dostatečně. Nemám absolutně odhad na lidi, strašně se v nich pletu, a s nikým nevyjdu, protože jsem příliš náročná a umíněná a chci věci podle sebe.... A taky nedržím slovo, jsem neskutečně zlá, bezdůvodně s lidma mávám a způsobuji jim "smrt", lépe řečeno psychickou újmu. Bacha na mě. Bacha. Takže v tomto směru to nikdy neklapne. A ještě máme rozjetou věc, která se týká především poníků a oslíků, a to, že je v jednání stavba "stodoly" pro ně drobné všechny - slepice, ovce a osloponí gang. Shrnovat celých posledních pět let nemá moc smysl. Nějak bylo, nějak bude. Děláme, co můžeme, snažíme se řešit věci v běhu a k libosti všech nás zúčastněných. Zvířata přichází a odchází, a já jsem v tomhle směru čím dále více... jak to nazvat. Co se nezmění je má filozofie - koně bez lidí, koně v přírodě. Pro některé je to nepochopitelné. Mám štěstí v tom, že "některé" k životu nepotřebuji. A těm, kteří ví a chápou a podporují tímto děkuji, opravdu. Je Vás málo, ale jste, a já jsem za to ráda.
Děkuji!
Co přináší život mezi koňáky
I když se výchově a výcviku koní věnuji 30 let, protože letos je to přesně 30 let, co jsem si přivedla domů Toníska, hříbátko, svého prvního koně, rozhodne se nepovažuji za borce, podle kterého by se měli řídit jiní, i když bych si to ve skrytu duše přála. Celý jeho život byla starost, výchova, výcvik, čistě jen na mě. O 12 let později se mi splnil můj sen, mám 15, teď i více jak 15 koní. I oni jsou naprosto závislí na mě, na mých rozhodnutích, na mé schopnosti se postarat, schopnosti všechny ty jejich rozdílné povahy a zkušenosti zvládnout, a já už jsem asi závislá na nich, na tom, že jsou. Celou dobu je pozoruju, u nich přemýšlím, jen u nich nachazím řešení na otázky. Dříve jsem se vzdělávala u lidí řekněme zkušených, řídíla se jejich postupy, mnohokrát hlásala naučené poučky dále. Koně mi stejně dali nejvíce a především můj osobní pohled na všechny obecně dané věci. I když někteří tvrdí, a já jim to vůbec neberu, že jen praxe a zkušenost nic nepřináší, a teorie je potřebná mnohem více. Za ty roky vždy přišel nějaký kůň, který mi to, co jsem se naučila, totálně rozložil a musela jsem hledat a zkoušet jinak. Protože většinou, když jsem se pak těch zkušených ptala, rada nebyla dostačující a k řešení jsem si musela dojít sama. Příkladem řekněme nejlepším, je Venuše. Nefungovalo nic mě známého, a rady typu "musí" se mi nelíbily. Vyřešili jsme to po svém. Poprvé jsem tenkrát přemýšlela nad tím, že koně prodám. Naše povahy se tloukly, já jsem přílišný tvrďák, Venoušek příliš citlivý, a říkala jsem si, že by si s někým jiným rozuměl lépe. Protože má artrozu, měla jsem strach, že se na to nebude brát ohled. Tak jsme zůstali spolu, a vyřešili to, řekla bych kompromisem. On si zvyknul na mě, já respektuji jeho měkkost. A tak jsem před deseti lety došla k tomu, že koně mi ukážou, byť ten základ musí být. Dnes je internet plný rad, miliónů přístupů, a nových poznatků na základě posledních výzkumů. A "výzkumníci" si to nechávají řádně zaplatit. Já jsem také podlehla a chtěla se zapojit, zadarmo. Ale velmi rychle jsem byla "odborníky" vykázána a poslána, kam patřím. A tak radši mlčím, i když je to někdy hodně těžké. Když k nám přišel Honey, nevěnoval bych mu větší pozornost. Pro mě obyčejný, hnědý, mladý kůň. Ale byl to dle tehdejší majitelky "debil", neuměl stát při strouhání, nebyl schopen odejít na procházku z ohrady, a "napadal člověka". Mohla za to chovatelka. Nemohla, ale to se ukázalo později, já tomu bohužel v ten čas uvěřila. Když jsem pak ale viděla realitu, bylo mi koníka líto. Vzhledem k okolnostem a předchozím zkušenostem jsem si nabídku pomoci čtrnáct dní zakazovala. Nakonec jsem ji vyslovila, odpovědí mi bylo "přece vás nenechám zabít". Vzhledem k tomu, že majitelka mou práci s koňmi znala, mě tato odpověď tak nějak ponížila. Pokrčila jsem rameny a odešla. Má nabídka poskytnutí základní výchovy a výcviku byla přesto přijata. Dlouho jsem to nedělala, byla jsem ráda, že mám příležitost. Nebudu to nějak prodlužovat a celé popisovat. Z mého pohledu koník šikovný, vnímavý, splnil vše, co jsem po něm chtěla, dříve či později. Normální mladý kůň. Vše jsem zapisovala a natáčela. Také aby bývalá majitelka mohla sledovat, co se děje, a aby údajně "dělala, co já". Třeba aby používala stejné povely. Ovšem pak mi bylo sděleno, že na to stejně nekouká, a vlastně nikdy neprojevila zájem naši práci vidět, kromě jedné procházky, která pro mne byla naprosto šokujícím zjištěním, jak majitelka zacházi s koňmi, a mnohé jsem pochopila. Po pěti měsících práce jsem řekla, že ze základu umí vše, a ať si najde někoho, kdo se mu bude věnovat jinak, než jen pracovně a nabídla jsem pomoc v případě problému. Několikrát za tu dobu zazněla slova o prodeji, a jak majitelku ten kůň hrozně štve. Přestala jsem se divit, protože ten kůň jen těžko mohl její chování chápat. Po dalších pár měsících, kdy jsem byla řekněme odstavena, a vše jsem sledovala jen přes instagram, vyvstal tak velký problém, se kterým si neporadil ani nejlepší trenér v kraji (tentýž, který s tímto koněm neodešel ani pár set metrů z pastviny), že jsem se obloukem dozvěděla, že jediné možné řešení je prodej. Ale proč to říkat mě, proč o pomoc požádat někoho, kdo se na toho koně vykašlal, že jo.... Byla obviněna a poučena chovatelka Honeyho, že je to její vina, jak se kůň chová a že má s hříbaty zacházet tak a onak, protože si pak ona majitelka není schopna s koněm rok poradit a dva "horsemani" řekli, že to je spousta práce ho předělat. No a já... já jsem přece řekla, že za mě umí vše... no tak evidentně neumí... takže jsem s tím koněm vlastně neudělala vůbec nic, vlastně jo, taky jsem ho jen kazila. Za vše můžou jen ti okolo. Asi tak jako že Honey začal kousat, protože "oni" ho krmí z ruky... já nic, já dělám vše jen správně. Honey se mnou několikrát odešel bez problémů na procházku zkrz celou vesnici. Uměl bez problému zvedat nohy a takto zůstat stát. Uměl pracovat na kruhu, dobře reagoval na tlak. Nebylo to precizní a okamžité, já osobně to umladého koně ani nevyžaduji, ale chápal. Napadání lidí byla jen reakce na stres, on člověka nenapadal, šel se k němu schovat, hledal u něj pochopení. Navíc měl údajně hrozný zdravotní problém, ale slečny s ním dělaly cviky, které by dělat v tomto stavu neměl, a to pod dohledem toho, kdo tento problém diagnostikoval. Mohlo, ale nemuselo to mít vliv, já si ale myslím, že bolest vyvolává stres a následně nedůvěru. Já sama, když jsem se mu chtěla po čase kouknout na kopyto, které mi bez problému dříve dával navolno, nestačila jsem se divit, proč s tím má takový problém. Jeho prodej byl jeho vysvobozením. Ale to hodnocení v inzerátu a nejen tam, si nezasloužil, nebylo pravdivé. Teď po roce došlo k jakémusi osvícení bývalé majitelky, ale omluvit se ostatním, to přece není potřeba. Stejně jsme Honeyho zkazili my ostatní. Tohle byla obrovská lekce pro mě. Naučila mě, že lidi nejsou takoví, jak se na venek tváří a jak sladce píšou, a taky se dlouhodobě učím, že všem koním nejsem schopna pomoct. Ne, že by to bylo nad mé síly, ale člověk sám, i když se super parťákem za zády, nemá v tomhle světě moc šancí. Ostatní "odborníci" mají vždy pravdu větší a dělají to lépe. Také se jen potvrdilo, že můj pohled na věc, mé metody a postupy, jsou pro ostatní koňáky nevhodné a neakceptovatelné a že svou pomoc s nějakým problémem už nemám nikdy nabízet. Nechci končit pesimisticky, tak snad.... Oba zmínění koňouchové, Venoušek i Honey, se mají dobře. Honey se vrátil k chovatelce, v zápětí byl ten šílený, nezvladatelný a nevyspytatelný kůň obsednut a dnes se z něj těší nová nadšená majitelka. Venoušek nikdy obsednut nebyl. Nepřál si to, a vzhledem k nemoci jsem jej nenutila. Žije si se svými jedenácti kamarády na pastvině a já ho mám na ozdobu stáda. Svou "funkci" plní zdárně a ten duben vždycky nějak překlepnem. Já osobně jsem zůstala sama, s jednou kamarádkou, jednou paní na mailu, nejlepším kamarádem na telefonu, a nejúžasnější parťákem po boku. I když si občas postěžuji, je to vlastně celý tak, jak si to přeji. A to je nejdůležitější.
Jsme na prahu páté společné zimy. Trocha historie.
Letošní zprávu pro bývalé majitele koní vezmu z trochu historického a popisného konce. Vize shromáždění nepotřebných koní se zrodila sice už dávno, ale obrysy začala nabírat přes zimu z roku 2020 na rok 2021. Na jaře 21' se pak rozjela celá akce. Vzala jsem si příklad z internetu a dalších, kteří něco vzdáleně podobného nabízí, založila stránky facebookové, popsala naši myšlenku a začala vkládat do různých facebookových skupin. Reakce byly různé, nabídky také, a jako první jsem oslovila majitele kobyly z inzerátu na Bazoši, kde bylo uvedeno, aby kobyla nejezdila. Dnes si o tom myslím své, tenkrát jsem chtěla pomoct koni, a přistoupila jsem na veškeré podmínky a podepsala naprosto nesmyslnou smlouvu. I proto jsem reagovala na psaní paní majitelky útulku, či domova důchodců, nebo jak to má, jak jsem reagovala, protože tyhle smlouvy jsou pro mě na palici, i když chápu, že oni se také chtějí nějak chránit. V tomhle směru jsem se za ty roky přesvědčila, že jediná obrana proti "šmejdům" je nedávat koně z ruky. Szamanka byla na dlouhou dobu kůň, za kterého jsem zaplatila, zbytek byl zadarmo. Až nyní ke konci jsem byla ochotná za koníky nějaký ten drobný dát. A hlavně potřebuji mít ty koně ve svém vlastnictví, aby rozhodnutí bylo čistě na mě, bez dalších podmínek nebo potřeby nějaké konzultace s bývalým majitelem. Jednou je můj, starám se o něj se vším všudy, má zodpovědnost.
Základní stádo se skládalo ze šesti koní. V pořadí od nejdelšího pobytu – Vera Power, Diego, Jay M Power, James Bueno Star, Rowena a Eris. Vera Power "Věrka" – tu s námi byla od roku 2008, kobča Quarter Horse/ Anglický plnokrevník je mámou Jay M Power "Jima", a odešla v roce 2024 na mé narozeniny ve věku 18 let. Měla spoustu zdravotních neduhů, PSSM, dušnost, křivé nohy… Povahové neduhy neměla. Byla to moc fajn kobyla. Diego "Píďus" – se v naší stáji narodil a třetí den po všech nesmyslech které jsem viděla, se stal naším. Vlastně Tomovým, i když je psán na mě. Je to jediný z našich koní za celou dobu, na kterém Tom kdy seděl, i když jen dvě minuty. Je to fríský kůň, i když podle některých podvraťák. V té době to prostě frčelo. Narodil se v roce 2009 a i když je tlustý, je ve své podstatě zdráv a je zde s námi zatím dále jako největší socha pastviny. Jay M Power, tedy Jimouš, jak jsem zmínila je syn Věrky. Quarter Horse žlutého zbarvení, kterého jsem si vždy přála, se u nás narodil 2011. Je to můj druhý superkůň, nebudu se rozepisovat (první byl samozřejmě můj první kůň Tonísek). Bohužel zdědil každý zdravotní problém po své mámě, způsobil si i vlastním způsobem života různá zranění, a tak je z něj také kůň bez ježdění. Ale navždy můj. James Bueno Star "Venuše" – Paint Horse, narozen v roce 2012, koupený v jeho 15ti měsících, protože jsem prostě chtěla tu krávu no. Od čtyř let má artrózu, a tedy problémy, se zadníma hleznama. V roce rozjezdu Sunsetu si "utrhl" rameno a poškodil kopyto dost zásadním způsobem, a tak se na něm prostě nikdy nejezdilo, a tak i dožije. Rowena "Rovin" – Český teplokrevník, je přivezena z Moravy, respektive Slezska, jako záchrana před jatkama. S oblibou říkám, že to byla "troska, která tu měla pobýt tak rok, maximálně dva", a je tu s námi doteď od roku myslím 2019. Je slepá na jedno oko, druhé oko začlo před léty zlobit, ale stabilizovalo se a kobča funguje bez větších problémů. Dnes je jí 23 let. Eris "Tenisák" – poslední pakůň ze základního stáda před Sunset rančem je polák. Nemůžu si to polkrwi szlachetnej plemeno zapamatovat, jak to je správně. Někde v roce 2018 si jej koupila paní jako čtrnáctiletého a byl u nás ustájen, po roce mi tu přistál jako darovaný pablb, který potřeboval zlehka přesvědčit, že je sice osmsetkilový , ale nemá na úplně každého člověka. Byl již zakoupen s podotrochlozou.
Do projektu Sunset ranch, který jsem po pár letech nechala jen jako Sunset, protože ranch opravdu nejsme, jako první nastoupila zmíněná Szamanka "Šejma". Šejma, od anglického shame (šejm) – smůla, měla opravdu smůlu. Byl to kůň plemene stejného, jako je Tenisák, takže se od prvních chvil dali dohromady. Bohužel jsme její zdravotní stav – nohy na šrot – my dohromady dát schopní nebyli. Po čtyřech měsících jsme ji nechali jít. Dalším kdo přibyl byl Pedro "Pedroušíno" Český teplokrevník - velký bělouš, pro kterého jsem jela s velkou radostí. Přijel dobitý (míněno měl na sobě šrámy, hlavně na zadních nohách) a hubený. Dobití, mohu konstatovat po těch letech, si dělá hodně sám. Je to takový hromdopolice, který dřív koná, než přemýšlí. Hubenost jsme vyřešili poměrně rychle, a od té doby se těší dobré kondici, jen přední nohy dosluhují. To mu však nebrání v jeho řádění, umí to pěkně rozbalit i v jeho letech, je mu přes dvacet. Ze začátku byl k člověku spíše odtažitý a nedůvěřivý, ale časem přišel na to, že to není zas tak marné. Lanett "Netouš" – k nám přijel z Vysočiny. Zranění spěnky a občasné kulhání mu znemožnily dále vozit dětičky v jezdeckém klubu. Nicméně je jistě rád, že se jich zbavil. V jádru je to hodný kůň a z koňského hlediska pohodář, relativně povahově podobný Jimovi. V interakci s člověkem je to horší, na začátku totální tragedie, po "přeučení" pohoda, ale potřebuje dobře vědět, co se od něj očekává, a i tak to není naprostá jistota, že se zachová dle předpokladu. Je to náš youtuber, ovšem neúspěšnej. Dnes osmnáctiletý český teplokrevník. Catalina "Žížala" - je od nás z Těšínska. Kobča si o sobě hodně myslí, i když je vzrůstově menší, a člověk si u ní taky musí trošku vydobýt své místo. Je ale naprosto v pohodě, ve stádě netýkavka, ale za ty roky pohodička. Patří mezi ty mladší, a je strakatá. Merdin "Hříba" – z pod Blaníku byl koník s nejvíce viditelným hendikepem, i když byl poměrně mladý, když jsem jej přivezla. Měl poraněnou kyčel, artrózou či zraněním, a vesele tady běhal o třech. Dělali jsme pro něj, co bylo v našich silách, a dokonce se "zlepšil" tak, že přes zimu ani deku nepotřeboval. Bohužel tělo vypovědělo službu, dle pohledu se pravděpodobně sval díky artroze utrhl úplně, a koník už na nohu nestoupl vůbec. Odešel letos 25' na jaře. Smillu "Smajlu" (smile – úsměv) – jsem dotáhla z Hradce jako 25 letou zasloužilou matku po 11 hříbatech. Prý složitá kobyla. Mno. Spíše nevěděla, co od člověka čekat. Na svůj věk je vlastně bezúdržbová a stádu stále stačí. Poslední přivezenou v roce 2021 začátkem října byla Samanta "Plesnivá" – strašný postoj, strašná kopyta. Vůči člověku, jak já říkám, zhorsmenšipovaná. Stojím bez hnutí s ušima dozadu a čekám, co se stane. Pro mě strašný. Uši dozadu nebyl útok, ale rezignace. Tenkrát přišla poslední a byla dlouho poslední ve stádě. Respektive vůbec nechápala 11 koní. Stádo tam, ona tady a opačně. Samozřejmě problém v zimě se senem. Ale po dvou letech se to pomaličku začalo zlepšovat a už to dnes není tak velká tragedie, jako na začátku. Je jí dvaadvacet.
Doufala jsem dlouhou dobu, že tohle je vše a takhle to na pár let zůstane. Nechtěla jsem už žádného koně. Jenže člověk míní…. A Tom vymyslel, že vezmeme poníky k oslíkům. Takže jsem v roce 2023 v prosinci přivezla Šamana "Čertisko" – shetland pony, a za pár dní ještě tři kobylky shetlandky Uri, Sany a Teru. Byli vypuštěni k oslíkům, a vznikl osloponí gang. Uri to bohužel vzhledem k věku a zranění po krátké době vzdala, především psychicky, a odešla velmi záhy. U Sany pak vyskočily problémy s jícnem, takže další zimu 24/25 strávili rozdělení oslící – poníci, kdy poníci dostávali seno granulované máčené, tedy kaši, a oslíci byli normálně na seně. Na léto byli opět vypuštěni na společnou pastvinu, Čerťas putoval ke koníkovi mladému jako společník. A situace tlačila dále, slintavka kulhavka, neshody s nájemkyní na "rančovské" pastvině, nemožnost sehnat telata. Během jara 25' jsem tedy přivezla další tři poníky. Dva flekatý Bolta "Bolta" a Pippi "Boltie" – Bolt valach je pohodář, takového poníka by si asi přál každý. Boltie kobylka je balónek na nožičkách, příliš přetloustlá, tak jsme přes léto zkoušeli zhubnout pohybem, moc se nepovedlo. Snad to půjde přes zimu. Posledním poníkem byl Dasty "Dasty" – pražák. Po přivezení povyskakovaly veškeré neduhy, které poník může mít. Teklo mu z očí, osypal se z pryskyřníku, kterého letos bylo mraky (vlhký rok), nakonec se schvátil a k tomu vyskočila dušnost. Takže teď řešíme management a co a jak budeme dělat. Momentálně je na práškách a spreji do nosu s babkama Terkou a Sany na granulovaném seně. Uvidíme, co přinese zima. Oslíci a zbylí dva poníci mají svůj areál. Sany nás před týdnem ve věku 32 let opustila, takže jsou zase všichni pohromadě na seně a malém kousku pastviny.
A protože prostě odříkaného chleba nevětší krajíc, chtěla jsem nechat velké stádo už jen o 10ti koních, tak přibyli v letošním roce 25' rovnou další tři. Rose Wild "Rose" – jsem vzala jen proto, že je zpoza kopce a domluva byla rychlá, včetně převozu. Je to osmnáctiletá kobča anglického plnokrevníka se špatnýma zadníma nohama. Je vcelku pohodová, do stáda se zařadila na svůj hendikep dost dobře. Nohy zatím slouží, ale člověk neví nikdy. Lovely Angels Glory "Glorie" – na mě vyskočila na faebooku a hned jsem věděla, že tohohle koně musím mít. Byla jsem pro ní až v dalekém Mikulově a přepravu tři týdny komplikovalo naše auto, které se na just pokazilo. Nakonec vše dopadlo a já si pětiletou šimlu s podotrochlozou ve zdraví, i když to stálo dost nervů, dovezla. Převzala vedení stáda staříků a momentálně jsem ve velkém dilematu, jestli nepořídit ještě jednoho mladšího koně. Ale teď na podzim to již dělat nebudu, a nejradši fakt vůbec. Tak s Glorií trošku pracujeme, ať se hlavička zaměstná, točíme videa, která můžete shlédnout na youtube kanále "kachny224" a nebo taky na našem blogu s fotografiemi. A já doufám, že poslední příchozí je Rhonda "Roňa" – rezavá, mohutnější kobča ČT, 18 let. Přišla, a to doslova, ze stejné stáje jako Rose. Prostě jsme místo převozu přešly procházkou kopec a bylo. Dala se dohromady s Plesnivou, a jsou si tu dvě poslední ve stádě, a trochu se drží stranou. Zařazení do stáda není úplně nejjednodušší, ale to se časem také spraví. Poslední dobou jsem si všimla, že má problém se zadníma hleznama, neohne je, jedno více, druhé méně, ale nekulhá a vůbec jí to nepřekáží v pořádání Velké pardubické, spolu s Glorií.
Takto je náš současný stav našeho projektu Sunset. Vypásají tři pastviny o cca 10 ha, stále mají k dispozici velký přístřešek – halu s automatickou napáječkou. Seno rozkulujeme v hale na zem – "pasení se" a podestýlka zároveň, zatím se osvědčilo, ó jaké plýtvání. Glorii jsem postavila hrací plácek se třemi překážkami, který úspěšně ožírají, protože jsem jej neohraničila. Vládne pohoda, u velkých koní (13 ks) je zatím zdraví v pohodě, u poníků (5 ks) je to horší s kopyty, a oslíci jsou na tom s kopyty dost bídně. Po letech na pastvě bez problémů je to najednou špatně. No uvidíme.
Toto je z mého pohledu na dlouhou dobu poslední zápis. Došla jsem do bodu, kdy se snažím z internetu zmizet. Nechci už ve vztahu k cizím lidem, avatarům z internetu, nikomu radit, nechci si povídat, nechci už nikoho "poučovat", nemám zájem si nechat nadávat do kosočtverců jen protože mám jiný názor na věc a snažím se vysvětlit. Prý jsem jen konfliktní a nic kloudného ze mě nevypadne, poradit neumím. Užila jsem si toho dost, změnit se nedokážu a je to nesmyslný směr bytí. Budeme se dále snažit starat se o naše zvířectvo co nejlépe to umíme, i když to mnozí vidí jako nedostatečné, případně špatné. Kolik takových se zde bylo podívat nebo mne po poslední roky sledovali…. Dále však zůstávám otevřená komunikaci či poskytnutí informací o naší práci, nechám to však na impulzu z venku, já už svou iniciativu co nejvíce omezím. Mé názory, zkušenosti a životní cestu s koňmi je možné si přečíst v knize "Jak přestat být koňákem", kterou jsem před lety sepsala.
Všem přeji hodně štěstí a někdy zase na přečtenou.
O Sunset ranči před lety vyšel článek v Časopise Koně a Lidé.
Mnoho se změnilo, podstata zůstala...
Kniha "Jak přestat být koňákem"
o koních a životě s nimi, já psovod a cesta do USA
a mnoho fotografií
KONĚ, KTEŘÍ U NÁS NĚJAKÝ ČAS POBYLI
Vera Power "Věrka" – Quarter Horse/ Anglický plnokrevník, narozena 2006 tu s námi byla od roku 2008, odešla v roce 2024 na mé narozeniny ve věku 18 let. Měla spoustu zdravotních neduhů, PSSM, dušnost, křivé nohy… Povahové neduhy neměla. Byla to moc fajn kobyla.
Diego "Píďus" – Fríský kůň, narozen 2009 - se v naší stáji narodil a třetí den se stal naším, vlastně Tomovým, i když je psán na mě. Je to jediný z našich koní za celou dobu, na kterém Tom kdy seděl, i když jen dvě minuty. V dubnu 2026 nás opustil kvůli komplikované kolice.
Szamanka "Šejma". Šejma, (Polský polokrevný kůň) - od anglického shame (šejm) – smůla, měla opravdu smůlu. Bohužel jsme její zdravotní stav – nohy na šrot – my nebyli schopní dát dohromady. Po čtyřech měsících jsme ji nechali jít.
Merdin "Hříba" – asi paint - z pod Blaníku byl koník s nejvíce viditelným hendikepem, i když byl poměrně mladý, když jsem jej přivezla, 11 let. Měl poraněnou kyčel, artrózou či zraněním, a vesele tady běhal o třech. Dělali jsme pro něj, co bylo v našich silách, a dokonce se "zlepšil" tak, že přes zimu ani deku nepotřeboval. Bohužel tělo vypovědělo službu, dle pohledu se pravděpodobně sval díky artroze utrhl úplně, a koník už na nohu nestoupl vůbec. Odešel na jaře 2025.
Šaman "Čertisko" – shetland pony, asi 27 let, darován do společnosti mladého koníka, mám ho pod dohledem.
Uri – shetland pony, 29 let – přivezena s poškozeným kolenem – češkou, podlehla depresi a svému zranění.
Sany – shetland pony, 32 let - vyskočily nám problémy s jícnem, takže musela přes zimu být na granulovaném seně. Opustil nás sama v létě 2025.