Cesty vlakem

Koleje a mašiny, zvlášť parní, jsou pro mne jakousi fascinací už celá léta. Bude to asi tím, že od mala poslouchám Hop Trop, připomíná mi to tramping, a prostě mě na tom něco strašně dojímá. Hrozně ráda koleje fotím. Za mlada jsem vlakem jezdila téměř stále. Než jsem se odstěhovala z Těšína sem do Předlánců, jezdila jsem tu štreku vlakem, pak už jsem si koupila Shade jedna dva nula. Autobusem jsem jezdila taky, samozřejmě, ale ten mě tak nebere, i když tím jsem zase jezdila jako dítě s babičkou, děda byl autobusák a měla jsem na autobus "lítačku". Na parní mašinu, když můžu, jedu se podívat. Rozjíždí se, funí, zahouká a já brečím. Ve vlaku jsem zažila i několik drobných momentů, na které snad nikdy nezapomenu. Ráda bych se o některé podělila.

"Děcka z turisťáku" – Aničce bylo asi tak pět let a jeli jsme od babičky z Těšína. Do rychlíku Pardubice – Liberec k nám někde přistoupila banda mlaďasů, vím, že vystupovali v Rychnově. Nejprve přišel šok, když se do poloprázdného vagónu nahrnula hromada řvoucích puberťáků, ale okamžitě nastoupil ten pocit – a takhle nás viděli, když jsme jezdili se skautem… Co na tom bylo fajn, že i když byli hluční, byli strašně slušní. Byl to prostě takovej ten správnej rachot. Pousedali si všude kolem, jedna holčina a jeden "vedoucí" si sedl k nám. Bágly všude. Jeli asi z vícedenní výpravy. Jako první samozřejmě povytahovali mobily a powerbanky a už jeli. Ale jen chvíli, pak se začali bavit úplně normálně. Anička z toho byla vedle, ale i tak na ně koukala a poslouchala. Druhý vedoucí chvíli běhal sem tam a asi počítal osazenstvo, jestli nenechali někoho na nádraží. Vedoucí sedící vedle mě byl mladej kluk, do dvaceti, evidentně studující vysokou školu. Ostatním bylo tak od 12 do 15. Poslouchám, v duchu se bavím, usmívám se pod vousem. Začnou se bavit o dodržování pravidel, že máme jakési zákony… A holčina naproti mě prohlásí: " Jó zákony ty já znám! To je Starý a Nový zákon!" Smích pod vousem jsem neudržela, otočila jsem se k oknu a prskala jsem. A mladej s naprosto kamenným výrazem… To asi né… Tak strašně jsem chtěla do jejich "klubu". Aby Anička poznala takovoudle srandu. Dyť je to báječný… Vystoupili v Rychnově a mě se hrnuly slzy do očí.

Šutrolog z Nové (nebo Staré) Paky do Liberce – jak jsem zjistila, že to byl pán zabývající se kamením? Ona celá tahle "výprava" byla vůbec super. Z Těšína do Pardubic pohoda. V Pardubicích – přestupte na autobus. Autobusem jsme dojeli už teď nevím kam, Jaroměř myslím. Vlak samozřejmě nečekal, takže z Jaroměře někam do Starý Paky, ze Starý Paky do Nový Paky (nebo opačně) a ze  Starý – Nový Paky konečně Liberec. Celý den na cestě, a já nemám internet v mobilu dodnes, takže jsem volala domů, ať mi ty spoje nějak zjistí. No a v Pace si ke mně přisedl fousatý pán s báglem. Začali jsme se už nevím proč bavit, asi na popud toho, že to dnes byla fakt vtipná cesta, a já že jedu až z Těšína. Poprosil mě jestli by si mohl poslat sms, že jede tím a tím vlakem, ať jej v Liberci čekaj v tolik a tolik. Jasný. Dala jsem mu přečíst odpověď. A já jak tak koukám z okna, tak jsem zmínila, že mě fascinuje zbarvení hlíny tady všude kolem, je červená. A pán se rozpovídal, proč to tak je, čím to je, a že je tady spoustu drahých kamenů…. Se zájmem jsem poslouchala, a odvážila se jen zeptat, jestli se ještě vůbec takhle dají v krajině nějaké kameny najít. Říkal, že jo, ale že člověk musí vědět kde, a samozřejmě jak to poznat, protože ty šutry vypadaj jako normální kameny. Vzdělávací jízda vlakem. To už je taky let…

S některými průvodčími to bylo skvělé. Jeden pan průvodčí, se kterým jsem jela z Turnova do Kolína v zimě v noci mi přišel říct, že vagon, ve kterém sedím, a kde nikdo nebyl, netopí, a ať si jdu sednout vedle. Podělovala jsem, ale že jestli to nevadí, tak zůstanu tam. Odešel cvaknout lístky, přišel zpět, sednu si ke mně a povídali jsme si, s jeho odchody za pasažéry, až do Kolína. Pan průvodčí na trati Frýdek – Místek – Český Těšín na vánoce. Já jsem jezdila od koňa a nastupovala na zastávce Ropice – Zálesí, kde nebyla výdejna jízdenek, kupovalo se ve vlaku. Když jezdilo pět vagonů, člověk mohl trefit, že jel zadarmo, protože průvodčí musel na nádražích přestupovat z vagonu do vagonu. Když jel vagon jeden, většinou večer a o víkendu, tak to se platilo téměř vždy. Tenkrát na vánoce večer jsem nastoupila do onoho jednoho vagonu. Pan průvodčí přišel, zeptal se mě, kam jedu, já řekla, že do Těšína. Usmál se, popřál mi hezké vánoce a zase odešel za mašinfírou. Byla jsem z toho naměkko více jak z celých vánoc. A další zážitek, který si pamatuju dodnes, byl s paní průvodčí na trase Kolín – Český Těšín. Ono kdysi se dostat z Liberce do Těšína byla tak trochu machrovina. Dneska je to pohodička s jedním přestupem v Pardubicích za šest a půl hodiny. Tenkrát jsem jezdila devět hodin, a dvě hodiny jsem někde čumákovala, v Kolíně, v Pardubicích… V jednu ráno v Kolíně na nádraží s bezdomovcema kolem to byla paráda. No a takhle v noci jsem si neměla ve vlaku kam sednout, tak jsem v těhle situacích seděla na báglu u vstupních/výstupních dveří. A paní průvodčí, když šla kolem potřetí, říká – pojďte se mnou. Otevřela mi služební kupé, řekla, že mě zase zamkne, a odešla. Po chvilce jsem musela zatáhnout závěsy, protože na mě neustále někdo klepal, že by jako šel dovnitř….

No a poslední historka, stojící za zmínku se stala na trati z Budějc do Bohumína. Jeli jsme z vody a v Přerově jsme nabourali do auta na přejezdu a stáli jsme tam přes dvě hodiny. Pro nás mladý, bylo nám sedmnáct, osmnáct, to bylo v klidu, vzali jsme kytary a hráli. Všiml si nás kluk v armádním a přisedl si. Že jede z vojny domů na návštěvu. Zpíval s náma, nabídli jsme mu chleba, pak přinesl ukázat, co dělá v civilu. Nádhernou vyřezávanou sovu ze dřeva. A že když bychom něco chtěli, tak ať se ozveme, a napsal nám adresu. Mám ji nalepenou v cancáku. Ještě jen dopíšu, že jsme do Bohumína dojeli o půlnoci, žádné vlaky nejely, do rychlíku, který byl jen "spací" nás nevzali, a první ranní vlak jel ve tři ráno.

Zážitků bylo samozřejmě mnoho. Tyto byly nejsilnější. Milovala jsem příjezd vlaku večer v Bocanovicích, vlak vyjížděl ze zatáčky, světla oken svítily, nevím proč. V Zálesí jsem milovala zimu, svítící lampy a do kuželu světla padal sníh. U otevřeného okna jsem dokázala stát hodiny. Tunely, ty jsou parádní. Jo a z Brna do Budějc se mnou jela holčina s velkým boxerem. V kupé jsme byly samy…