Kapitola I

Jak to celé začalo

Každý nadává, že musí sedět ve škole. Mně to až tak dalece nevadí, hlavně že není nuda. Sice jsou s naší třídou občas jisté potíže a nedá se s něma vyjít, ale jsou i chvíle, kdy se jako kolektiv drží. Občas jen tak sedím v lavici a dívám se, co všichni kolem dělají. Není nás moc, kolem sedmadvaceti, ale i tak umíme spáchat pořádný randál.

"Hej, Zuzko, hoď to sem!" zařval někdo ze zadních lavic, kolem hlavy mi prolítla houba na mytí tabule.

"Hele, spadli jste z jahody??" ozvala se moje spolusedící Petra.

"Nech je," tvářila jsem se flegmaticky" však je to za chvíli přejde."

Nečekala jsem, že mi cokoliv odpoví a šla jsem zavřít dveře. Naše první lavice byla omyta sprškou vody a já jsem se zatvářila divně. Naštěstí se ve dveřích objevil profesor.

Byl zcela nepřehlédnutelný. Bodejť by ne, když do dveří musíte sklánět hlavu, protože jinak neprojdete. A protože byl tělocvikář, věděli jsme, že je samý sval a šlacha. Navíc, co jsem si o něm myslela já nevěděla živá duše, vlastně jen kromě naší party. Nicméně všechny tři mi to dávaly řádně sežrat.

Třídou se rozlehlo "dobrý den", které přehlušilo některých "Ahoj" nebo "čau". Profesor Robert Staněk byl mladý, navíc pohledný, a takovému klukovi, navíc svobodnému, se prostě nedá říkat dobrý den.

Slušně jsem se postavila do pozoru a Petra skoro zasalutovala. Dneska se mi zdál nějaký větší. Roztahoval hrudník, co to šlo, protože jak sám řekl:

"Teda k vám, než se dostanu, tak vypustím duši. To nemůžete být někde níž?"

Jak jsem tak tu naši třídu pozorovala, nikdo mu skoro nevěnoval pozornost.

"Pane profesore," ozval se kdosi ze zadních lavic.

"Pojeďte s náma na výlet. Paní profesorka třídní s námi nejede, tak aspoň někdo."

"A kam jedete?"

S dokořán otevřenýma očima jsem čekala, co na to řekne.

"No to právě nevíme, ale to se zařídí," doplnila tázající její sousedka.

"No dobře, a koho berete ještě?"

"To si můžete vybrat," s úsměvem oznámila Petra.

Teď jsem čekala, že se zhrozí a uteče ze třídy, aniž by si vzal své věci. Naštěstí se tak nestalo. Nemůžu říct, že bych ho znala nějak lépe, ale protože nebydlel daleko, šli jsme spolu párkrát do školy. Nevypadal takhle z řeči, že by se je tak něčeho zalekl.

Proto jsem ho teď pozorovala a v duchu doufala, že na návrh přistoupí.

"Tak já teda pojedu a vezmu paní profesorku Neumanovou, ona vás sice neučí, ale to je ta mladá, nová, malá, vy víte která."

Otočila jsem se a viděla, jak se každému rozzářily oči. Žduchla jsem do Petry.

"Hej, pojeďme vodu, to nám Peťanek dovolí, on taky jezdil."

"Jo, ale Robert si to na triko nevezme."

Petra se zatvářila tak, jak to nemám ráda, zakroutila jsem hlavou.

"Já se ho zeptám."

Robert konečně skončil hodinu a já jsem sebrala všechny síly a šla za ním.

"Pane profesore?" Podíval se na mně a usmál se.

"Já bych měla nápad, kam jet, ale záleží na vás, jestli není příliš náročné." Zatvářil se divně a já jsem cítila, jak pomalu červenám.

"Ojej.Co jsi vymyslela?" Asi mi nechtěl věřit.

"Co sjet na lodích Vltavu?"

Podíval se na mně zamračeným pohledem. Hodila jsem úšklebek a mrkla na něj.

"Spadlas z višně?"

Tenhle tón jsem od něj znala dobře.

"Ne, rozmyslete si to. V Chorvatsku jsme vodní výcvik měli a na háku to zvládnou všichni."

Další argumenty mi došly, protože jsem to ještě nedomyslela do konce.

"Ale… No… já ještě popřemýšlím. Ale to přece za dva dny nestihneme."

"Myslíte, že pana ředitele nepřemluvíme?" prohlásila jsem to s takovou jistotou, že už ani Robert nepochyboval.

"Dobrá tedy," řekl svým hlubokým hlasem.

"Zajdu se zeptat, co pan ředitel na to a můžeme to zkusit."

Zazvonilo.

Vlítla jsem do třídy a postavila se před tabuli.

"Hej blbouni, poslouchejte."

Nikdo nevnímal. Silně jsem hvízdla. Všichni strnuli.

"Kam chcete jet na výlet?"

Petře stuhl úsměv.

"To je jedno," ozvala se skoro půlka třídy.

"Tak pojeďme sjet řeku."

Čekala jsem, co se bude dít. Jeden na druhého se nevěřícně a také nechápavě podívali.

"Ale proč ne," ozvala se Blanka.

"Přece jsme na lodích v Chorvatsku jezdili."

"To jo," přidala se k ní Zuzana, její spolusedící.

Nestačila jsem se divit, jak najednou začali všichni souhlasit. Petra se na mně otočila a mrkla na mně.

"Super," tleskla jsem a šla jsem k lavici.

"No počkej, a co Robert, a co ředitel?" zakřičela na mně z protější lavice Dominika.

"Robert byl pro a šel za ředitelem. Teda doufám. Ale on to dovolí, taky jezdil vodu," odpověděla za mě Petra.

Nastaly tři dny očekávání. Nebylo moc času a já přestala věřit. Čtvrtého dne se otevřely dveře a do místnosti vstoupila sehnutá hlava, jak jsme říkali profesoru Staňkovi.

"Tak jsem mluvil s ředitelem a profesorkou Neumanovou," začal Robert.

Pozorovala jsem, jak všichni hltaj každé jeho slovo.

"Oba jsou pro. Pan ředitel se sice tvářil trochu nedůvěřivě, ale nakonec ten týden povolil. Ale dal termín."

"Jo, to je dobrý," ozvala jsem se jako první, cítila jsem, že to mám tak trochu na svědomí, a že teda budu muset Robertovi pomoct.

"Ale vážně nevím, jak to chcete zařídit."

Když jsem viděla, jak zakroutil hlavou, začala jsem s vysvětlováním.

"No, zase tak těžké to nebude."

Podíval se na mně trochu ustrašeným pohledem, ale já neustoupila.

"Lodě si můžeme půjčit od vodáckého oddílu, s vedoucím se znám moc dobře. Stany a potřebné vybavení taky, na vlak se koupí hromadná jízdenka, lodě se pošlou, sbalíme se a jedem."

Vyloudila jsem blažený úsměv a jak jsem si později všimla, i ostatní se usmívali. "No počkej, a co ubytování, jídlo a to ostatní?"

Asi si myslel, že jsem to nedomyslela, nebo nikdy nejel vodu.

"Kempy se platí na místě, jídlo můžeme nakoupit vždy ráno, na každé zastávce je vždy kde. Víc nepotřebujeme, ne? Jo a na Vltavě jsou hezké památky."

Snažila jsem se tvářit normálně, ale byla jsem šťastná, že to všechno vychází. Robert odešel a začalo vyptávání.

"Hej, Jarko, a co si mám vzít?"

Zněla první otázka, která přiletěla ze zadních lavic. Tam totiž sedí největší fifleny z celé třídy. Není dne, kdy by si nehrály na indiány, myslím tím, že chodí zmalované až hrůza. Otázku jsem sama musela promyslet, nevěděla jsem ani já, co si budu brát.

"A do čeho budem dávat věci?" zeptala se Věrka, ta chodí do skautu a zná se s vodákama. Na to už jsem odpověď znala.

"Vzhledem k tomu," začla jsem diplomaticky,

"že budem vozit náklad, a to veškerý, sebou v lodi, zkusím sehnat loďáky a do toho se nabalíme."

"A co je to loďák?" zněla otázka docela na místě.

"No, Honzo, to je takový nepromokavý pytel a do toho nacpeš úplně všechno, co máš. Stany taky půjčíme od vodáků, no a vlastně víc nepotřebujeme."

"A kolik si máme vzít peněz?"

Ne že by Dominika byla škrob, ale peníze pro ni vždycky hráli velkou roli.

"Já ještě nevím, ale dneska to zkusím všechno zařídit."

Až po těchto slovech jsem si uvědomila, jakou košili jsme si ušila. Běhat, běhat, běhat. Pan profesor samozřejmě nemlčel a do dvou dnů celá škola věděla, co se bude dít. Ostatní třídy, stejně jako kdysi my, jely jen na dva nebo tři dny, a tak nebylo divu, že se strašně divili.

Když se to dozvěděli mí dva kamarádi z nižšího ročníku, kteří vodu také jezdili, okamžitě mně odvlekli do bufetu a snažili se mně opít sodovkou. David, vyšší blonďatý kluk se tvářil jako by nic a Péťa, ještě vyšší hnědovlasý kluk hned spustil:

"Tak vy si jedete vodu, jo? A co za řeku?" David se zatvářil tak, že jsem okamžitě poznala, o co jim jde.

"Vltavu, ale ještě to není úplně na sto péro, protože musím za Kapitánem, jestli nám půjčí lodě a věci."

Kapitán byl vedoucí skautského vodáckého oddílu. Starší pán, ale velice energický. Jezdila jsem s něma od tří let na vodu, ale teď už asi pět let ne. Velmi dobře mě znal a řekla bych, že mně měl i rád, jako malou holku.

"Tak jo, a co chcete?" dopila jsem poslední kapku.

"No, jestli si to vyběháme u ředitele a třídní, zajdeš za Staňou a poprosíš ho, jestli by nás vzal?" David se zatvářil sice zaskočeně, ale překvapil mně jeho klid.

"No, chlapci, já to teda zkusím. Ale za trest se mnou půjdete zítra za Kapitánem, souhlas?"

Klukům se rozzářil úsměv. Horečně přikyvovali a já byla konec konců ráda, že pojedou s náma.

Vše dopadlo pozitivně. Kluci mohli s námi a Kapitán po chvilce přemlouvání a samých slibů svolil. Teď zbývalo spočítat lidi, co pojedou, a peníze. S profesorem Staňkem jsme to měli za hodinu a profesorka Neumanová plně souhlasila. Bylo na ní vidět, že se moc těší. Druhého dne profesoři rázně vstoupili do třídy.

"Takže," začal Robert.

"Je to spočítaný, přepočítaný a tak dále. Myslím, že na to, kam jedeme to není tak strašný. Navíc nevím, jakým to zázrakem jsme dostali příspěvek od sportovního klubu na přepravu lodí. Takže platíte jen vlak, což je poloviční, hromadná sleva, že jo," z jeho očí zářila radost a paní profesorka jen přikyvovala.

"A jídlo plus kempy."

Podíval se na mně a mávnul papírem. Postavila jsem se a odvykládala jsem jim kdy, kde, jak a proč budeme spát. David s Péťou, kteří zde byli taky, se jen blaženě usmívali.

"Takže vyjíždíme v pátek večer a v sobotu dopoledne jsme na místě vykládky lodí, tedy ve Vyšším Brodě. Zde začínáme vyplouvat. V neděli ráno se přesuneme do Rožmberka. Zde se naskytají dvě možnosti. Buď zůstanem jednu noc a potom dvě noci v Boršově, nebo opačně. Však uvidíte, jak se vám tam bude líbit. Potom jednu noc ve Spolí, to je u Českého Krumlova, další noc ve Zlaté Koruně, tam je klášter, a konec v Boršově. Tam se lodě zase zanesou na vlak a šli bychom do Budějovic na vlak. Vyjde to přesně tak, jak chtěl pan ředitel."

Cítila jsem, jak mi stéká pot po čele. Všichni živě debatovali a přemýšleli nahlas.

"Tak teď nahlaste počty, kdo teda může jet. Aspoň přibližně."

Robert si ujednal klid a posadil se za katedru. Vzal to po lavicích. Bylo nás šestnáct i s Davidem a Péťou a dvě ještě nevěděly. Zbývaly dva týdny a zbývalo jen koupit lístky a poslat lodě.

Ve třídě probíhaly horečné řeči, co si kdo bere, kolik peněz, a kdo ví co ještě. Každý se dělil o své dojmy a poradil, jak mohl.

"Jarko, a jsou ty loďáky fakt nepromokavé?" přišla za mnou Patrika, spolubydlící Dominiky.

"Měl by být, ale lepší máš, když si ještě dáš věci do pytlíku, nebo tak něčeho," řekla jsem s přízvukem starého mořského vlka.

Byla jsem ráda, že nás jede tak málo. Šest kluků a deset holek plus dva profesoři. Robert vyřídil hromadné jízdenky a já jsem svolala brigádu k naložení lodí do vlaku. Naštěstí nebyly tak daleko od nádraží.

Lidi se na nás dívali jako na blázny. Vypadali jsme jak mravenci. Připadala jsem si trochu nemožně, ale potom jsem si řekla, že jsou horší věci na světě. Třeba válka. Nebo hladomor. Nebo kdyby nám vyschla řeka. Tak jsme šli po chodníku, devět lodí za sebou.

"Já si tam sednu, položím si svoji loď na klín, a vy mě ponesete, jo?" pokřikoval na mě zezadu Péťa a já jsem málem zakopla.

"Opovaž se, smradlavý skunku! Prolomíš mi dno a já udělám Vltavu pěšky."

Svou odpověď jsem neměla zcela promyšlenou, ale zřejmě jsem jí špatně řekla, protože Péťa s Davidem se začali smát. Naštvaně jsem se na ně otočila a řekla jsem:

"To měla být výhružka."

Na nádraží jsme lodě úhledně naskládali na určené místo. Nečekala jsem, že to bude vypadat tak obrovsky skvěle. Robert s Ivetou, paní profesorkou, pochvalně mručeli a byla na nich vidět nedočkavost. Kluci elegantně pomohli holkám s pádly a já jsem šla s Robertem vyzvednout nákladní lístek. Byla to první z věcí, které jsme udělali společně. Robert se najednou vůbec netvářil jako profesor. Snažil se jako kamarád vyjít všem vstříc a já jsem čekala, kdy se začne chovat jako jeden z nás. I Iveta z nás byla nadšená. Nečekala, že k tomu budeme mít takový přístup. Pravda, i naše výjimky, jako Zuzana, Lucka, Blanka a Věra se snažily. Ale říkala jsem si, že až na vodě se pozná, kdo jaký opravdu je.

Když jsem dobalila loďák, zjistila jsem, že je napůl prázdný. Zavolala jsem Davidovi, co si ještě mám vzít, když už nic nepotřebuju.

"Nabal si tam kytaru," zněla jeho odpověď.

"Si spadl z višně. To se tam zase nevleze."

"Tak jeď s poloprázdnou bagáží, no. Snad tě nikdo neukousne. Aspoň budeš mít v lodi více místa."

Rozloučili jsme se. Napadlo mě, že jsem tam mohla nabalit stan, ale ten už byl na cestě do Vyššího Brodu. Pak mě napadla spásná myšlenka, že bych mohla nabalit pár větších polen, dřeva není nikdy dost. Taťka, starý vodák, chodil pořád po bytě a kroutil hlavou, jak se mi to jenom mohlo povést, přemluvit Roberta k takovému činu.

"Ale tati," říkala jsem mu pořád.

"Jede nás málo, on to zvládne."

Byl den před odjezdem. Každý se tvářil že se nic neděje, ale uvnitř to jen vřelo. Z vyučování nikdo nic neměl a často jsem Petru přistihla, jak kouká do stropu a v sešitě ani čárku.

"Jen doufám, že jsi ten rošt přivázala pořádně, ať nám někde nevypadne," říkala mi pořád a neustále se dívala na hodinky.

"Prosím tě, co děláš, vždyť už ty hodinky pomalu nejsou vidět, jak jsi je okoukala."

"Ale dej pokoj, já jenom hlídám čas, aby mi neujel vlak. Vždyť mně znáš, vždycky přijdu jako poslední."

Zase se na mně podívala.

"Co blbneš, vždyť jedem zítra."

"No právě. To bych na to zapomněla tím tuplem."

Těšila jsem se, až dorazím na nádraží a uvidím naši třídu se zelenýma pytlema, nacpanýma k prasknutí.