Kapitola II

Odjezd

Nastal onen večer. Hodila jsem bágl na rameno, kytaru do ruky a namířila jsem si to na nádraží. Po cestě jsem potkala Roberta. Měla jsem radost, protože každou cestu do škol jsem vždy doufala, že jej potkám a půjdeme spolu. Snažila jsem se chovat neutrálně.

"Dobrý den," pozdravila jsem.

"Čau kočko," zněla Robertova odpověď.

Trochu mě zarazil, tak jsem se na něj usmála a kráčeli jsme na nádraží. Byli tam už skoro všichni, včetně Ivety a kluků z nižšího ročníku. Petra jako vždycky přišla poslední.

"Já jsem ti říkala, že si ty hodinky vykoukáš. Nebo ti ze strachu před utopením utekly?"

Nečekala jsem, že se někdo bude smát, protože neměli chápat, o co jde. K mému údivu se nádražní halou rozlehl hlasitý smích. David ke mně přišel a začal mi rozvazovat pytel.

"Cos tam nabalila?" zvědavě nahlédl dovnitř.

"Dobrý nápad, nejsi sama. Já mám taky tři polena."

Zase mi jej zavázal a šli jsme na nástupiště. Cesta vlakem proběhla celkem v pohodě. Měli jsme dvě kupéčka, a i když nás bylo osmnáct, dosti dobře jsme se tam vměstnali. Nikomu se nechtělo spát. Cesta vlakem netrvala dlouho, ale v Praze na nádraží a v Budějovicích měly vlaky velké časové rezervy, takže jsme museli dlouho čekat.

Pokaždé, když Robert usnul, přišla průvodčí. V každém vlaku se měnili dvakrát, a my jsme jeli dvěma vlaky. Když přišla třetí průvodčí, Robert se naštval a dal lístky mně, protože jsem nespala skoro vůbec.