Kapitola III

Vyšší Brod

V Budějovicích jsme po hodině čekání přestoupili do vláčku, který přepravoval jak cestující, tak lodě. Pro zdlouhavé překládání, které potkalo každé lodě jakýchkoliv vodáků, naše lodičky cestovaly s náma, takže ve Vyšším jsme si je přebírali přímo z vlaku.

"Poslouchejte," zavolala jsem do hloučku lidí, kteří v panice nevěděli, co dřív.

"Dejte lodě vedle sebe, provlečte si pádla smyčkami a loďáky naskládejte do nich. Do kempu je to jenom kousek."

David s Péťou nosili jednu loď za druhou, já s Robertem jsme vyřídili papíry a šli jsme jim pomoct.

Konečně leželo devět lodí s bagáží vedle sebe v kempu, a kolem se váleli jejich majitelé. Jako poslední jsem dorazila já s Robertem.

"Pane profesore, zajdete zaplatit kemp?" Robert se na mě podíval a s úsměvem mi pokynul, ať jdu s ním.

"Dobrý den," pozdravil muže na recepci.

Ten se na něj škaredě podíval. Odstrčila jsem ho a postavila jsem se před okýnko. "Ahoj, jak to jede?"

Recepční nahodil úsměv a sklonil se ke mně.

"Když pustí přehradu, tak je to dobrý. Ale minulej tejden pršelo, takže je vody dost i bez toho."

Robert se na něj díval trochu udiveně, co jsem taky mohla čekat. Na vodě byl jednou, a to deset let tomu. Nevěděl, jak to tu všechno chodí a jak mezi sebou vodáci mluví. V tu chvíli jsem se rozhodla, že jim po postavení stanů dám pětiminutový výcvik.

"To je fajn. Takže nás je osmnáct a zůstanem jen dnešní noc. To je…"

"Tři sta šedesát korun," přerušil mě Robert.

Recepční se na něj zašklebil a všichni jsme se začali smát.

"Tak jo, zatím se mějte," mávl rukou na pozdrav a odkráčeli jsme do tábora.

"Tak jak jste zatím spokojen?" zeptala jsem se Roberta po cestě.

"Ale jo, zatím to jde, zdá se, že to s váma vydržím."

Podíval se zamyšleným pohledem.

"No to doufám, protože to, jací jsme, se do dvou dnů ukáže. To se teprve budou dít věci."

Chvíli jsem pozorovala, jak se všichni válí po zemi. David, Péťa a Petra hráli na kytaru a naše parta madam se opalovala. Postavila jsem se doprostřed, a složila papír, který jsem nesla celu cestu v ruce.

"Jestli bych vás mohla požádat, zvedněte se, vyndejte věci z lodí, postavte si stany, a lodě dejte na borty tak, jak to mají tam ti vodáci."

Pravda, v kempu jich moc nebylo. Byl taky červen, pracovní týden, žádná dovolená. Hráči odložili kytary a šli vyhazovat bagáž z plavidel. Profesoři a kluci se k nim přidali. Nakonec se zvedli i všichni ostatní. Lodě jsme ukládali na kraj břehu. Tak, aby viděly na vodu. Zítra nás to čeká. První sjezd, i když ne první zkouška vody.

Nechtěla jsem nikoho do ničeho nutit. Když se objevily první stany, blížilo se již poledne.

"Chtělo by to něco k jídlu," zavolala na mě přes celé tábořiště Patrika.

"To je fakt," připojil se k ní Robert.

No jo, nenažranci se vždycky ozvou. Ale najednou jsem si uvědomila, že mě pozorují oči všech osazenců tábora.

"No jo, svolávám válečnou poradu."

Mávla jsem na Roberta a Petru a namířila jsem to k místu, kde seděly Iveta s Dominikou a Patrikou.

"Jestli Vás můžu otravovat paní profesorko, vzala byste dva kluky a třeba Patriku, a do města je to kousek. Teď to chce seznam, co nakoupit."

Robert mi podal papír a tužku a počal diktovat. Na to, že byl chlap, měl o vaření docela přehled. Občas ho doplnila Iveta a vyslanci mohli vyrazit.

"Dobře, odchází Patrika, Pavel a Zdeněk. Zbytek dodělejte, co potřebujete," prohlásil Robert a šel do svého stanu.

Pískla jsem na Davida s Péťou.

"Kluci, uděláme ohniště. Někde tu byl rošt, sakra."

Právě jsem o něj zakopla.

"Já mám Péťo v loďáku dřevo."

Péťa kývl hlavou a začal rozvazovat můj pytel.

"Jej, co to tu máš za uzle, hele, pořiď si na to dálkové ovládání," vztekal se nad mým uzavřením pytle.

Robert vylez po deseti minutách ze stanu. Slunce pálilo jak divé, asi jsme chytli dobré počasí. Všichni se za Robertem otočili. Táborem se rozlehlo hlasité "Ó". Teď jsem se otočila ještě jednou.

"No co, jdu se koupat, zkusím, jakou to máme vodu."

Nic jsem mu nevymlouvala. Tábořiště bylo hotové, lodě uklizené stačilo jen zatlouct rošt. Teď se jen čeká na ty z města.

David naposledy praštil sekyrou do kolíku a zasekl ji do špalku. Bylo půl dvanácté všichni dospávali noc strávenou ve vlaku. Jen David s Péťou a Robertem se máchali ve vodě. Sedla jsem si na břeh a pozorovala je. Tady pod hrází je voda studená, protože vytéká zespod přehrady. Ale kameny, na kterých jsem seděla a ze kterých je udělaný celý břeh, byly teplé a hezky hřály.

Kluci si lehli kolem na kameny a Robert si šel pro ručník.

"Tak co, jaká je voda?" zeptala jsem se.

David zatřepal hlavou a pár kapek na mně stříklo.

"Zkus, ale ujde."

Nemoha jsem věřit, že jsme vážně tady. Skoro čtyři sta kiláků od domova, zaprášeného města a paneláků. Pomalu jsem nabírala celou atmosféru. Tenkrát, když jsem tu byla poprvé, to jsem tu byla s vodákama. Tábořili jsme až v Rožmberku a odsaď jsme jen jeli. Podruhé, to už jsme tu tábořili, to bylo s našima, a ještě jednou rodinou. To nebylo ono. Naposled jsem tu byla s turistickým oddílem a hned první den jsem chtěla utéct. Nakonec to bylo úplně skvělé. A dneska? Dneska tu sedím s partou děcek, co o sjíždění nemají ani páru. Pravda, až na některé. Tak jsem si jen řekla No uvidíme.

Nákupníci se vrátili z města. Kupodivu měli všechno, co jsme napsali na seznam. Všichni měli hlad. Jako první vyběhl Robert, a hrnul se k Ivetě:

"Dej jídlo, honem!"

Klečel před ní skoro na kolenou, ale ta jen pohrozila prstem.

"Počkej, dostanou všichni."

Kluci taky vstali z vyhřátých kamenů a šli k hloučku nedočkavců. Já jsem moc hlad neměla. Robert toho okamžitě využil a moje porce rohlíku se sýrem skončila nenávratně v jeho břiše.

"Když tu jste tak všichni pohromadě, chtěla bych vám něco říct," prohlásila jsem.

Robert s Davidem zakývali hlavou, protože měli plnou pusu. Všichni se posadili kolem.

"Tak předně chtěla bych vědět, kdo všechno jede záda. Tedy zadáky. Takže já plus hák. Další David, Péťa, všichni kluci, pan profesor…"

"Já ne!" zakřičel Robert a přestal žvýkat.

"Jak to?" Petra se na něj podívala a všimla jsem si, že má úsměv na tváři. Totiž, když nepojede on, musí jet ona, a na to se hrozně těšila.

"Já to neumím. Teda… ale…. No jsou snad nějací jiní zadáci…" Robert se tvářil provinile. Usmála jsem se a souhlasně kývla.

"Jo, tak teda pan profesor ne, jede Petra a…"

"Já", přihlásila se Věrka. Věděla jsem, že to zvládne, nějakou zkušenost měla, když se tedy zná s těma skautskýma vodákama.

"Dobrá tedy, teď kdo má jakého háka," rozhlédla jsem se po ostatních. Každý do sebe ládoval poslední zbytky rohlíku.

"Já bych se svěřila tady Davidovi, jestli můžu," prohlásila Iveta a položila mu ruku kolem ramen.

Ostatní kluci si povzdechli, a počali horečně přemýšlet, koho si nacpou na příď. Patrika se nesměle přihlásila:

"Já, jestli můžu, tak bych tady ke Zdeňkovi."

Všimla jsem si, jak se Zdeněk začervenal, ale nenamítal nic. Jirka nabalil celkem hezkého háka, Táňu.

"No počkej, tu jsem chtěla já," bránila se Věrka, protože jsou kamarádky, ale Jirka se nedal.

Chvíli jsem je nechala, ale po chvilce jsem zakročila:

"Tak jak."

"Tak jo," rezignovala Věrka,

"tak já si vezmu Dominiku."

Honza měl jet samozřejmě se Zuzanou. Bavili se spolu stále, i když se často hádali. Patřil k té jejich bandě. Zuzana byla sice pěkná holka, zato ta její povaha byla pod psa. Honza naopak nebyl zrovna hezký, ale jaksi k sobě zapadali. Pořád jsem čekala, kdo se přihlásí k mojí lodi.

Péťa se rozhodl pro zdatnějšího háčka, Blanku. Její otec byl tělocvikář, a loď jí nebyla cizí. Poslední kluk, Pavel, trochu zamlklý a odstrkovaný, ale fajn, dostal nejukecanější holku z tábora, Lucku. Podle vodáckých pravidel – ukecaný hák, tichý zadák – nejlepší dvojka.

Nejvíce jsem však litovala Petru. Přihlásila se k ní Věra, v této chvíli to nejhorší, co jí mohlo potkat. Zapadala tak akorát do té své party, jinak se s ní nikdo moc nebavil. Svůj výběr odůvodnila slovy směrem ke mně:

"Ty jsi poslední zadák, a já vím, jak to dopadlo v Chorvatsku, ty bys mě utýrala k smrti."

A bylo to. Mé toužebné a skryté očekávání se naplnilo. Zbyl na mě Robert. Byla jsem ráda, a zároveň jsem se bála.

"Nechtěl jsem to říkat nahlas, ale kdyby mě někdo předběhl, já bych si tě vybojoval."

Usmál se a poplácal mě po rameni. Dívala jsem se, jak odchází do stanu a zároveň jsem cítila, jak mě pálí pohledy některých holek. Nejvražedněji se na mě dívaly Věra a Lucka, přičemž Lucka se snažila svůj pohled skrýt pod mahagonově přebarvenou kroucenou kšticí. Robert se vrátil s paštikou v ruce zcela flegmaticky si jí otevřel.

"Fajn, tak to bychom měli. Stany si stavějte pořád stejně, myslím dvojice vedle sebe. Je to lepší pro pořádek. Chtělo by to nějakou službu, ale je blbý jí říkat služba. Chce to jiný název. Bojový úkol číslo jedna, do večera to vymyslet."

"Tak tu službu teda budem brát po stanech," doplnila můj monolog Dominika. "Jo, fajn, tak to hned můžou začít vařit předvečeři," Robert si mazal asi šestý rohlík.

"Jarko, půjdem se podívat na Čertovy proudy?" David věděl, že se na to chci zeptat. Asi mi to přečet z očí.

"Jestli nejste moc utahaní…"

"Né," zněla sborová odpověď.

"Fajn, není to daleko. Večer bychom ještě mohli pojezdit na loďkách, ať se trochu zacvičíme. Zítra ráno vyplouváme, ale k tomu vám řeknu něco večer, teda pan profesor."

Robert se na mě podíval zděšeným pohledem:

"Já? Ne! Hezky si to vyřiď sama, já tomu nerozumím."

Mávl rukou a pokračoval v jídle.

Zbytek času všichni prospali. Měla jsem konečně trochu času vybalit loďák. Teda aspoň některé potřebné věci jako plavky a ešus. Víc jsem vlastně nepotřebovala a taky jsem nechtěla budit Petru. Robert s Ivetou měli stan od nás napravo a vlevo byly Věrka s Táňou. Péťa s Davidem měli stan naproti, nejblíž k jídlu. Stan s potravinami, tedy kuchyňák, byl hned vedle nich.

Do stanu za mnou přišla Dominika, která spolu s Patrikou měly službu jako první. "Jídlo už je hotové."

"Dobře. Zajdi prosím za Davidem, ať obrátí loď, oni ví, o co jde." Dominik kývla hlavou a vycouvala ven.

Vystrčila jsem hlavu ze stanu. Tábořiště bylo prázdné, jen holky stály u ohniště a Péťa hledal příhodná polena k podložení lodi. Když byla loď vzhůru dnem a stabilizovaná, vypadalo to jako povel pro Pavla a Zdeňka, kteří gentlemansky pomohli holkám položit hrnec s polívkou na loď. Táborem se rozprostřela vůně gulášovky a čerstvého chleba. Péťa, zcela klidně a nehnutě, začal bušit naběračkou do hrnce.

"Jííídloooo, tak pojďte ospalci."

Ze stanu vedle na mě vykoukl Robert a nenápadně na mě mrknul. Petra se taky zvedla a těsně před nosem mi proběhly něčí nohy. Byla to Táňa.

Fronta u polévky se zvětšovala a napětí stoupalo. Péťa totiž prohlásil, že první dostanou profesoři. Nedočkavci začali bušit lžičkama do ešusů a volali:

"Robert, Iveta, Robert, Iveta."

Konečně se vyhoupli ze stanu a šli k Péťovi.

"Hurá, bude jídlo," jásali kluci.

Když jsem je tak všechny pozorovala, jak hltají polívku, říkala jsem si, že to špatně nedopadne. Nebylo to chutností kotlíkové polívky, nebo uspokojením potřeby nasycenosti. Bylo to prostě teď a tady.

"Hej, Jarko, hoď sem ještě jeden chleba, plís," Pavel nepustil lžičku z ruky.

Chleba mu přistál na klíně.

"Dík."

Na nic nečekal a pokračoval dále.

"Takže zítra skončíme v Rožmberku," Robert vstal a šel si přilít polívky.

"Jo," odpověděla jsem současně s Davidem.

"Tam zůstanem, ne?" Iveta se podívala za Robertem.

"Tam je hezky a navíc, tábořit pod hradem se mi líbí."

"To taky souhlasím."

"Já taky."

Takže odsouhlaseno.

Pozorovala dění na břehu. Sekce madam živě o něčem diskutovaly, ty jsem neposlouchala. Kousek od nich seděli kluci a živě se bavili o kormidlování. Nevím, co přesně říkali, jen jsem postřehla, jak Jirka vysvětluje Honzovi, co má udělat, když jede loď doprava.

Počasí se nám dařilo. Slunce pálilo do kamenů, že se na nich daly smažit vajíčka. Na nebi ani mráčku a já čekala, kdy se začne vařit voda.

Robert se po hodině postavil a zavolal na celé tábořiště:

"Tak jdem ne?"

Mělo to znamenat, že vyrážíme k Čertovým proudům. Čertovy proudy je část Vltavy, vlastně úplně malý kousek, mezi velkým a malým Lipnem. Taková zpěněná divoká vodička, nad ní se pne Čertova stěna, vysoká strmá skála.

Každý dával pozor, aby tam nespadl. Někteří slabší jedinci dokonce zůstali na "pevné zemi", ani se jim nedivím.

"Tohle bych chtěl jednou zkusit," prohlásil Robert, který stál s jednou nohou zapřenou vepředu a opíral se o koleno.

"Jo jo, to musí být masakr," prohlásila jsem zcela klidně, protože jsem netušila, co nás ke konci plavby čeká.

"Jednou to zkusím," řekl David sebejistě.

Přesto si myslím, že kdyby nás kohokoliv do toho vpustili, pěkně by bychom si mákli. Rafting to není jen tak. Ne nadarmo jezdí v přílbách a vestách.

Cestu zpátky jsme si zpříjemnili hrou "deset". Jedna určená osoba měla za úkol zakřičet jakékoli číslo od jedné do deseti, a poté počítala zvolený počet. Ostatní se měli do té doby skrýt, a poněvadž jsme šli lesem, nebylo to tak složité. Ten, koho našel počítající prvního, si s ním úlohu vyměnil. Nezapomeňme dodat, že při počítání měl dotyčný zavřené oči.

Hra probíhala skvěle, všichni se bavili. Nejvíc se líbila profesorům a celý pokřik a povyk okolo doprovázel jejich smích.

Tábor sice nikdo nehlídal, ale věci se zde neztráceli, a na to jsme spoléhali. Bylo pozdní odpoledne, ale hic pořád stejný.

"Tak co, berem loně, ne?" šťouchl do mě David, když jsme stáli na břehu a pozorovali proud.

"Jo, berem."

Popadli jsme první loď a pádla a směřovali jsme k řece. Když to uvidělo osazenstvo tábora, na nic nečekali a následovali nás.

"Tak fajn, každý zadák svého háka," důrazně upozornil Péťa.

Chtěl svého háčka otestovat. Nechala jsem Ivetu, ať nese s Davidem jejich loď, a přišla jsem k poslední, která tam ležela. Robert stál u ní. Přistihla jsem se, jak na něj zírám, protože v tomhle slunci a úhlu pohledu vypadal úchvatně. Hodil hlavou a vzal pádlo:

"Nekoukej a pojď ty můj kormidelníku. Je čas pravdy."

Uchopil poutko a podal mi pádlo. Strategii rozebírání pádel pojali stylem: co kdo vzal, to má. Zatím to nevadilo, i když na mne zbylo pádlo ne zcela vhodné.

"No moment, já myslela, že to snesete sám, takový velký, silný, a necháte chudáka holku vláčet se s těžkou lodí…"

Ušklíbla jsem se a on to naštěstí vzal jako vtip.

"Tak jo. Tak jestli ty jsi chudák holka, tak já jedu záda."

Na tohle nebyla odpověď. Pokud jsem chtěla zachránit holý život, nezbývalo mi, než popadnout záď lodi a mašírovat k řece.

Položili jsme loď na břeh. Chvíli jsem pozorovala ostatní. David už manévroval proti proudu, na háčku Iveta. Teď jen záběr, přítah a už jeli zpátky. Ivetě se to líbilo, měla pusu dokořán úsměvem. Petra s Věrou, no to byl pohled. Ne že by Petra nezvládala svůj úkol, ale ten hák!

"Věro, tak jí přece zaber, ona tu loď neukočíruje sama," křičel na ní ze břehu Péťa, který ještě vodu z lodi zatím neokusil.

Hák spustil příď, loď se zhoupla.

"Lezu," zařval na svého háčka, jako by měl být hluchý.

Blanka se s úděsem otočila.

"Držím, polez," zněl další příkaz.

Nastal stísněný prostor. Přece jen, devět lodí… Naštěstí v kempu byly tři výpravy včetně nás, a ty zbývající dvě se skládaly z malého počtu osazenstva. Nebýt nás, je tu prázdno. Nešlo o to, aby měl každý z nás svou loď, ale aby se vyzkoušelo, jestli do nějaké neteče. Neteklo.

Teď přišla řada na nás s Robertem. Spustili jsme loď na řeku.

"Tak pozor, lezu," oznámila jsem, Robert přikývl.

Zapřela jsem pádlo mezi šutry a zvolala jsem:

"Můžete."

Robert strčil jednu nohu do lodi, a ta klesal. Jak si pomalu sedal, cítila jsem zvyšující se ponor přídi.

"Tak vpřed," zvolal Robert a odpíchl příď.

"Na které straně pádlujete?" zcela opatrně jsem se naklonila opačně.

"Třeba na téhle."

Odpověď jsem skoro neslyšela, protože do nás z boku narazila loď s Pavlem a Luckou na palubě.

"Říkal jsem ti, ať přitáhneš, potom to dopadá takhle," Pavel se snažil být klidný, ale z jeho očí zářila nervozita a podrážděnost.

"Copak můžu, když nevím, co to je?"

Rázem jsem si uvědomila, že někteří jedinci si věci buď zapamatovat nechtějí, nebo neposlouchají, co jim kdo říká.

Robert zabral a loď poskočila vpřed. Začala jsem mít tušení, že to nebude jen tak, tohle monstrum přepádlovat. Naštěstí to po pár tempech zmírnil a zcela harmonicky jsme projížděli řekou.

Každému to šlo dost dobře. Lodě byly sice vratké, ale všichni si radili, jak mohli. Profesoři Robert s Ivetou se na sebe smáli a byli zjevně spokojeni. Po půl hodině to některé jedince přestalo bavit a řeka se postupně vyprazdňovala. Přirazili jsme k Davidově lodi.

"Dejvy, sjedem k jezu a omrknem to. Zpátky to nějak vypádlujem, je to jenom kilák, chytla jsem jeho bort a Robert chytil Ivetu za ruku.

"Jo, to by šlo," odpověděl David.

Robert kývnul na Ivetu:

"Jdem na pivo, ne? Tohle my podnikat nemusíme."

Iveta se usmála.

"Spíš bych si dala kafe."

Vor jsme namířili ke břehu a já si přesedla k Davidovi na háka. Spustili jsme příď po proudu. Zahlídla jsem, jak Robert vytahuje loď. Petra s Péťou zamávali:

"Ahoooj, loď!"

Oba jsme zvedli pádlo a vjížděli jsme pod most.

Před námi se rozběhla řeka. Proud nebyl silný, zpátky to bude pohodička. David nic neříkal a díval se po březích. Bylo slyšet jez.

Loď jsme zapíchli do větviček a šli zkontrolovat propust. Pěknej jazyk, pěknej zabalák, pěknej vracák.

"Když nenajedeš na střed, voda se ti dostane přes bort a seš vzhůru nohama," koukala jsem do vody a David stál na kamenu vedle mě.

"Jo, to se mi taky jednou stalo," pohodil rameny a šel k lodi.

Následovala jsem ho.

"Sjedem to jenom já, ty a Péťa. Zbytek přetaháme, ať je to v klidu a nevyděsí se hned na začátku."

Tento názor jsem si chtěla nechat pro sebe, ale cosi mě nutilo říct to nahlas.

"To je fakt. Tak jedem, raz, raz," velel David.

To počítání nesnáším, Příjemnější by bylo, kdyby bušil do tamtamu. Ale nedalo se nic dělat, naštěstí po pár metrech přestal.

Na břehu seděl Péťa s Petrou, pod nimi Zdeněk s Patrikou a pod nimi Honza s Věrkou. Když nás uviděli, začali mávat. My jsme ale odpovědět nemohli, stále jsme byli v proudu a nemohli jsme přestat pádlovat. Zdeněk s Honzou nám šli naproti a pomohli nám s lodí.

"Tak jak jste to zvládli?" přivítala nás uvítací četa.

"V pohodě," David kýbloval loď a já jsem šla uložit pádla.

K mému údivu byla večeře na roštu.

"Čekáme jenom na vás, berte echaly a pojďte jíst. Večeřeeeee!" hlásila Dominika.

Její tichou poznámku nepřeslechli ani Robert s Ivetou, kteří byli stále ještě u kiosku.

Slunce zapadlo a lehce se setmělo. Kluci přitáhli pár klacků a zašli pro kytary. Pomohla jsem holkám umýt hrnce.

"Zatím to všechno vychází, co?" podívala se na mně Dominika.

"To bych řekla," přidala se Patrika.

"No, uvidíme zítra, jak to bude vypadat na řece," odpověděla jsem s úsměvem.

Nechtěla jsem kazit náladu, i když jsem nevěděla, co přesně odpovědět. Když jsem vykoukla zpoza kamenného valu, byla už dost tma a oheň krásně zářil. Zastavila jsem se a pozorovala dění. Robert seděl naproti mně, a díval se do ohně. Brnkal přitom na kytaru a David vytahoval zpěvníky. Otočila jsem se na Patriku. Upřeně pozorovala jednoho z kluků, snažila jsem se přijít na to, kdo to je. Byly jen tři možnosti. Když jsem se podívala na možnost tři, zastihla jsem jeho pohled, který ovšem hned přeskočil na Patriku. Pochopila jsem. Usmála jsem se a vyrazila k ohni.

K mé neuvěřitelné překvapenosti mi Robert udělal místo vedle sebe a David se nasomroval hned vedle. Oheň krásně hřál. Byli tu všichni. Zahráli jsme pár písniček a Robert se ujal slova.

"Chtěl bych nyní požádat tady Jarku, aby nám řekla něco k zítřku. Ví toho přece jen více než já nebo paní profesorka. Jo, ještě jsem chtěl říct, protože jsme tedy na vodě, chtěl bych, abyste mi tykali. Je to takové… jednodušší."

Robert se posadil, vykouzlil svůj obvyklý úsměv a vzal mi kytaru.

"Tak mi teda taky tykejte," přidala se Iveta a přihodila klacek do ohně.

"Děkuji za slovo. K tomu zítřku. Ráno je samozřejmě služba další stan, což je teda, jsme my s Petrou."

"Moment, další stan jsme my," zarazil mě Robert.

"Nás se to týká taky."

"Ale pan… Roberte, to né."

"Ale jó, bez řečí."

"Tak teda jó, Robert s Ivetou jsou zítra služba. Mimochodem, vymysleli jste jiný název?" rozhlédla jsem se po ostatních.

"Jo, co třeba četa," zněl první návrh.

"Ne," zamítl Pavel,

"Sprinteři, musí přece všechno oběhat."

"To je dobrý," líbil se některým tento návrh.

"Anebo," Iveta se otočila ke mně,

"Co třeba stíhači? Podle holek, ty dneska fakt lítaly jak fretky a navíc, služba musí všechno přece stihnout."

"Jo! To je fakt super!"

Návrh byl jednohlasně přijat.

"Tak zítra stíhači udělají snídani kolem sedmé. Vzbudí je hlídka, jestli teda nějakou chcete?"

"Jo hlídka je sranda, po stanech z druhé strany," zaznělo ze tmy.

K mému údivu to byla Táňa, kdo takto zareagoval.

"Dobrý, první David a Péťa, budí další stan. Ti potom další a další, až dojde na stíhače. Vždycky po dvou hodinách. Po snídani se sbalíme a shodíme stany. Do každé lodi přijde jeden stan s tím, že ho bere zadák. Kdo má dva zadáky, stan bere háček. Kuchyňský stan, rošt, jídlo, vodu a dřevo si rozdělíme zítra. Potom to nahážeme do lodí a jedem."

Nějak jsem se tím mluvením unavila a vyschlo mi, musela jsem se napít.

"Na, hrej, potom půjdem spát," Robert mi vtiskl kytaru zpět.

Už se mi moc nechtělo, ale když začli kluci vypalovačky, jako Anděl, Slavíci z Madridu, tak jsem se probudila.

Když se všichni rozešli do stanů, čekala jsem, že mě Robert pošle taky. Ale on nic. Jak jsme tak v tichosti seděli, řekla jsem si, že bych Robertovi mohla ukázat kilometráž, ať ví, do čeho se to dal. Přinesla jsem ze stanu knížku a baterku a posadila se vedle něho.

"Roberte?" zvolala jsem do tmy. Skoro spal. Zatřepal hlavou a posadil se.

"Co je? Co je?"

"Myslela jsem si, že bys chtěl vědět, jak to vůbec vypadá, tady je popis řeky."

Robert si položil knížku na kolena. Svítila jsem mu baterkou. Doprovázena komentářem Davida a Péti jsem mu popsala celou cestu.

"Větřní sjedeme my tři, ale jestli někdo bude chtít, ať jede."

Nechtěla jsem vypadat, že se vytahuju, ale retarder ve Větřní je hnus. A když Robert viděl i v kilometráži dva vykřičníky, David řekl, že tam jsou samé výstražné cedule "Pozor nebezpečí!!!" a "Životu nebezpečno", Robert uznale kývl hlavou.

Iveta odklopýtala do stanu. Asi jí neudělalo dobře to slunko, vypadala nějak bledě. Robert držel víčka násilím a taky radši odešel. Zůstali jsme tři.

"Tak jak kluci?"

"Nemůžu se dočkat zítřka," odpověděl Péťa a protáhl se.

"To já taky. Chci vidět, jak to zvládneme. Teda zvládnou, že jo, protože co se nás týče, my jsme přece vodní vlci, ne?" David byl stále pln optimismu.

Jediné, co ho vždy zarazilo bylo, když si vzpomněl na Větřní. Ale nebyl sám. Mě ten retarder nahání hrůzu stále. Další hodinu jsme strávili povídáním o zážitcích z vody. Pak jsem to vzdala.

Petra už blaženě oddychovala a já jsem zalezla do spacáku. Slyšela jsem Péťu, jak láme dřevo na oheň. Slyšela jsem řeku. Je tady, ještě neutekla. Zítra nás ponese vstříc dobrodružství. Už se těším. Hlavně na to, jak to ti nezkušení zadáci zvládnou. Moc jsem jim to přála, moc.