Kapitola IV

Začátek plavby

Pocítila jsem lehké zašimrání slunečních paprsků. Kolik je asi hodin? Mrkla jsem Petře na ruku. Než jsem našla hodinky mezi tou hromadou náramků, myslela jsem, že přijdu o snídani. Cha, bylo tolik času, že jsem ty náramky mohla klidně rozplétat.

Rozepla jsem stan. Věra a Lucka ležely opřené jedna o druhou a spaly. Oheň jen doutnal. Nevím proč, ale jako první jsem pocítila zlost, ale pak jsem si řekla, že jsou to přece jen holky z paneláku, ty to prostě neznají. Poslala jsem je do stanu a vzala si hodinky.

Znovu jsem rozdělala oheň a sedla jsem si co nejblíže. Přece jen, ještě není léto a ráno je zima. Profesory jsem vzbudila na čas.

"Páni profesoři, vstávat, je ráno. Snídaně je napůl hotová."

Robert zvedl hlavu, podíval se na mě s úšklebkem a jen jedním okem. S Ivetou to ani nehlo. Otočila se na druhý bok a spala dál. S Robertem jsme se oba usmáli a já opustila stan. Robert vyšel hned za mnou.

"Počkej, ty jim chceš dát snídani před rozcvičkou?"

"Jakou rozcvičkou?" divila jsem se, že ho to vůbec napadlo.

No jo, tělocvikář, já zapomněla.

"Tak si ji udělej," řekla jsem trochu ironicky.

Nečekala jsem, že to vezme opravdu vážně. Vlítnul zpět do stanu a zase se objevil v plavkách. Naskočila mi husí kůže. Míchala jsem kakao a Robert lítal od stanu ke stanu a budil zbytek osazenstva. Dokonce ani Iveta nemohla zůstat ve stanu.

"Tak vstávejte, kdo tu nebude, než napočítám do deseti, letí do vody ve spacáku," Robert stál uprostřed tábořiště, ruce v bok.

Petra vystrčila hlavu ze stanu, poklepala si na čelo, a zase zalezla zpět. Do deseti byla venku v plavkách. Kluci, a pár otužilejších jedinců se také nenechal zahanbit a byli nastoupení v pozoru. Zbytek měl alespoň tričko, pokud nebyl v teplákách nebo větrovce.

Robert se na mě otočil a kývnul.

"A kdo to tu bude míchat? Se to připálí," zakřičela jsem jeho směrem.

Pak mi došlo, že to asi nebylo "pojď taky", ale "kam mám běžet?". Ušklíbla jsem se, že jako pardon:

"Tady kousek za stromama je plácek, to zkuste." Ukázala jsem oním směrem.

"Tak běžíme," zavelel Robert a mávl rukou.

Všichni se neochotně rozběhli, někteří ještě spali. Zůstala jsem u svého kotle, v táboře nikdo nezbyl. Nápoj byl hotov, odstavila jsem jej na kraj a šla do stanu pro rohlíky.

Začala jsem chystat snídani na náš improvizovaný stůl, stále otočnou loď. Za chvíli se již řítili zpět. Robert v čele následován největšími odvážlivci, kteří s v táboře ani nezastavili, a seběhli po betonu dolů k řece. Ozvalo se šplouchnutí a řev. Ti míň odvážní došli k řece, chvíli koukali, jestli to mají také zkoušet. Přiběhli kluci, a do vody bez váhání naskákali také. Ozval se další řev a pískot, kluci zřejmě skokem do vody ošplouchli přihlížející.

Zbytek přiloudalých se rozešel do stanů pro ešusy k snídani. Ve vodě nechyběla ani Iveta, která za chvíli přišla za mnou se slovy, že to tu pohlídá. Zpoza valu se vyřítila skupinka hochů, kteří měli ve tvářích poťouchlý výraz a mířili přímo ke mně. Voda z nich kapala a vypadali jako zmoklé slepice.

Robert na mě rukama cáknul trochu vody.

"Je skvělá, zkus."

Jo, fajn, pomyslela jsem si v duchu.

"Jo ujde," odpověděla jsem nahlas.

"Ujde, jo?" Robert mě popadnul do náruče a já se konečně dozvěděla, co že to mají za lubem.

"Hej, obludo obří, pust mě, já se vykoupu sama…" snažila jsem se vyprostit z jeho paží, ale neměla jsem šanci.

Kluci nás následovali, a s úsměvem se usadili na valu k nadcházejícímu kinu. S chutí pozorovali, jak mizím v kraťasech a tričku pod hladinou vody. Plavky jsem měla sice na sobě, ale ty mi teď byly platný, jak mrtvýmu zimník.

Hodila jsem pár temp a poté vylezla z vody. Začala jsem sundávat tričko, a hned tady bylo několik nabídek, že mi bude zadarmo vyždímáno. Zdvořile jsem odmítla s tím, že mám jiný plán. Tričko jsem ještě jednou namočila v řece, a poprosila jsem Davida s Péťou:

"Hele udělejte mi stoličku, já to Robertovi vyždímu na hlavu."

Robert stál u svého stanu zády k řece. Potichu jsme se plížili tábořištěm s neobyčejně lišáckým výrazem ve tváři. Iveta stála před Robertem a diskutovali. Podívala se na nás a já jsem dala prst na rty. Pochopila, a očima uhnula zpět na Roberta. Než se Robert stihl otočit, protože ho úhybný manévr Ivetiných očí patrně zaujal, přišli jsme až za něj. Vzala jsem tričko do jedné ruky, kluci z rukou udělali stoličku. Druhou rukou jsem se opřela o Robertova záda. Otočil hlavu, ale to už mu proud vody stékal po čele. Do tváře jsem mu neviděla, ale dle Ivetina záchvatu smíchu jsem usoudila, že to bylo velmi vtipné.

Kluci mě postavili na zem a já si stoupla před Roberta.

"Tak, jsme si kvit," podala jsem mu ruku, což Robert opětoval, a šla jsem přehodit tričko přes stan.

Netušila jsem ovšem, že jsem mezi námi dvěma rozpoutala bouři naschválů, které měly provázet celou naší další plavbu.

Začali jsme konečně snídat.

"Po snídani se sbalte, komplet všechno, a stany otočte vzhůru nohama, ať oschne podlážka. Rozeberte si pádla a lodě, ale ne tak, jak včera," můj monolog byl trochu opruz, ale nedalo se nic dělat, někdo tomu velet musí.

"Pádlo si přiměřte tak, aby vám sahalo asi po bradu, může až po oči. Dvě náhradní pádla přijdou do Věrčiny a Petřiny lodi. Stany pak dejte do každé lodi pod zadáka. Loďáky se vážou mezi ty dvě tyčky uprostřed, tomu se říká šprajc. Přivažte si do každé lodi houbu na kýblování, ať neuplave. Vesty si vemte každý k sobě, a ti, co neumí plavat, cha cha, tak na sebe. Doporučuju do šlajsen všem, co na vodě nebyli, ať se nikdo neutopí. Teď, kuchyňák stan si vezme Jirka, rošt Pavel, jídlo vezmu já, dřevo Zdenek a co zbude, tak ještě někomu vrazíme. David s Péťou vám ukážou, jak se ty loďáky přivazujou. Jo vidíte, nádobí na vaření, to si nějak rozumně rozeberte, hlavně ať tu něco nezůstane. Až budou lodě redy, uklidíme tábořiště a vyrážíme."

S koncem mého monologu všichni zároveň dojedli a šli si po své práci. A mohla jsem se najíst já.

Byla jsem vlastně sbalená, jen jsem z báglu vykopala koňadru, sice na naší lodi byla, jenže krátká. Petra bušila do loďáku spacák:

"Já se na to vykašlu, proč jsem si brala tu velkou krávu…"

"Aby ti v noci bylo teplo?" odpověděla jsem pomyslela si, že je vlastně fajn, že se svým spacákem nemám takový problém.

Naše loďáky vyletěly před stan jako první. Otočili jsme stan dnem vzhůru a nechaly ho sušit.

"Jdem na kuchyňák," mávla jsem na Petru, která vytahovala poslední kolíky.

Přišli nám pomoct i stíhači, kteří sice ještě nebyli sbalení, ale tvrdili, že mají službu, tak co. David s Péťou skládali lodě vedle sebe a první vlašťovky už nosily bagáž. Dávala jsem jídlo do igelitového pytle a přitom pozorovala, jak kluci přivazujou loďáky. I když byli o rok mladší, zapadli mezi nás.

Jirka s Honzou hbitě všechno okoukali a svou bagáž si přivázali sami.

"Víte už, kdo má jakou loď?" zavolala jsem na ně.

Většina stanů už se sušila, a všechny lodě, kromě naší, byly zaplněné zelenýma pytlema.

"Jo, už jo," zněla odpověď ze tří stran.

"Tak si pojďte pro to, co máte vézt."

Každý si vzal svůj přidělený náklad a šel zkoumat, jak to nacpat do lodi.

Kuchyňák byl suchý a Jirka si jej nacpal do přídi své lodi. Petra sbalila náš stan a vzala ho k sobě, svůj loďák už měla přivázaný dávno. Zbývali jsme my dva s Robertem a naše prázdná loď. Přivázala jsem loďáky a Robert přinesl stan.

"Zajdu ještě pro to jídlo," ukázal směrem k pytli, ležícím uprostřed všeho.

Tábořiště bylo čisté a devět plných lodí čekalo na břehu. Všichni jsme se nemohli dočkat, až to přijde. Tak šup, spouštíme. Poslední ještě procházeli znovu tábořiště, i když bylo jasné, že už tam nic nemůže být. Ale co kdyby.

Robert konečně zavelel k vyplutí:

"Tak jo, jedem!"

Sem tam se ještě ozvalo:

"Pozor hák, drž tu loď."

To jak ti poslední ještě spouštěli lodě.

"Mám fakt všechno?" strachovala se Věrka.

"To zjistíš v Rožmberku," uklidnila ji Táňa.

"Máme pádla?" volal na Petru Péťa.

"Jo máme."

"Jo máme," odpověděly Věrka s Petrou najednou.

Přejeli jsme s Robertem na druhý břeh, a čekali, až ostatní odjedou, abychom jeli poslední. Abychom odteď vždy byli poslední.

"A vpřeeeed!" zařvala jsem na celé kolo.

"Hák zaber," šťouchla jsem Roberta pádlem, a ten mě tím záběrem pěkně slil. "Promiň," ani se neotočil.

"Já nechtěl."

Ušklíbla jsem se a srovnala loď.

"Ahoooj v Rožmberku!" křičeli na nás vodáci z tábořiště. "Ahooooj!" odpověděli jsme všichni najednou.

Řeka se rozběhla. Vody nebylo nejvíce, ale jelo to. Podjeli jsme první most naší plavby.

"Hej hej hej," nemohla si odpustit Blanka.

Někdo z kluků hvízdnul. Všichni se usmívali, zadáci se potili strachem z první šlajsny, háci strachem, jestli je v té šlajsně zadák neutopí. A už byl slyšet jez.

"Zapíchněte to vpravo nad jezem, a někdo seběhněte dolů pod šlajsnu, je tam takový ostrůvek," houkla jsem na lodě přede mnou.

Zadáci kývali, a háčci jen poslušně naváděli loď na určené místo.

Sedm lodí stáčelo přídě k pravému břehu. David a já jsme najížděli na šlajsnu.

"Co děláš?!?" zděšeně se mně zeptal Robert.

"No jedem," odpověděla jsem s klidem Angličana.

David najížděl první.

"Nepádlujte," zakřičel na Ivetu.

Ta mu chtěla něco říct, ale s úděsem v očích ani neotevřela ústa. Šlajsna je vcucla.

"Zaber!" David zapomněl na celou paní profesorku.

Byl to hák, a hák má dělat, co mu říká zadák. Ponořila pádlo do vody a loď přeskočila poslední vlnu, zabalák. Šlajsnu sjeli. Ostatní na břehu jen zírali, co se to děje, a co je to čeká.

"Tak jo, zaber." Robert se opřel do pádla, i když bylo vidět, že mu to není úplně příjemné.

Loď se moc stočila.

"Přitáhni, teď!" také jsem měla zatemnění, ale Robert nic neříkal.

Srovnal loď. Před námi se objevil krásný hladký jazyk.

"Dobrý, nepádluj."

Sjeli jsme to jako by nic, jen Robert byl omyt zabalákem, protože jeho příď byla kousek níž, než má záď . Setřel si vodu z obličeje, usmál se, a přítahem stočil loď ke břehu. "Perfektní, máš u mě pivo," Robert se otočil a podal mi ruku.

"Jo, jsme dobrý!"

Vystoupili jsme z lodi, a Iveta držela jak naši, tak jejich loď.

David už přetahoval první loď.

"Háčci si jdou k lodím, a držej za koňadru," hlásil Péťa.

"Měl jsi to jet," řekla jsem mu, když na mě spustil příď své lodi.

"Chtěl jsem, ale hák vstupoval za jízdy."

Loď sklouzla po vodě.

"Blanko, loď!" zakřičel na svého háčka.

Blanka položila pádlo do lodi a odjela s ní na šňůrce jako s pejskem k Ivetě. Lodě jsme přetáhli rychle. Všichni zase seděli na svém místě a vyrazili jsme.

"Budete mít hezkou fotku, Robert se tvářil skvěle," hlásila Táňa.

"Jakou fotku?" šplouchla jsem na ni trochu vody.

" Heleee, nestříkej mi na háka, jooo?" zlobil se Jirka.

"No jak jste jeli tu šlajsnu, přece."

A Patrika hlásila:

"I Iveta s Davidem jsou vyfocení."

Dělá mi ráda naschvály. Když může, škodolibě se mi směje, a každému pomáhá, má-li mi způsobit nějakou poťouchlost. Robert jen zakroutil hlavou.

"Hele, sjedeme ty peřeje a potom zkusíme udělat vor, řeknem si něco k plavbě dále."

Voda se rozběhla rychleji. Zlatavé vlnky narážely do přídi lodí a nesly je vzhůru dobrodružstvím. David si začal pískat. Chtěla jsem ho praštit pádlem, ale zrovna jsem neměla čas.

"Šutr vpravo," hlásil mi můj hák.

Humor jej neopouštěl i přes hrůzný první zážitek. Ten šutr byl totiž vlevo, jenže tak velký, že bych ho nepřehlédla ani se zavřenýma očima.

"To byl vtip, však víš…" zachechtal se Robert.

"Jasný, až narazíme, vím, kam se obrátit," odpověděla jsem.

Další kameny už hlásil, jak měl. Najeli jsme na klidnější vodu. Všichni se naprosto přesně řídili mými instrukcemi a začal se tvořit vor.

"Pozor, najíždím," křičel David na Zdeňka, který právě přirazil k mé lodi.

David chtěl vedle mě, protože chtěla Iveta za Robertem. Z druhé strany právě přirážel Péťa s Blankou. Zdeněk se hned pustil, a příď s Ivetou se vklínila do díry. Konečně bylo všech devět lodí vedle sebe a já jsem zase mohla rozdávat své rozumy.

"Dneska budou ještě dva jezy s tím, že jeden se přenáší a druhý se jede, ale to asi sjedem jen ti zdatnější, případně když by někdo jó chtěl. Teďka, když přeneseme ten Herbertov, tak je tam pod jezem málo místa, tak sjeďte někam níže a tam počkejte. Jsou to sice peřeje, ale v klídku."

Šplouchla vlnka a řeka se opět ozvala. Rozpustili jsme vor a popojeli zase o kousek dále. Před námi byl Herbertov, jez se zavřenou šlajsnou, která se dala vcelku v pohodě objet s lodí na koňadře po straně jezu. Lodě sjížděly jedna za druhou, háčci koníčkovali ze břehu a kormidelníci chytali lodě pod jezem.

Peřeje zvládli všichni v pohodě.

"Jupí," zavýskal David a zmizel za hradbou kamení.

"Dobrý, máme všechny."

Robert osadil příď a vyrazili jsme i my. O několik set metrů níže nás čekal náš konvoj a mohli jsme pokračovat v plavbě.

Cesta probíhala v naprostém pořádku. Všichni byli vysmátí a zpívali si. Slunce přidávalo na obrátkách a začalo být pořádně teplo. Čekal nás poslední jez. Pomalu jsme vjížděli do Rožmberku nad Vltavou.

Podjeli jsme most se svatým Petrem, který už v ruce nedržel klobásu, jako tenkrát před mnoha lety, když jsem tady byla poprvé, asi si ji nějaký hladovec ohřál při táboráku. Všichni otáčeli hlavu k hradu. Mám tento hrad nejradši ze všech, viděla jsem ho už několikrát. Vzpomínám si, jak před rokem byla nová expozice, protože hrad opravovali. Samozřejmě chybělo mnoho obrazů a v jedné místnosti zrovna dva největší. Průvodce, mladý vousatý pán prohlásil, že hrabě s hraběnkou jsou v restauraci.

Slyšela jsem šlajsnu.

"Péťo, napravo je šutr, tak bacha. Ostatní lodě nad jez."

Péťa rozjel loď. Blanka sice křičela, že to jet nechce, ale bylo pozdě. Vlítli do šlajsny a vysoký zabalák je hodil na kámen. Péťa, jakožto profík, se mistrně vyhnul.

Další najížděl David. Najel sice moc vpravo, ale stihnul to před šutrákem odhodit a zvládl to bravurně. Háčci stáli nad jezem a drželi lodě. Kormidelníci vyběhli na betonovou navigaci šlajsny.

Robert se snažil natáhnout krk, aby viděl více dopředu. Proud nás vtáhl. Jazyk hodil lodí a letěli jsme přímo na šutr. Robert s ledovým klidem píchl pádlo do vody a stočil loď jedním záběrem mimo nebezpečí.

"Pozor, vlevo šutr," zahlásil, já odhodila loď a stáčela jsem příď ke břehu.

"Tak jak teď," křičel na mně David.

"Ber loď a jeď," zrovna jsem vylézala z lodi.

Péťa vyběhl nad jez:

"Kterej hák jede se mnou?"

Rozhlédl se po holkách, které držely lodě. Nikdo ani nepíp. Přišla jsem já.

"Tak tam někdo vlezte, dyť je to supr," snažila jsem se je přemluvit.

Pískla jsem na Petru a kluky:

"Hele poďte, ať tu nestrašíme celý den."

Petra skočila Péťovi do lodi. Jirka nastoupil ke mně a nabírali jsme rychlost. "Stejně vás to holky nemine," stihla jsem ještě zavolat.

Několik háčků nakonec překonalo strach a sjeli to.

"Teď už je to jenom pár metrů do tábořiště," hlásila jsem zezadu.

Chytli jsme dobrého fleka hned u vody. Lodě byly vytaženy na břeh. Posádka byla zjevně zmožena cestou. To ovšem nevěděli, že tohle je ten nejkratší úsek, který nás potkal, a čeká.

"Vyndejte věci z lodí, a stany naskládejte do kruhu, abychom ohraničili tábořiště. Loďáky si dejte ke stanům. Háčci vysuší lodě zevnitř houbou, a pak je naskládáme tady ke stromu."

Hodila jsem pohled na Roberta a ten se usmál. Bylo mu jasné, že musí jít zaplatit kemp.

"Jdeš se mnou?"

"Ne, já vysuším loď."

Vyházela jsem věci a loďáky jsem dala uschnout na sluníčko. Nebyla to žádná hrůza, ale zabaláky nám přece jen nějakou tou vodou do lodi přispěli. V lodi také moc vody nebylo, tak to bylo hotovo raz dva.

"Stíííííhačííí… aha, oni tu nejsou. Davidéééé pomož prosím Ivetě s kuchyňákem."

Začalo mně trochu zarážet, jak pořád někomu něco nařizuju a pořád po někom něco chci. Robert měl asi tak trochu dovolenou a Iveta úplně nevěděla, co je potřeba, tak dělala spíše dohled zevnitř, když vypadala jako jedna z nás. Takže tak trochu nikdo pořádně nevěděl, jak to na vodě chodí, kromě mne, Péťi a Davida. Tak to holt musíme nějak dát dohromady. Prostě jsem se jmenovala dobrovolným kapitánem Kormoránem.

"Jarko, máme zajít pro vodu?"

Otočila jsem se, a na druhém konci tábořiště jsem uviděla Táňu s Věrkou s kanystrem v ruce. Zasmála jsem se a kývala hlavou. Robert už se vrátil. Mával potvrzením v ruce a mířil ke mně.

"Tady máš svůj lísteček. Co s tím prosím tě děláš?"

Chtěla jsem mu odpovědět, že mu do toho nic není, ale nechtěla jsem být ošklivá.

"No, chtěla jsem to, no, zkusit pak spočítat, jak to všechno finančně vyšlo. A navíc, měl bys mít i ty kontrolu, ne?"

"Tak to máš recht," vrazil mi lístek do ruky, odkráčel k Ivetě, a pomáhal jí postavit stan.

Petra se snažila náš stan rozložit a nasměrovat vchod na správnou stranu.

"Máš to opačně, koňu," volala jsem na ní z dálky.

Napřímila se a přimhouřila oči vzteky:

"No tak si to pojď postavit sama, se předveď, umělče. No? Já počkám..."

Postavila se opodál a dala ruce v bok.

Věrka a Táňa taky rozbalovaly stan. Začaly stejně s Petrou, ale už zapíchávaly kolíky u podlážky. Otočila jsem vchod směrem dovnitř kruhu. Skočila jsem k loďáku a vytáhla sekyrku. Každý z podlážkových kolíků jsem jedním úderem zarazila do země. Hodila jsem sekyrkou po Petře, naštěstí má dobrý postřeh.

"Doděláš to, prosím?"

Petra zasadila každému kolíku po jedné ráně a šla skládat tyčky.

Za půl hodiny byly všechny stany postaveny a měli jsme všichni vybaleno.

"Hej, stíhači," zakřičela Petra mně, vedle stojící, do ucha, na Ivetu a Roberta, kteří stáli vedle ní, jen na druhé straně než já.

"Tu sme," zakřičela i Iveta.

"Jaj, pardon. Že bychom udělali oběd?"

Sáhla po hrnci a Robert po kanystru s vodou. Já jsem vlítla do kuchyňáku a přinesla špagety. Péťa nám mezi tím stihl nasekat dřevo, a Pavel s Honzou udělali oheň.

"Oběéééééd, ešusy a fofr, bo nebude," třískal do hrnce Robert.

Rázem tu byla řada hladovců s ešusy a lžičkami v ruce. Všichni poklidně obědvali a já jsem opět začala přednášet.

"Předně vám přeji dobrou chuť."

"My tobě taky," zvedla na pozdrav lžičku Blanka.

"Patrně budete všichni unavení, co? Je to nezvyk. Tak si asi uděláme pohodové odpoledne, ne…"

Kluci položili ešusy a zatleskali.

"O, díky. Takže je něco po dvanácté, do tří koupačka, opalovačka, pohodička, cokoliv, ve tři patnáct odchod na hrad."

"A vemte si sebou peníze, zajdem do města, a pošlete pohledy, jestli chcete, aby došly dříve než vy," poznamenala Iveta.

Hurá, konečně něco řekl i někdo jiný.

Iveta s Robertem popadli hrnce a šli k řece. Já jsem dojedla a stočila kormidlo stejným směrem, umýt ešus. Petra už dřepěla na břehu a drhla jej pískem, jak se to obvykle na vodě dělá.

"Poslouchej, zítra zajdem na tu šlajsnu znova, jo? Já si to chci taky zkusit, ale netroufám si s plnou lodí," prohodila ke mně jen tak mezi prací a šťouchla do mě tak, že jsem málem spadla do vody.

"To bychom ale mohli všichni," otočil se Robert.

"Ať si to nacvičí i ostatní ne? Nebudem tam pak strašit tak dlouho."

Svůj úsměv jsem se snažila zadržet, aby mě Robert neviděl. Nechci, aby mě viděl. Ale u Roberta nikdy nikdo neví.

"To je fajn nápad," přikývla jsem, vylila jsem zbytek vody z ešusu, a šla jsem do stanu.

Rozvázala jsem loďák a někde zespod jsem vytáhla ručník. Před stanem se objevily nohy a pak se dotyčný sklonil.

"Jdeš taky do vody?" zeptala jsem se Davida.

"Jo a ty?" jeho otázka se mi zdála trochu zbytečná, když jsem se ptala, jestli jde taky.

Vylezla jsem po čtyřech ze stanu a hodila Davidovi můj ručník. Po zaujmutí přirozené polohy příslušící člověku rozumnému čili homo sapiens, mrsknul mi můj ručník zpět. Rána to byla pěkná. Ale v hlavě se mi rodila odplata.

Věděla jsem, že je David otužilec, ale do vody leze zásadně pomalu a s rozmyslem.

"Kdo bude ve vodě druhej, kupuje dneska večer pohár," proběhla jsem kolem něj, a David se rozběhl se mnou.

Byl sice u řeky dříve, ale to, co udělám já, nečekal. Odhodila jsem ručník, natáhla ruce a z posledního kamene jsem se odrazila a ladně vklouzla do vody. Než dal David nožku do vody, já tam byla celá.

Vynořila jsem hlavu a otřela si vodu z tváře.

"Kupuješ pooohaaar. nezapomeň! A když neee, utopím tě jako mořskou krysu."

Nevydržel, a plavmo skočil do řeky. Nevěděla jsem, co má za lubem, tak jsem se snažila plavat pryč. Pocítila jsem jeho ruce na mých nohou a byla jsem najednou pod vodou. Během pár vteřin se strhla nevídaná vodní bitva.

Po půl hodině jsme oba unaveni vyšplhali na balvan uprostřed řeky. Byl docela rozpálený sluncem, které bylo v poměrně velké síle. Chvíli jsme se slunili a povídali si.

"Těším se na hrad," konstatovala jsem po chvilce ticha.

"Byla jsem tam sice třikrát, ale vždycky se těším. Pořád se mi to líbí."

"Já sice jenom jednou, ale je to hezké. Co Robert?"

"Co s Robertem?" opřela jsem se o lokty a namířila pohled ke břehu.

Věra, Zuzana a Lucka ležely na břehu a opalovaly se. Kluci, Jirka, Pavel, Zdeněk a Honza hráli karty. Péťa s Petrou o kousek dále hráli piškvorky. Blanka s Patrikou byly u roštu a něco si tam na něm kuchtily. Dominika, Táňa a Věrka nebyly vidět. Iveta si přisedla k holkám u ohně.

A co Robert. Seděl opřený o strom nedaleko vody a na klíně měl kytaru. Přes hukot vln jsem jej neslyšela. Sedla jsem si, a chvíli jsem ho pozorovala. Pekelně se soustředil na struny, i přestože uměl hrát docela dobře, asi něco nacvičoval.

"Hraje na kytaru."

"Cože?" David otevřel oči.

"Ptal ses, co Robert, tak říkám. Hraje na kytaru."

Podíval se ke břehu a zase si lehnul. Bylo mi jasné, že tohle neměl na mysli, ale další konverzaci jsem nerozvíjela.

Asi jsem na chvíli usnula, protože jsem nevnímala naprosto nic. Ucítila jsem kapky na své tváři a otevřela oči. David nade mnou držel ruku a pouštěl jedu kapku za druhou.

"Pojď, plaveme zpátky. Lehni si do stínu, nebo dostaneš úpal a zbytek se utopí," začal se smát a skočil do vody.

Asi jsem to nepochopila, nepřišlo mi topit někoho směšné.

Zatřepala jsem hlavou nad Robertem.

"Běž zkusit vodu, je super."

Zavřel oči a zkřivil ústa.

"Ta kytara je tvoje, tak si na ní neprskej," odpověděl zcela nečekaně.

"Právě, že je moje, tak si s ní můžu dělat, co chci."

Nabírala jsem dech, ale Robert mně zastavil:

"Jo, ten vtip znám, tak mi ho neříkej."

Zavřela jsem údivem ústa a vyměnili jsme si úsměv. Můj pohled jej zarazil: "Co je?"

Zakroutila jsem hlavu. Nic ti neřeknu, to je tajný.

Holky dopekly kukuřici na ohni a houkly na mě:

"Hej, hola, pojď zkusit, je to dobré."

Dominika měla jednu kukuřici v zubech a jednu mi podávala.

"Ač nejsem indián, neodolám pokušení."

"Hlavně jí zas nehoď do soli, jako tenkrát u vás," usmála se potutelně Petra.

Doufala jsem, že bude zticha.

"Víte, co udělala loni v létě, když jsme grilovali maso?"

"A je to nutný…"

Věrka s Ivetou se začaly smát, když viděly můj vražedný obličej, který Petru probodával skrz na skrz.

"Chtěla jsem po ní, ať mi posolí kukuřici. Tak ji vzala, hodila do soli, zasypala jí, a pak ji chtěla jíst…"

Petře to patrně momentálně přišlo jako vtipná historka.

"Ježiš, cos blbla?" klepala si na čelo Věrka.

"Nic no, tři ráno. Byla jsem unavená," odpověděla jsem a zakousla se konečně do kukuřice.

Robert vstal od stromu a šel vrátit kytaru. Když procházel kolem nás, tak jen stroze poznamenal:

"Nic proti vám, je za pět tři, tak něco dělejte."

"Jo jo, už se zvedáme," odpověděla Iveta.

Ve čtvrt na čtyři jsme stáli všichni připraveni uprostřed tábořiště.

"Tak vpřed," zavelel Robert.

Vedle nás tábořily dvě mladé holky. Zjevně tu nebyly samy, měly dva stany, dvě lodě a čtyři pádla. Znuděně koukaly na řeku, pánové byli asi na pivku.

"Můžete nám tu na to prosím kouknout?" otázala jsem se, když jsem procházela kolem.

"Jo, jasný," otočila se na mně jedna z nich.

Vyšli jsme z brány kempu a před námi se objevil mně tak dobře známý kopec. Jako obvykle a jako každému jsem položila klasickou otázku:

"Jdeme po cestě, nebo do kopce, je to kratší?"

Někteří se rozmýšleli a koukali kolem, ale když jsem viděla, že si to kluci namířili rovnou nahoru, nebylo nazbyt. Kopec nic moc, ale byli jsme pěkně ufunění.

"Teď vpravo a počkejte u kašny," zakřičela jsem na ty vpředu. Honza se otočil a odpověděl zpět:

"Jooooo!"

Před bránou jsem se zastavila. Zase Rožmberk. Měl novou fasádu, i když ji vlastně měl už posledně. Je ale pořád stejně pěkný. Ucítila jsem dvě ledové ruce na krku. Nejdřív jsem si myslela, že mi přeběhl mráz po zádech, ale byla to Dominika.

"Co děláš?" zeptala se mě, když mě obešla.

"Dívám se, dívám…" a stála jsem dále, zatímco Dominika odcházela do útrob hradu.

"Tak pojďte slečno šéfová."

Robert mě vzal kolem pasu a táhnul mě vpřed. Podívala jsem se na něho, tedy směrem vzhůru. Ve slunci jsem postřehla jen jeho úsměv, vyprostila jsem se z jeho sevření a odkráčela k hloučku lidí, kteří na mě koukali poněkud podivně.

Robert hrábl do ledvinky a vytáhl peněženku nabitou bankovkama.

"Zaplatíme?" kývnul na mě.

Iveta šla s námi.

"Dobrý den, prosil bych šestnáct studentských…"

"… a dva profesorské," naklonila jsem se blíže díry okénka.

Paní pokladní se na mě udiveně podívala a začala na svém papíře hledat položku profesorský.

"Jí si prosimvás nevšímejte," uklidnil paní Robert.

Kopla jsem jej do holeně. Viděla jsem, jak zatnul zuby, ale neřekl nic.

"Tak tady to máte, tři sta korun." paní pokladní podávala Robertovi vstupenky a zeširoka se na něj usmála. Patrně ji Robert zaujal. Dostali jsme roli papíru, které si dal Robert kolem krku.

"Ale pane profesore," sebrala jsem mu vstupenky.

"Náhrdelník má zdobiti ženu."

A dala jsem je kolem krku Ivetě.

"Prohlídka začíná za čtvrt hodiny, tak si dělejte, co chcete, ale ve třičtvrtě ať jste tady!" varoval se zdviženým prstem důrazně Robert.

Odešla jsem zpět k pokladně. V místnosti byl příjemný chládek. Postavila jsem se ke sklu s pohlednicemi a začala jsem vybírat. Myslela jsem, že přijdou i ostatní, ale nic, prohlížela jsem si sama.

"Dejte mi prosím jeden Rožmberk a jednu Vltavu," požádala jsem paní pokladní, která se s úsměvem sklonila pod pult.

"To vždycky oplýváte vtipama?" zeptala se mě, když mi podávala pohlednice.

"Snažím se, musíme si ten život nějak zpříjemnit, že jo."

Prohrábla jsem drobné v peněžence.

"To je pravda, chcete i známku?" sáhla po sešitu se známkama.

"Když máte, tak jo, děkuji."

Utrhla dva lístečky. Hlavou mi blesklo, že za chvíli budu na mizině, asi musím začít šetřit.

Stanula jsem na mém oblíbeném místě před hradem. Krásný výhled na město, Vltava na jako na dlani. Oni v tom středověku vážně věděli, kde hrady stavět. Jistě při tom mysleli na budoucí novodobý turistický ruch.

Opřela jsem se rukama o mramor, který pokrýval betonové zábradlí. K čertu, zas to pálí, pomyslela jsem si v duchu a vytáhla jsem z náprsní kapsy propisku. Najednou jsem si uvědomila, že vlastně nemám komu psát. Tak jo, napíšu našim a kamarádce, co jí občas hlídám bejbyno. S vervou jsem se do toho pustila, ale ten mramor… šíleně pálí, to nebyl dobrý nápad.

"Pálí, co?" za zády se mi objevil David.

"Jo, pálí jak čert. Co, jdeš též psáti?"

Postavil se vedle mě.

"No jo, aspoň domů."

Oba jsme se zabrali do psaní. Poslední tečka.

"Ježiš už je třičtvrtě, makáme!"

David zacvak propisku a rozběhli jsme se na nádvoří. Lidé se začali scházet ke vchodu.

"Behom, behom," povzbuzovala Iveta všechny opozdilce.

"Teda Jarko, ty a David…" Robert nahodil úšklebek a kroutil u toho hlavou.

Další narážka.

"No, no, pořád lepší než já a Vy," vrátila jsem mu to.

Robert se zarazil a Iveta se mu smála.

"Hele hele, nevykládej pohádky a mazej dovnitř," popohnal mě rukou.

Dominika se postavila vedle mě:

"Ty bláho, to je boží."

Vkročili jsme do úvodní místnosti. Hodila jsem zrakem po průvodci. Stejný, jako před rokem. Vystoupali jsme po schodech a prošli chodbou s obrazy panovníků. Pořád stejní, to je divný… Pan průvodce vyprávěl velmi dobře, vsadím se, že to umí i pozpátku.

A opět Bílá paní Perchta z Rožmberka. Hned jsem se postavila k obrazu a snažila se rozluštit tajemný nápis, vedoucí k pokladu. Ksakru, to není možné, co to bylo za člověka, co to psal. Teď už i průvodce upozornil na nápis, a kolem mě se seběhl hlouček nadšenců. Jen se snažte.

"A zde na zdi vidíme pana Voka s chotí, a vedle měl viset další z pánů z Rožmberka s manželkou, ale ti jsou bohužel v restauraci."

Tuto větu zřejmě rád používal, přesto ho překvapilo mé:

"Ještě pořád? A to tam jsou znova, nebo se ještě nevrátili?"

Mladý, sympatický, fousatý průvodce se na mě s údivem otočil. Že by mě poznal nebylo pravděpodobné, přesto ve srandě reagoval.

"Je pravdou, že se navrátili, ale po pár dnech se opět vytratili, zřejmě se jim v restauraci zalíbilo."

Usmál se a pokračoval.

"Co to mělo znamenat?" přitočila se ke mně zezadu Táňa.

"Ále, před rokem byli taky v restauraci."

Zasmála se i ona i všichni naši kolem.

Blížil se konec prohlídky, prošli jsme zbrojnici, hudební sál, ložnice a kdo ví co vše ještě, a zbývaly poslední dvě místnosti. Pan průvodce zrovna probíral to s těma parohama a zrcadlem. Ozvalo se zapípání telefonu. Ztuhl mi úsměv. Hrábla jsem do kapsy a zmáčkla tlačítko.

"Pardon," vysoukala jsem ze sebe a cítila další vibraci.

Koukla jsem na displej. To počká, a zmáčkla červené sluchátko.

"Takže to je konec prohlídky, děkujeme za návštěvu, papuče prosím odevzdejte u skříňky a košů," rozloučil se s námi pan průvodce.

Při odchodu jsme na sebe zamrkali.

"Přijdu i popáté," prohlásila jsem a on s úsměvem přikývnul.

David už mně ovšem zezadu tlačil ze dveří pryč.

Zase venku, slunce mě oslnilo.

"Jarko!"

"Počkej, nevidím…"

"Jdem do města?" Robert mi sáhl na ruku.

"Jo to jdem, dáme rozchod až dole ne? Ať je tam odvedem, aby pak trefili zpátky."

Začala jsem vnímat okolí a něco vidět. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo. Na druhé straně se ozvalo:

"Proč mi to nebereš?"

Spolužačka ze základky.

"Čau, co jsi chtěla?"

"Hele máš číslo na Standu? Nejde mi zas počítač."

"Jasný, piš si, šest set dva, dvacet pět, patnáct, nula jedna. Máš se?"

"V poho, se dneska stav, jsem doma."

"No to asi neklapne."

"Proč? Něco máš? Ty přece nic neděláš," ze sluchátka se ozval chechot.

"To víš, vždycky se něco najde."

"Ale kecáš, co kde zase vymýšlíš?"

"Zrovna jsem v Rožmberku na hradě."

"Kde? Cože? Vy sjíždíte, no nekecej… Jak to?"

"Jsme se třídou na školním výletě."

"Kecáš, to není možný!"

Asi nevěří, no bodejž, kdo by věřil. Mávla jsem na Petru, ať jde za mnou. Koukla na mě, a když viděla, že držím v ruce telefon, praštila se dlaní do čela.

"Počkej, dám ti Petru," a podávala jsem sluchátko Petře, která se tvářila znechuceně. Přikryla konec telefonu:

"Proč to proboha taháš sebou?"

"Co kdyby někdo vypad z lodi?" pokrčila jsem rameny.

"Ach jo," na víc se nezmohla.

"Haloooo????" dala si sluchátko k uchu.

"No nazdar. Jo, jsme. Ne, nekecala, se třídou. Jo i Ivetu. Ne, zítra tu ještě jsme, až pozítří. Pohoda, jak jinak, jedu záda tak paráda. Jasný, zdar, měj se."

Zmáčkla tlačítko a podala mi telefon. Znovu si poklepala na čelo a odešla směr město.

"Ty máš Eurotel?" zeptal se mně Robert.

"Ne," odpověděla jsem.

"Jak to, dyť teď jste tu kecaly do sluchátka?"

Ušklíbl se. Já taky.

"Mám Pegase, proč?"

"A na co?"

"Kdyby něco."

"Aha, to je důvod," zasmál se.

"Však já ho zahrabu na dno loďáku, neboj."

Scházeli jsme cestičkou od hradu do města.

"Pozor, jeduuuuu!" profrčel kolem po zábradlí Péťa.

Za ním Jirka. A potom Honza. Robert šel vedle mě. Nic neříkal, jen se pořád usmíval. Iveta s Petrou si povídaly za námi, Táňa šla s nimi. Věra, Lucka a Zuzana šly naštěstí v předu, takže neviděly, že jde Robert se mnou. To by taky nemusely rozdýchat.

Blanka se bavila s Věrkou a Péťou, jak se těší na pozítřek, až se zase pojede.

"No jo, ale jestli budeš takhle vyvádět před každou šlajsnou, tak v životě nikdy nic nesjedem, protože já odmítám pádlovat," vyčítal Blance Péťa.

Musela jsem se tomu smát nahlas. Péťa se otočil a zamračil se na mně.

"Ty se zas tak moc nesměj, ten tvůj hák se taky netváří zrovna nadšeně, když ho bere proud mezi ty betonové stěny."

Zarazil se, asi si všimnul Roberta. Což zarazilo mě, kdo by tak mohl Roberta přehlídnout, ale dejme tomu.

"No co co co, já totiž téhle babě moc nevěřím," šťouchnul do mne Robert loktem.

Zakroutila jsem hlavou a pokračovala v chůzi. Asi čekal, že se budu bránit, ale mně se zrovna nechtělo s ním dohadovat, a asi jsem na tom byla lépe, když jsem nic neřekla. Došli jsme na kraj mostu.

"Tak dobrý, je skoro půl šesté. V sedm tady," zahlásil Robert.

"Neee, později!" ozvalo se ze všech stran.

"Jooo, Roberte, trochu pozdějš," přidala se Iveta.

"A mohli bychom se sejít nahoře pod hradní věží, ať tady nestrašíme na silnici," sundala jsem si z očí sluneční brýle.

"Dobře, v osm… o půl…"

"V osuuuuuum!" znělo z davu, a shodli jsme se.

"To je jak rande, v osm pod věží," zasmál se David.

"Jdeme na pivo, jdeš taky?" zeptal se mě Péťa.

Robert a ostatní se rozcházeli různými směry, a já jsem měla v úmyslu jiný počin. "Ne, já až kdyžtak pak níže."

Zůstala jsem sama. Poslední skupinka odcházela, a zapadla do první hospody. Vydala jsem se přes most na druhou stranu řeky. No, tam nahoru nepůjdu, tam mají jen poháry. Jo, už vím, vzhůru na rakve, vyrazila jsem lehkým krokem. Po pár krocích jsem zakopla o kanál. Kluci, kteří stáli na druhé straně mostu, se začali smát.

"No co co co, ať vás nenaházím do vody."

Jeden z nich držel v ruce kytaru a začal zpívat.

"Neplač pro mne dívko moje, tělo moje tiše pluje po Vltavě dál a dál."

"Byl jsem shozen z mostu dolů, dívkou, co šla kolem domů, že jsem se jí pořád smál," dodala jsem.

"Heeezkýýý," zatleskali mi a začali se všichni smát.

"To je dobrý. Máš u mě zmrzlinu, hele," zavolal na mě kytarista.

"Jasný, až zas půjdu kolem tak si to budu pamatovat."

Přišla jsem do obchůdku, spíše do takové malé útulné hospůdky. Sedla jsem si ke stolečku a rozhlížela se kolem. Pět let se tady nic nezměnilo, možná pár obrazů je jiných. Vzala jsem do ruky jídelní lístek.

"Dobrej den, tak co to bude?"

Ani vedoucí se nezměnil. Pořád ten starší, plešatý pán, stále stejně usměvavý a příjemný.

"Jé, to jste vy?" usmál se ještě více.

Rozhlédla jsem se po hodpůdce, byla jsem tam sama.

"Málem bych Vás nepoznal, jste trošku vyrostla."

To není možné, aby si mě pamatoval. Ale tady fakt nikdo jiný není.

"Je to dlouho co?" pokračoval.

"Jo, dlouho, nebyla jsem tu pět let."

"No to jo, to jo, to tak těch pět let bude. Rodiče sebou dneska nemáte?"

Ty jo on si mně vážně pamatuje. No to se mi ještě nestalo.

"Na rakvičky, na rakvičky?" pokračoval, když já jsem byla celá zaražená.

"Jo to bych si dala. Máte je ještě?"

"Jasně že máme. Dáš si ještě něco jiného? Gulášek je jedlej, nebo svíčková."

No tak takové dilema to je něco na mě. Guláš bych si dala, ale svíčkovou zbožňuju. Co teď, ententýky…

"Tak ten gulášek si dám, fantu k tomu, a dvě rakvičky navrch."

Zavřela jsem lístek.

"Jasnačka, hned to bude."

Odešel do kuchyně, a přišli lidi. Pán s paní a dítětem. Sedli si o stůl dále. Nijak jsem jim nevěnovala pozornost, za chvíli stejně přišel pan vedoucí. Vyzjistil objednávku, a zase odešel. Opřela jsem se rukama o stůl a položila si na ně hlavu. Asi jsem unavená, a mám hlad… a proč tu jsem sama, nemám být náhodou s ostatními? Určitě se někde dobře baví, ale zase když bych byla s nima, tak se určitě tak dobře nebaví… Ježkovy voči co to jsou za myšlenky. Zvedla jsem hlavu.

"Tak tady to máme, jedna fantička, gulášek chvilinku…"

"Áno, děkuji," přikývla jsem nepřítomně.

Bylo skoro čtvrt na sedm, když guláš přišel. Zavoněl tak, že jsem najednou měla strašný hlad. A co večeře v táboře? No co, je tam dost hladovců, třeba Staněk. Vzpomněla jsem si na Roberta, že určitě někde zase, jak se říká, žere.

Guláš ve mně zmizel během chvíle. Hodila jsem do sebe na ex fantu a pustila se do rakviček. Rodinka odešla, zřejmě neměli hlad a šli se kochat pohledem na hrad. Tak to bychom měli, teď placení.

"Pane vedoucí, tak mi to prosím spočítejte," vytáhla jsem z kapsy peněženku. Pan vedoucí se blížil zpoza pultu s balíčkem v ruce.

"Tak to máme… hm hm… sedmdesát pět korun," položil přede mě účtenku.

Zvedla jsem se a zasunula židli:

"Děkuji a zase někdy příště."

"Jasnačka, taky děkuji a tady máš trošku ještě na cestu, že jsi si vzpomněla," podal mi balíček.

"No ale to nemůžu…"

"Ale můžeš, ber, ber."

Pokrčila jsem rameny, a balíček vzala.

"Moc děkuju. Tak zas za pět let," mávla jsem při odchodu.

Pan vedoucí mi taky zamával.

Nikde nebyl vidět nikdo od nás. Tak půjdu na hrad, a budu se kochat krajinou, tu hodinu tam nějak vydržím. Na mostě stáli pořád ti kluci s kytarou.

"Už tu písničku umíš? Zahrej," zavolala jsem na ně.

"No to neumím. Zapomněl jsem ji."

Ostatní se začali smát.

"Teda, z tebe by teda trubadur nebyl. Já si to pamatuju, víš ještě akordy?"

"To je strašně jednoduchý. Von totiž zná jenom géčko, céčko a déčko. Na to jsou jenom dvě písničky, tak je hraje pořád dokola. Anebo teda něco skládá. A to pak zapomene…" zachechtal se jeden z jeho kumpánů.

Popošla jsem přes most k nim a položila rakvičky na zeď mostu.

"Tak to sem hoď, to pádlo."

"To je stejně marný," otočil se ke mně třetí z nich, víc jich nebylo.

"Von to dole stejně zapomene."

"Vy taky sjíždíte?" říkala jsem si, že to asi bude blbá otázka, ale zkusila jsem to.

"Ne, my jsme tady vocaď, ale bydlíme níže po proudu," odpověděl ten druhý.

"Nedáte si rakev? Jsou zadara," kýval jsem hlavou směrem k balíčku.

Chlapci se na to vrhli, jako by týden nejedli. Sjela jsem po strunách a začala zpívat. Po třech písničkách přicházely Petra, Věrka a Táňa. Kluci sundali čepice a s prosíkem šli k holkám:

"Přispějte na chudé zpěváčky, vodní pánbůh vám to oplatí…"

"Ježíšku, kdes to vyhrabala?" kývla na mně Táňa.

Kluci se na mně udiveně podívali.

"Jááák vyhrabala, šla jsem kolem, složila jim písničku, pozvali mně na zmrzlinu, ta teda zatím nedopadla, obdarovala jsem je rakvema a teď tu hraju."

Kluci horečně přikyvovali.

"Jo jo, ale nikdo nechce přispět," povzdechnul si kytarista.

Petra si sundala klobouk z hlavy a nenápadně jej položila přede mne.

"Tak něco nahoď."

Začali jsme pět, a za pár minut v klobouku přistál první drobný. Po pár písničkách se jeden drobný hezky rozmnožil. Kluci se nenápadně podívali do klobouku.

"Hrajte dále, a máme všichni na pivo."

Strávili jsme tam celou hodinu a bezvadně jsem si zahrála. Petra se smála na celé kolo, až málem z mostu upadla. Asi z toho měli radost všichni, nejen já.

"Tak jo kluci, my už musíme. Dík."

Věrka vytáhla peníze z klobouku a narazila jej zpět Petře na hlavu. Rozdělili jsme to tak, že měl každý po dvacce.

"Když budete mít zítra čas, přijďte se podívat, sjíždíme šlajsnu pod hradem" zavolala při odchodu na kluky Táňa.

"A dejte si jedno na nás!" mávala jak na lesy Věrka. Kytarista zamával kytarou.

"Sranda, že?" otočila se zpět Věrka.

"Jo, paráda zahrát si na mostě nad Vltavou."

Koukla jsem směrem nahoru na hrad. Nahoře pod věží už pár lidí čekalo. Robert s Ivetou tam byli taky. David ke mně hned přiskočil:

"Viděl jsem vás tam dole, co jste to tam blbli?"

"Jááák blbli? Vydělávali jsme, každý dvacet kachlí."

"Náhodou!" dodala Věrka. A Táňa ji doplnila:

"A to jsme tam stáli jen hodinu!"

"Dvacku? No to nic moc teda," přidal se Péťa

"No počkej, ale dvacku každý, a bylo nás tam sedm," nenechala se zahanbit Věrka, která byla pyšná na svůj výdělek.

David s Péťou protáhli údivem obličej.

Bylo čtvrt na devět a Patrice začalo kručet v břiše, a dalších deset minut tento zvuk doprovázel naše čekání. Věra, Zuzana, Blanka a Lucka pořád nešly. Jaksi jsem věděla, že se nic neděje, že jsou někde s nějakýma klukama. Za chvíli už došly nervy nejen mně.

"Hele běžte, já tu počkám, já jsem už jedla, tak udělejte večeři a snad do té doby přijdou," kývla jsem na Roberta.

Všichni se odebrali k odchodu, jen Robert ještě chvíli koukal, jestli něco uvidí. Pak se otočil na mně. Podívala jsem se vzhůru.

"Ať tě neodnesou duchové pánů Rožmberků."

"Huuuuu, uuuuž se bojim."

Usmál se a odcházel za ostatními. Opřela jsem se lokty o zídku. Stála jsem před branou do hradu, ta už byla samozřejmě zavřená. Koukla jsem na hodinky. Devět. Foukal příjemný vítr, ve městě už svítily lampy. Z toho pohledu mě zamrazilo v zádech. Tohle opravdu můžu. Viděla jsem na cestu, po které měly přijít. Nikdo. No, co naplat.

Vítr opět přivál omamnou vůni a já se podívala na řeku. Je tak klidná a bezstarostně si plyne v dál. Závidím té vodě, nemusí se o nic strat, jen poskakovat po kamenech a omývat břehy.

Ksakru, čtvrt na deset, bože, to jsou čůzy. Nesnáším lidi, co nedokážou dodržet domluvené slovo. K tomu jim vlastně nemůžu nic. Maximálně proděravět loď.

"Nelekej se, to jsem já," na bocích jsem ucítila studené ruce a hluboký hlas mi šeptal do ucha.

Trhla jsem sebou.

"To jsou fóry toto…" vyprskla jsem a otočila se na Roberta.

Zasmál se, postavil se vedle mě a zaujal stejnou pozici, jako já.

"Já se divím, že nemáš strach," řekl do ticha.

"A z čeho? Že nejdou? Jsou někde na díze, prosím tě. Počkej, Přijdou nalitý a co…"

"Nic, co by."

"No budou uražený."

"Tak ať jsou." Robert se přisunul blíže.

Zase ten vítr. Město už zářilo do tmy, hrad byl už jen šedá silueta. Super čas na rande. Ale přece…

"Celkem dobrý čas na rande, co?" zašeptal do tmy.

Docela ve mně hrklo. Otočila jsem hlavu směrem k němu a tvářila jsem se jako že nic, že mně se to vůbec netýká. Zasmál se.

"To byl vtip, nemusíš se hned tvářit tak vážně."

"A co když…" nedokončila jsem, uviděla jsem ty čtyři, a kývla hlavou směrem k nim.

"Kdy já jsem prosím tě byla na rande…"

Hlavou mi proběhl můj první kluk Danek.

"A to to rande ani pořádně nebylo, byli jsme dvakrát v kině. A proč ti to tu povídám…"

"Mně to nevadí. Tak jdem." Napřímil se, a i v té tmě byla jeho výška viditelná.

Já jsem nemohla dělat nic, celou pomstu měl v rukou Robert. Holky se smály na celé kolo a šťouchaly se, že málem popadaly. Robert zvážněl. Nemám ráda tento jeho profesorský výraz. Zastavily se před Robertem.

"Jé, vy tu ještě jste?"

"Ne, my jsme už dávno pryč, v kolik jste tady měly být?"

"Ale tak pane profesore…" Lucka se postavila těsně před Roberta a pohladila ho po tváři.

Ostatní holky se začaly smát. Strhnul jí ruku stranou a ve mně tuhla krev.

"Hele, běžte radši. Akorát jste bez večeře, sorry."

Asi se naštval. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Scházeli směrem k tábořišti, a já ještě chvilinku bezmyšlenkovitě koukala jejich směrem. Robert se zastavil a otočil:

"No co je? Teď nejdeš ty?"

Doběhla jsem k němu.

"Taky bych to nejradši takhle nenechal, ale třeba je hladovka potrestá."

"Takt o určitě," ušklíbla jsem se.

"A co mám dělat?"

"Naházíme je do řeky."

"Jasně, ještě teď večer," Robert se upřímně zasmál.

Seběhli jsme z kopce a já uslyšela kytaru, banjo a basu. V hospodě zase hrajou. Ach jo, já tam chci.

"Jdu na pivo," oznámil mi Robert. Škaredě jsem se na něj podívala.

"Co je?"

"Nic, jen trochu moc často chodíš na pivo."

"Tak pojď taky?"

Zakroutila jsem hlavou. Čekala jsem, že se odtrhne, ale šel se mnou dál. V táboře nikdo nebyl, Iveta a Péťa seděli u ohně.

"Že taky jdete," vítala nás Iveta.

Holky šly do stanu a nikdo si jich nevšímal.

"Kde jsou ostatní?" přihodila jsem klacíček do ohýnku.

"Šli do hospody poslouchat kapelu. Jarko, v kuchyňáku máš večeři," ukázala směrem ke stanu Iveta.

Robert odešel někam do tmy. Iveta také přihodila klacíček do ohýnku.

"Nebyla ti tam zima?" zeptala se mě po chvilce.

"Proč by jí měla být zima?" ozval se Péťa.

"Pan profesor jí určitě zahřál."

"Tě taky přiložím, pako," hodila jsem po něm kousek dřeva.

Holky to určitě slyšely, a Robert taky. Co si myslí ony mi je jasné, ale Robert? Tuší, či netuší…

Ozval se zip stanu.

"Můžeme jít za něma do hospody?" poznala jsem hlas Lucky.

"Když chcete…" odpověděla Iveta.

Vypadalo to, že se s nimi nechce nikdo zabývat. Holky odešly.

"Ále ksakru," vrátil se Robert.

"Co je?"

"Chtěl jsem tam jít taky…"

"A proč nejdeš?"

"Když tam šly ony…"

No jéžiš, tak půjdeš na druhou stranu. Ale když nechceš, tak nechceš, a já se vlastně nedivím. Po pár minutách, co odešly, se začali courat naši ostatní.

"Co jé? Už dohráli?" zeptal se Péťa.

"Nedohráli, přišly čůzy," prohlásila Petra a dřepla si k ohni.

Ostatní si začali sedat na lavičky kolem.

"Hej, moment, teď jsem si vzpomněla. Dejvy, ty jsi mi měl koupit pohár ne?" klepla jsem si na čelo.

Sice to v té tmě nebylo nějak extra viditelné, ale stín, který se schoval za Péťu byl patrný.

"Zítra, jo?" zaznělo zpoza jeho zad.

Vrátily se i holky. Robert nás rozpustil všechny.

"Nemám nic proti, ale je dost hodin, běžte spát, zítra je taky den."

Hlídka zalezla do stanu. Zvedla jsem se a šla jsem k jejich stanu, tedy stanu Zuzany a Blanky.

"Hele nemáte náhodou hlídku?"

"Však jo, už jdem," odpověděla jedna z nich.

Sedla jsem si k ohni a čekala, až se vyhrabou ze stanu.

"Je půl dvanácté, tak hlídejte do dvou, dobrou."

A odešla jsem. Jistojistě na mě ošklivě koukaly, dokud jsem nezalezla do stanu. Ale mně to bylo momentálně jedno. Petra ještě nespala.

"Jsou padlé na hlavu, to se přece nedělá."

"To jsou. Ale co naděláš. Čekala jsem ale, že se budou vztekat, ale Robert to vyřešil vcelku v klidu."

Rozepla jsem spacák a pomalu usínala.

"Prý byl Robert za tebou nahoře?"

"Jo byl."

"A co jste tam dělali?"

"Byli na rande, co jiného."

Petra mně praštila přes záda.

"Co kecáš."

"Tak co se tak blbě ptáš."

Zavřela jsem oči a celou scénu jsem si znovu představovala, konec mi ovšem unikl…