Kapitola V

Rožmberk

"Hej, holky…" pocítila jsem zatahání za spacák.

Rozepla jsem zip a mávla rukou. Pak jsem jí spustila na Petru.

"Co děláš? Blboune."

"Vstávej, jdem hlídat."

Seděly jsme hodinu u ohně, a Petra pořád zívala. Mně už se tolik spát nechtělo, tak jsem se šla podívat na řeku. Opodál skočila ryba. Voda byla studená, když jsem do ní sáhla. Spacák moc nehřál. Možná jsem si mohla vzít dlouhý kalhoty, aha. Ale co, tu chvíli už to nějak vydržím. Oheň pohasínal, Petra spala na lavičce. Sedla jsem si vedle ní.

"Nespi, dřevo, nebo tě hodím do ohně."

Sedla si. Slunce vyšlo zpoza lesa a první paprsky začaly hřát. Obě jsme shodily spacáky. Ale, ale, koho to vidí mé bystré oko. Robert vykoukl ze stanu.

"Čau Robin Hood," kývla jsem na pozdrav.

"Kolik je hodin?" Zamrkal ospalýma očima a prohrábl si vlasy.

"Za deset sedm," hlásila Petra.

"Vzbuďte je, rozcvička."

A zalezl zpět do stanu. Petra se tohoto úkolu zhostila s vervou a nadšením. Postavila se doprostřed tábora a počala mlátit lžičkou do ešusu.

"Hej hola vstávat, rozcvička, jinak nebude snídaně!"

Křičela na celé kolo. Zasmála jsem se a postavila hrnec na rošt. Voda z kanystru cákala všude kolem, jen netekla do hrnce. Robert vyskočil ze stanu. Podíval se na mně a mávl rukou.

"Dneska jdeš i ty. Peťule to tu pohlídá."

Shodila jsem triko a šla za ním. Iveta zůstala taky.

"Drahá spolubydlící, voda na thé je ready, tak až to bude vařit, tak víš co."

"Sí, sí, hlavně tam po cestě někde nevypusť duši, lenoro."

"Hovedo."

"Nie. Hovedzie, padej, padej," šťouchala mě směrem k poklusávajícímu davu.

David se popadal za břicho. Až tak vtipné?

Vyběhli jsme na silnici před kempem. Robert se podíval na kopec k hradu.

"Ne, to nemyslíš vážně…" nahodila jsem vražedný výraz.

"Ale jo, dnes velmi bryskně nahoru a zpět a máte pokoj."

Ukázal směrem do kopce. I když se mi absolutně nechtělo, nějak jsem ty svoje nohy přemluvila, a kopec zdolala.

"Jo a hele," otočila jsem hlavu vzhůru k Robertovi.

"Dneska tam lezu sama, jo? Žádné shazování, šťouchání a tak."

Místo odpovědi se jen usmál.

Na břehu jsem sundala i kraťasy. Robert a David stáli zády ke mně. Nenápadně jsem se přisunula k nim, a s úšklebkem jsem je tentokrát šťouchla do vody já. Věrka s Táňou sice zakřičely:

"Pozor!"

Ale bylo pozdě. Aby neřekli, sama jsem skočila za nimi. Po vystoupení z vody mi zabyla dost zima a dlouhými kroky jsem mířila k ohni. Vecpala jsem se mezi Petru a Ivetu.

"Neee jsi mokrá!" ječela Petra.

"Sorry, je mi zimaaa…" drkotala jsem zubama.

"Až ubrzdu, vězte, že to bylo pro dobrou věc."

Péťa přeze mě hodil můj spacák. Věrka sypala cukr do čaje a smála se tak, že jí tam spadl skoro celý pytlík.

"Jo jen tam pořádně přisyp, ať můžem rozdávat sladké pusinky," prohlásila Iveta, když to viděla.

Taky se začala pomalu vnořovat do celé atmosféry. Robert se postavil přímo přede mě.

"Heleee co děláááš? Já se hřeju, jestli neva!" připomněla jsem mu rázně svou dosavadní činnost.

"Já se taky hřeju," řekl jakoby nic.

Chtěla jsem ho nakopnout do holeně, ale byla jsem bez bot, a holou nohou to moc nebolí. Ještě bych si zlámala prst.

"No no, vy jste dneska nějak zmrzlí," ušklíbla se Iveta na Roberta.

V duchu jsem si řekla, že to asi nebyl dobrý nápad toto prohlásit. Robert se k ní sklonil, což mu učinilo menší problém, protože Iveta, i když stála, mu sahala s bídou po ramena. Teď, kdy seděla, byla ještě níž.

"Máte něco proti studené vodě, paní profesorko?" prohlásil trochu škodolibě.

Iveta se usmála a chystala se k úprku. Čekala jsem, jak to bude pokračovat a byla jsem připravená Robertovi něco provést, třeba mu nastavit nohu, aby zakopl, jen ať tam Ivetu nejde hodit. Poskočila jsem smíchem. Robert teď upřel svůj pohled na mne a naše oči se setkaly. To jako vážně? Jako já místo Ivety? Ale proč ne, konec konců jsem v plavkách, Iveta oblečená. Sundala jsem spacák a oba jsme odkráčeli zase k řece.

"Ale padáš tam také."

Stáli jsme proti sobě a Robert zakroutil hlavou, že jako ne e.

"Tak to mně tam budeš muset hodit."

Nic na tom nebylo, stačilo mávnout rukou. To také udělal, ale nepočítal s tím, že ho za tu ruku chytím. Letěli jsme do vody oba. Petra, která to pozorovala z dostatečné vzdálenosti se rozesmála na celé kolo, a když jsme na ní upřeli oba pohled, utekla se schovat za Péťu. Robert se potopil, a vynořil se přímo přede mnou.

"Jsem říkala, že jdeš se mnou."

Prsknul na mně vodu, chytil za ramena a hodil mě do vody znova. Ty jedna potvoro, no počkej.

"Máš to u mě," prskala jsem vodu a cákala na něj, když jsme se vynořili.

Po snídani se všichni rozešli do stanů. Umyly jsme s Petrou hrnec od čaje a já jsem začala přemýšlet, co bude dneska následovat. David si sedl vedle mě.

"Nad čím přemýšlíš?"

Koukla jsem na něj pohledem lehce zoufalým.

"Co se stalo?"

"Právě že nic, ale to máš fuk. Přemýšlím, jak to uděláme s tou šlajsnou."

"No jak, odnesem tam pár lodí, a půlka půjde jezdit a půlka půjde do města. Pak se to vymění. Holt vylosuj, kdo půjde první a kdo až pak."

Na to, že byli s Péťou o rok mladší, tak se nám vcelku vyrovnali, jak vzhledem, tak intelektem.

Silně jsem hvízdla. Bylo na čase něco podnikat. Než se dohrabeme ke šlajsně, budou vánoce.

"Tak pojďte, ať něco uděláme."

Všichni se pomalu loudali ze stanů.

"Uděláme to následovně. Pět zadáků, vyberte si kdo chcete, jejich háčci se pak přidaj, vezmem lodě a půjdem na šlajsnu. Zbytek může buď koukat, nebo jít do města. Pak sjedem na oběd, a odpoledne půjde druhá grupa."

"Jasný, a kdo má jít?" zeptal se Jirka.

"To je jedno, já jdu, kdo chce se přidá."

Kluci se všichni rozešli k lodím.

"No tak všichni zas né…"

Dopadlo to rozumně, a pět posádek se odebralo k lodím a pro vesty a pádla. Zbytek nám pomohl nést.

Cesta podél řeky proti proudu šla celkem hladce. Ovšem když jsme přišli ke šlajsně, a všichni viděli tu "hrůzu", tak nás přešel smích. Pustili asi více vody a zabalák pod šlajsnou byl nějaký větší než včera. Tak jo, jedu první. Musím, jinak si ryby budou šeptat, že jsem vodní bábovka. Postavila jsem se nad šlajsnu, a prohlížela si jazyk mezi betonovými stěnami. David procházel kolem mě. "No to jste si vybrali dobu," prohodil směrem k zabaláku.

"No jo no, co nadělám, odpoledne to budete mít lepší."

Koukla jsem na ostatní, kteří si nevěřícně prohlíželi jez a šlajsnu. Robert šel směrem ke mně.

"A to jako mám jet jo?"

"No ty jsi to tak chtěl," usmála jsem se.

Spustili jsme lodě na vodu, a já do jedné z nich sedla.

"To jako jedeš sama?" zakřičela na mně Petra a skákala mi do lodi.

"Utopíme se spolu."

"No jdu to vyzkoušet, co to dělá, ne?"

Obě jsme začaly zabírat a mířily si to na střed šlajsny. Viděla jsem Péťu, jak poskakuje na navigaci a ukazuje na protější břeh. Koukla jsem tam, nic tam nebylo. Jo aha, mám jet více doleva. Robert se držel za hlavu. Se sevřenou dlaní a palcem nahoru jsem signalizovala OK. Šlajsna nás vcucla. To bylo něco pro mě. Zablák nás ošplouch obě a už jsme to stáčely ke břehu.

"Pohoda, ne? Co šéfe?" prohlásila Petra, když už byla nohama ve vodě a přitahovala příď.

"Jasný, pohoda jazz."

Po vystoupení jsme si plácly. Vydřely jsme loď nad šlajsnu a došla jsem do hloučku ostatních.

"Tak kdo chce, jedem. Najíždějte spíše vlevo, ať vás úplně nezatopí zabalák. A pak dole pozor, kousek od zdi je šutr, tak ať se vám nepovede ho vzít dnem. Kdyby někdo chtěl, můžu mu jet háčka."

Robert se přitočil ke mně:

"Pojedem až poslední, jo?"

Posadila jsem se na navigaci na začátku jazyka a čekala na první loď.

"Hák, zaber a jedem!" snažila jsem se překřičet hukot šlajsny.

Proklouzli bez problému, jen se dole trošku snažili udržet balanc. Přirazili ke břehu, a už tu byla další loď. Slunce mi začalo pálit do zad. Prolítli šlajsnou a háček si z úsměvu otřel pozůstatek zabaláku.

"Vesty, kde máte vesty?" křičela jsem na další přijíždějící loď.

Prstem jsem ukázala, ať se otočí a do šlajsny nenajíždí. Robert jim je šel podat.

Petra se tvářila jako nejzkušenější vodák ve střední Evropě, Věrka si ještě zapínala vestu, a málem jí spadlo pádlo do vody. Na poslední chvíli ho chytla oběma rukama, Petra cosi zakřičela, a za vehementního pádlování vlítl do šlajsny. Projely naprosto hladce.

Dvojice bez vest už je měla nasazeny, a blížili se ke šlajsně. Zadák zabral až příliš, a najeli moc doprava, protože přepádloval háčka. Ta, kdyby nezmatkovala, a místo zahození pádla a chytání se bortů pádlovala, mohli z toho vylítnout bez újmy. Já jsem se zmohla jen na:

"Zaber!"

Ale bylo už pozdě, objevilo se dno lodi, pak hlava háčka, a nakonec i zadáka. Běžela jsem po navigaci a snažila se překřičet řeku:

"Hlavně pádla! Držte pádla!"

Petra se snažila chytit příď lodi, Honza táhnul záď ke břehu. Zuzana se tvářila naštvaně. Vše dopadlo dobře.

Ze šlajsny se vyřítila další příď a s plácnutím přeskočila zabalák. Zapíchli to pod ostatníma loděma, a my se snažili vykýblovat potopenou loď. Přitom jsem vzpílala Zuzaně:

"Proč jsi přestala pádlovat? To se uprostřed šlajsny nedělá."

Zuzana nahodila jen úšklebek ve stylu No a… a nejevila zájem. Tak jsem po ní hodila houbou se slovy, ať si to dodělá sama. Honza, který za to až tolik nemohl, i když loď srovnat moh, byl taky naštvaný.

Znovu najížděla Petra s Věrkou. Ale něco nebylo v pořádku, Věrka měla pádlo přes borty a ruce zkřížené na prsou. Petra na ni něco pokřikovala, ale Věrka se s ní vůbec nebavila. Doufala jsem, že to zadák stočí nad jez a nepojedou, ale Petra naopak pádlovala čím dále rychleji. Když je vcucnul proud šlajsny, Věrka zaklela, vzala pádlo a prolítly zabalákem skoro na šutr. Věrka odsadila příď, a Petra už stáčela ke břehu. Co se však událo předtím, nevíme.

Všichni si to vyzkoušeli několikrát. Zadáci chytali rychle prax, háčci už nevyšilovali, že se něco stane, a mohli jsme se pomalu vrátit do tábora. Lodě byly pod jezem seřazeny vedle sebe, hradní hodiny ukazovaly půl dvanácté.

"Kdo chce ještě jednou jet, může, pak už pojedeme do tábora," zavolala jsem na koukaly na navigaci.

Právě projížděla skupinka jiných vodáků. U zábradlí nad šlajsnou se objevil Robert, přišel z města. Dvě lodě si daly šlajsnu ještě jednou, a šlo jim to parádně.

"Tak nevím, jestli se tak snažili před tebou, nebo se to už tak dobře naučili," zavolala jsem na Roberta.

"Tak jedeme? Nebo jak jsi to vymyslel?"

Ten se jen pousmál.

"Někdy příště," mávnul rukou.

Začali jsme se rovnat do lodí, abychom mohli odplout dále po proudu. Ty si vlez tam, já půjdu tam…

"Já si vlezu k Ivetě na záda a vezmem Roberta," prohlásila jsem do vřavy a mlácení bortů o sebe, jak všichni různě a zmateně nastupovali do lodí.

"Neee, prosím tě nelez mi na záda." Iveta vzepjala ruce a hledala pádlo.

Hvízdla jsem na Roberta a mávla na něj, ať jde za námi.

"Myslíš, že si to zaslouží?" zeptala se mě Iveta.

"Určitěéé!"

Usmívala jsem se na přicházejícího profesora, který zatím nahodil nechápavý výraz, co že to jako po něm chci. Najížděla jsem špicí lodě kolmo k navigační zdi. Iveta se nechápavě otočila, a já jsem s úsměvem zabrala a loď ladně přirážela bokem ke schodům, kterých se Iveta chytila.

"Co tu čarujete?" dřepl si k nám Robert a chytil loď.

"Jedeš s námi?" zeptala se Iveta.

"A vy mě svezete?"

"No asi né, když se takhle ptáš…"

Iveta se snažila zabrat a odtrhnout se od břehu, ale jednak mi stačilo stočit list pádla tak, aby jí to nešlo a loď se ani nepohla, a druhak, držel nás Robert. Ten si začal posouvat loď tak, aby do ní mohl nastoupit, já mu dala vestu na dno lodi, byla tam voda ze zabaláku, tak ať nemá mokré pozadí.

"Co nového ve městě?" vyzvídala Iveta.

"Dobrý, hele bacha máš tam šutr," poplácal Ivetu po rameni a ukazoval na hladkou vlnku před přídí.

No, příliš chytrý porcelán. Na vodě se ještě v lodi plácala Petra s Péťou. Snažili se vmanévrovat k ostatním. Já zaparkovala jako poslední.

"No tak co je, lezem, lezem ne?"

Iveta hodila pádlo do přídí a držela příď, aby mohl vystoupit Robert suchou nohou. Ovšem ostatní háci seděli.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Prej se jim nechce, že si to máme vydřít sami," pokrčil rameny Honza.

"No tak ale aspoň vylezete z lodi, ne?"

Řekla jsem to tak, že i Robert se udiveně otočil, co to jako mělo být. Trošku jsem se naštvala, ale háčci seděli dále.

"Víte, jak se to dělá?"

Vytáhla jsem pádlo z vody, a šťouchla jím Zuzanu do ramene. Protože to nečekala, přepadla přes bort do vody. Začala mi samozřejmě nadávat, ale ostatní tedy začali vystupovat. Tak, konečně jsme se k něčemu dopracovali. Robert začal tahat loď, aniž bych vystoupila.

"Počkéééj, já nejdřív vylezuuuu…"

A uuuuž jsem byla taky ve vodě.

"Jeee to jsem nechtěl! Já jsem chtěl být hodný, abys mě nikdy takhle do vody nešťouchala."

Nevím, jestli to myslel vážně, nebo to měla být sranda. Plácala jsem se na břeh, tak mi aspoň podal ruku.

"Stíhači, jdem dělat oběd," hlásila jsem po příchodu k ohništi.

"Háčci vytřete aspoň lodě, i když…"

"Odpoledne stejně jedem," doplnila mě Dominika.

Tak jo, tak nevytírejte lodě no. Iveta přišla za Davidem a poplácala ho po rameni.

"Chtěla jsem se jen zeptat, ty bys to udělal taky? Taky bys mně takhle shodil do vody, kdybych protestovala?"

David se podíval na mě.

"Ne, já nejsem surovec, jako tady někdo, že jo."

Iveta se usmála a byla spokojená, že jí koupání v řece takovýmto způsobem nečeká. Tábořiště zahalila vůně oběda.

"Tákže takže, kdo má hlad, nechť jde jíst."

Snažila jsem se překřičet Petřino mlácení naběračkou do hrnce. Před námi byla zase obvyklá fronta. Zvláštní úkaz ovšem je, že na začátku jsou vždy jedni a ti samí. Po obědě jsem se natáhla na břehu řeky. Bylo taky krásně, řeka šuměla.

Usnula jsem. Zřejmě mně zmohlo to pokřikování na šlajsně. Když jsem se vzbudila, někdo vedle mě seděl. Poznala jsem kraťasy.

"Už jste, slečno, vzhůru?"

Protáhla jsem se.

"Víš, já jsem si to rozmyslel."

Podívala jsem se na něj a opřela se o lokty. Robert vypadal sklesle, házel kamínky do vody.

"Jel jsem s tebou každou šlajsnu, tak to asi nemusím zase, ne?"

"Chtěl jsi to ale zkusit vzadu, ne? Už se ti nechce, co?" poznamenala jsem trochu ironicky.

"Ale budeš tam se mnou, doufám."

Vyloudila jsem prosebný, až zoufalý pohled.

"Ale joooo… že seš to ty," hodil do vody poslední kamínek a odešel.

Uznala jsem za vhodné učiniti druhou výpravu. Aby taky ve městě neměli zavřeno, že. Robert s Péťou a Davidem seděli před jeho stanem a brnkali na kytary. Přisedla jsem k nim.

"Půjdeme?" Robert přidržel rukou struny.

"Mohli bychom," přikývla jsem.

David mi gentlemansky pomohl vynést loď před brány kempu.

"Tak zatím čaute," mávl rukou a vydal se do kopce.

Lodě jsme dodřeli opět nad šlajsnu. Poučena z předchozích nezdarů jsem všem ihned učinila přednášku o bezpečnosti a záchraně před utopením, a také zbytečnou dřinou. Sedli jsme si pak s Robertem na zeď šlajsny a poučovali posádky lodí, proplouvajících nám pod nohama. Bylo méně vody, proto menší zabalák. Zato trám byl vidět o to více. Nebo to byl přece jen šutr? Každopádně to bylo něco vyčnívající z vody, potažené řasami. Jezdili hezky, kluci byli rychloučenliví, a háčci dělali, co měli.

"Dobrý, zaber mu víc, víc!" křičela jsem na háka právě projíždějící lodi.

Zmizeli za zabalákem, přistáli u břehu, a už to mastili s lodí nad šlajsnu. Najížděli ještě jednou, naposledy. Na mostě o pár set metrů výše se začali hromadit naši.

"Ahooooj!" zakřičeli z plna hrdla na celý Rožmberk, až se i ostatní vodáci otáčeli.

Lucka se otočila a zřejmě chtěla pozorovat, co se to za nimi děje. Šlajsna vcucla jejich příď, a ona se s hrůzou ve tváři otočila zpět. Pavel otočil oči v sloup a zmohl se jen na:

"Tak namoč už konečně to pádlo!"

Vlna vyhoupla špici. Nemám naprosto ponětí, jakýmto zázračným způsobem skončil háček v řece pod jezem. Pavel stočil loď ke břehu, přehodil pádlo a čekal, až se doplácá jeho hák zpět k lodi.

"Od kdy se vystupuje za jízdy?" halekal Robert ze zídky.

Já jsem svraštila obočí a hluboce se zamyslela nad tím, jak někdo může vypadnout z lodi za jízdy, zvláště pak v tak kritický okamžik. Sjel i poslední zbytek posádky.

"Pojedeme s nimi, nebo půjdem pěšky?" prohodila jsem k Robertovi těsně před tím, než jsme skočili pod jez.

Vynořil se a zatřepal hlavou, takže mě ocákal.

"Půjdeme pěšky," rozhodl.

Potěšilo mě to.

"Tak jeďte dolů, my vás dojdeme," mávala jsem na lodě.

Udělali vor, čili souloď, a odrazili od břehu. My dva jsme vylezli na břeh. Robert mi pomohl po schodech a kráčeli jsme podél řeky směrem k tábořišti.

"Jestli ti můžu poradit, pozvi Ivetu támhle nahoru, mají tam výborný pohár, zmrzlinový," ukázala jsem směrem k restauraci v kopci.

"I pivo tam mají dobrý."

"Neříkala jsi včera něco o tom, že moc piju?" zasmál se.

"Ale tak jako pivo, dvě, proč ne, ale jednou denně celý den…" pokrčila jsem rameny.

"Ale jsi dospělý, občanku máš, navíc jsi můj profesor, tak co mi je do toho, že jo."

Zasmál se znova, nasadil svůj typický úšklebek, a do tábora jsme nemluvili. Nemám mu co kecat do života, ale přecejen… záleží mi na něm.

"Tak jo, tak asi máš pravdu," prohodil, když jsme vcházeli do tábořiště a míjeli hospodu.

Hodil toužebný pohled tím směrem.

"Já to omezím, OK? Ale něco za něco."

Hrklo ve mně, co to zase bude. Usmál se, tak jsem se usmála taky.

"A?"

"V Krumlově zveš na jedno ty:"

O jéje. Pokrčila jsem rameny:

"Když nechceš, abys zbytek Vltavy jel záda ty, tak dobrý."

Začali jsme se smát oba. Po cestě do tábora jsme potkali Petru s Péťou, kterak nesou kanystry na vodu.

"Vy jste tu?" ušklíbla se na mně má spolubydlící.

"Myslela jsem, že jste se navzájem utopili," a chytla záchvat smíchu.

"Abych neutopil já tebe," prohodil Robert, míjejíce oba.

"Já jim jdu pomoct," mávla jsem na něj.

"Utopit se navzájem?" otočil se Robert a mával mi.

Protočila jsem oči a vzala jeden kanystr.

"Tak co dál?" zeptal se mě David, když jsme odložili plné kanystry po návratu na tábořiště.

"Navrhoval bych rozchod po dvojících," prohlásil Péťa.

To jsou fakt fóry… Ovšem nemohlo mi neujít, že někteří zadáci se pousmáli na své háčky, kteří tento signál opětovali.

"Co zas blbneš, prosim tě," šťouchnul do Péti David.

"Já navrhuji, že kdo chce zůstat, nechť zůstane, kdo chce kamkoliv jít, nechť jde kamkoli," vhodila do pléna Iveta.

"Taky si myslím," souhlasil Robert.

"Někdo by ale mohl zůstat hlídat, mám takový pocit… někde… tam vzadu…" řekla jsem jen tak nenápadně.

"Však jasné, my tu budem," Dominika zívla na celé kolo.

"Mi se stejně nikam nechce," a položila se Patrice na rameno.

Péťa s Petrou zalezli k nám do stanu hrát jejich oblíbené piškvorky, Robert s Ivetou zalezli do stanu svého. David si ke mně přisedl:

"Zvu tě na ten pohár."

"No to bychom mohli s profesorama, doporučila jsem Robertovi tu restauraci nahoře, já se zeptám."

Než jsem se zvedla, stála přede mnou Iveta.

"Robert říkal, něco o pohárové restauraci, jdete tam taky, když mluvíte o poháru?"

"No zrovna jsem se chtěla jít zeptat, jestli nevyrazíme společně."

"Jo jo, já jsem svému kormidelníkovi slíbila odměnu za bezpečný dovoz," usmála se na Davida.

Ten sice úsměv opětoval, ale bylo vidno, že ze situace nadšen není.

"Ke všemu, když se bez tebe nikam nehne…" mrkla Iveta, a odešla se ustrojit.

"Jestli ale takhle budeš odměňovat každý úsek, tak do Boršova zbankrotuješ," zavolala jsem za ní.

Robert se konečně vyhrabal ze stanu, a mohli jsme vyrazit.

"Tak jdeme?" postavil se přede mne.

"No čekáme jen na tebe," prohodila jsem s úšklebkem.

"Tak čaute," pozdravila jsem kolemsedící.

"Půjdu se ještě podívat k hradu, já vás doběhnu," odpojila jsem se z cesty.

"Ta je tím hradem posedlá!" slyšela jsem ještě poznámku Davida.

Došla jsem na most před hradem. Naposledy jsem se ještě chtěla podívat na město z tohoto pohledu. Tak zas za chvíli nashle, loučila jsem se v duchu. Rozběhla jsem se za nimi, byli v půlce kopečka směrem dolů do města.

Jak jsem tak běžela z kopečka, skočila jsem Davidovi na záda. Jasně, že prvotní nápad byl Robert, ale to přece nemůžu.

"Drž mě, drž mě, nebo letíme oba."

David zavrávoral.

"Promiň, já mířila na Roberta, ale ten je tak malej, že jsem minula."

Robert se jen ušklíbl. Iveta se zatvářila trochu divně, sice se pousmála, ale pak mě celou dobu pozorovala.

Na kopečku v restauraci jsme si dali, co proto. Robert s Davidem si dali pivo, mně byl koupen slíbený pohár, a Iveta obdržela jeden taktéž. Příjemné posezení nám začal hatit první soumrak. Zvedli jsme se s první rozsvěcenou lampou a vyrazili k táboru.

"Doufám, že si dneska můžu zahrát na kytaru," řekla jsem to spíše způsobem oznamovacím, než že by to byla otázka.

"A v čem je problém?" pokrčil rameny Robert.

"No abys mi ji půjčil, že jo."

Scházeli jsme k hlavní silnici. Na mostě jsem zahlídla Patriku se Zdeňkem. Stáli vedle sebe a koukali do vody, něco házeli dolů.

"Nepřipomíná ti to něco?" naklonil se ke mně Robert.

Iveta s Davidem šli notný kus za námi, tak nás neslyšeli.

"Jasný, akorát s tím rozdílem, že…"

Robert se vítězně usmál, jako by věděl, co mám na mysli. Ne, ne, ne, neříkej to!

"S tím rozdílem, že?" zopakoval mou větu.

"S tím rozdílem, že my jsme byli nahoře, oni jsou dole."

Ukázala jsem k hradu.

Jo houska, to házejí z mostu, pod kterým bylo hejno kachen a překotně se snažily ulovit kousek pečiva.

"Ahoj loď!" pozdravila jsem.

"Jé, nazdar lodě, kam plujete?"

Patrika se otočila k Robertovi, který se postavil vedle ní, já vedle Zdeňka.

"Jdem už zpátky. Jdete též, nebo čekáte na vodníky?"

Robert opět oplýval vtipem.

"Jo jo, jdem taky," odpověděl Zdeněk.

V táboře sedělo pár lidí u ohně. Péťa sekal dřevo. O něčem se horečně bavili, když jsme přišli blíže, ztichli.

"Co je?" zeptala jsem se Táni.

"Nic, co by?" odpověděla.

Aha, no je to jasné. Začínají si všímat, kdo s kým kam a proč. Klasika.

"Uděláme ty buřty na roštu, nebo si opeče každý sám?" prohodila do davu Petra.

"Asi na roštu?" podávala jsem jí špekáček za špekáčkem.

"Asi jo, šup s tím na železo," chopil se roštu Pavel a zatloukal jej do země.

Špekáčky se škvířily, a já při prskajícím ohni přemýšlela, jestli jít pro kytaru, nebo ne. Měl ji u sebe Robert.

Robert, pořád Robert. Měla jsem ho pořád před očima, pořád jsem slyšela jeho hlas. Ano, je to něco více. A ano, chci něco více. Ale proč by si měl vybrat zrovna mě, že jo. Jak můžu chtít něco více, je to můj profesor. A určitě nejsem sama, kdo něco chce, tak jakou mám šanci. Ale chtít ho mít za dobrého kámoše, to bych chtít mohla, ne? Sem tam zajít do kina, chodit spolu do školy, když máme společnou cestu, jen tak si povídat, o všem a o ničem…. Ne, dobře.

Z myšlenek mě vytrhla Petra, která do mě šťouchla tak, že jsem málem upadla z lavičky.

"Hej, co je? Vstávej."

"Co by bylo? Nic není, už jsou ty buřty?"

"Jo, pojď krájet chleba," podávala mi nůž.

A kde je ten chleba… Petra zaplula do kuchyňáku a podávala mi bochníky. Robert s Davidem hráli nějakou vypalovačku tak jsem k Petře s prkýnkem udělala krok s přísunem a otočkou.

"Jéééžiš, co to zas je…" poklepala si na čelo.

"No co co."

Začalo se řádně stmívat, a celé osazenstvo tábora sedělo kolem ohně. Kluci hráli, ostatní povídali, a já usínala.

"Hraj!" zahučel Robert a podával mi kytaru.

"Já spím, nevidíš?"

"No právě proto."

Po pár písničkách mě spaní přešlo, a hráli jsme až do půlnoci. Robert se nenápadně sunul ke kuchyňáku. Proč? To zas měl hlad? Vždyť jsem mu dala kus svého buřtíku, tak dobrého, když vypadal tak zoufale hladově. No nic, když je někdo nenažraný, nic s tím neuděláme.

Iveta usnula u ohně, tak jí Robert vzbudil a poslal spát. Ostatní už taky pomalu odpadali.

"Já nejdu pryč, já se vrátím, jdu jenom pro tepláky!" hrozila prstem má spolubydlící.

Ve stanu se rozsvítilo. Spoustu šustění a jedno sakra. Prudké rozepnutí zipu a zakopnutí, další sakra.

"Hej, tu máš," hodila mi telefon do klína.

"Co je?"

"Někdo ti volá."

"Teď? V noci?"

Zmáčkla jsem čudlík.

"Yes?"

"No co je kde… Good evening…" a telefon ztichl.

Hodila jsem ksicht, který samozřejmě ve tmě nikdo neviděl, a položila telefon vedle sebe.

"Co to bylo?" koukal na mě Robert udiveně.

"Nevím, mé krásné yes jej rozhodilo a položil."

"Teda, jak může někdo někomu volat o půlnoci, to nechápu," divila se Táňa.

"Někde na někoho čeká a nejde," zasmála jsem se.

Péťa s Petrou si šli dát ještě jednu partičku piškvorků k nám do stanu. Že je to pořád baví. Navíc při tom teď v tom tichu dělali nějaký velký randál.

"Hej, ticho!" houknul na ně Robert.

"Držte huby!" poopravila ho Dominika.

"Ale no tak… takhle hezky…" ušklíbl se Robert.

Okolí ohně se vylidnilo. Chtěla jsem si zajít pro svetr, a že ještě chvíli posedím s Robertem. Ve stanu jsem našla spící oba piškvorkáře. No super, a co já, pomyslela jsem si. Co nejobratněji jsem se mezi nimi snažila dosáhnout na svetr. Povedlo se. Zhasla jsem baterku a zase couvala ze stanu.

Narazila jsem do něčích nohou, stojících za mnou. S ledovým klidem jsem se prudce vztyčila. Byl to nějaký chlap. Proti ohni jsem viděla, že má v ruce flašku.

"Dobrý večer, máte přání?" řekla jsem co nejtišeji.

"O jéé, asi jsem si spletl stan," pán se tichý být nepokoušel.

Zasalutoval a vrávoral pryč z tábořiště. Zakopl o stanový kolík. Zvedl se, a Robert taky. Ale už nebylo proč, chlápek pokračoval v cestě do svého stanu. Snažila jsem se najít kolík, který vykopl, a zapíchnout ho zpět do země. Robert odešel k řece.

Stál na břehu. Přišla jsem za něj a tlumeným hlasem jsem řeka:

"Co kdyby tě teď někdo přepad."

"Řekl bych mu, že nic nemám, ať dá pokoj, anebo bych udělal tohle…"

Mávnutím rukou mě najednou držel nad vodou.

"Dobře, dobře, tak zas zpátky, jo?"

Postavil mě vedle sebe.

"Co tu strašíš?"

"Já? No dovol…" vyprskla jsem.

"Tak jdi spát ne?"

"No, já ale nemám kde," podívala jsem se na měsíc.

Robert mě asi neposlouchal, protože bylo dlouho ticho.

"Co, cože?" skoro vykřikl po chvilce.

"Nekřič, no Péťa u nás usnul, tak ho nebudu budit, až se vzbudí, odejde sám."

V duchu jsem se zasmála, protože nebyla šance, že by se Péťa vzbudil. Robert šel spát, já jsem vzbudila další hlídku, a lehla si u nich na lavičku. Další hlídku měl David s Péťou, ale toho nebylo možné vzbudit. Zůstala jsem tedy do rána s Davidem.