Kapitola VII

Zlatá Koruna

"Stíhačííí!!!" rozletělo se táborem hned po ránu.

Já jsem málem udělala díru ve stanu, jak jsem vylítla. No jo, Věra potřebovala být důležitá, aspoň chvíli.

"Co řveš?"

"Já nevím, kdo jsou stíhači," křičela na mě od ohně.

"Jestli mě paměť neklame, tak vy. A já už jdu."

Ze stanu Táni a Věrky se ozvalo:

"Držte huby!"

A kdosi dodal:

"Všichni!"

No no. Co teprve, až začnu sekat dřevo na oheň.

"Nalejte do hrnce vodu a dejte to na rošt," řekla jsem holkám a ty to bez dalších řečí provedly.

Za chvíli už nám čajíček krásně bublal. Robert vylez ze stanu jen v kraťasech, a holky na něj hleděly jako na zjevení.

"No co co co," opět ten typický výraz já nic já muzikant.

"Nic nic nic, zmrzneš," zasmála jsem se.

"Ale houbeles," narovnal se a protáhl.

"Rozcvičkááá!" téměř zazpíval.

"Trhnííí si nohoooou," odpověděla stejně Iveta.

Začíná se nám to nějak hrotit, musela jsem se asi usmívat, protože mě Robert okřik, že se nemám co paní profesorce postmívat.

"Dnes rozcvička plavací," hlásil k nastoupenému davu a mávl rukou směrem k vodě.

Shodila jsem kraťasy a rozběhla se k vodě.

"Už to sundejte a dejte tam cukr," otočila jsem se, odbíhající, k holkám.

Když jsem se otočila zpět, stál přede mnou Zdeněk, a letěli jsme do vody oba.

"Tak, teď jste viděli, jak to vypadat nemá, já chci vidět krásnou šipku do vody," mával na ostatní, kteří stáli vedle sebe na břehu.

Jeden po druhém pak naskákali do vody co nejelegantněji. Jako tělocvikář jednotlivé skoky hodnotil:

"Za tři, no dvě, pěěěět, to nemyslíš vážně, dva, dva, čtyři, no konečně jedna…"

Vylezla jsem z vody a postavila se na konec řady.

"No Merková, tak se předveď."

"Joooo? Opravdu?" zašklebila jsem se na Roberta a udělala jsem pár kroků zpět.

Dělala jsem, že se rozbíhám, a když kouknul na ostatní ve vodě, šťouchla jsem do vody Roberta. Plácnul sebou na hladinu, až to mlasklo.

"No nevím pane profesore, za pět, za pět."

A skočila jsem zase do vody. Plavala jsem kousek proti proudu, a Robert mi byl v patách.

"Plaveš na šlajsnu?" zeptal se mě, když jsem zůstala na místě a měla jsem v úmyslu plavat zpět.

"Jako že bych to sjížděla jako ty včera, jo? Cha chá."

"Náhodou…"

Spustila jsem se po proudu a ten mě skoro sám odnes až k tábořišti. Začali jsme balit, a během chvilky po táboře nebylo ani vidu ani slechu. Rozebrali jsme si lodě a věci a začali nosit. Robert přines svůj loďák a opřel jej o loď. Odešel pro pytel s jídlem.

"Počkej, ještě svačinu," volala za ním Iveta.

Otočil se, a zase kráčel zpět. Tak už? Už máme vše potřebné a jedem? Přivazovala jsem loďáky, když mne najednou něco vzalo přes záda.

"Ježiš promiň, já jsem fakt nechtěl," omlouval se Jirka a dával pádlo do lodi.

A to bylo jako co, to se netrefil do lodi?

"Tak jedem," zasmál se Péťa a jeho loď sklouzla přídí do vody.

Robert stál uprostřed pro nás již bývalého tábořiště a rozhlížel se. Všechny lodě už byly na vodě a křižovaly řeku sem tam, naši jsem držela pádlem za bort a zavolala jsem na Roberta:

"Hej, sire, tak jedeme?"

Otočil se a přikývnul.

"Zaparkujte vlevo nad jezem, tam se to přetahuje po schodu."

Rechle byly jen o pár metrů níž po proudu.

"Pozor, klouže to," hlásila Táňa, když se snažila vyškrábat zpět k nám nahoru.

Loď sjížděla jedna za druhou a toto nás dnes čekalo několikrát. Další retarder byl jen o pár set metrů dále.

"Tohle můžou jet všichni, jen je na konci zabalák, tak to šplouchne."

Hlásila jsem ostatním přijíždějícím. Bez menšího zaváhání to sjeli všichni jako po másle, a my s Robertem poslední. Pak jsme přenesli dva jezy a pomalu opouštěli zdi Krumlova.

"Ahoj loď!" zakřičel někdo z věže, a já zvedla pádlo na pozdrav.

Před námi se otevřela divoká krajina. Sem tam přehopsal zajíc, na stromě si v klídku ocasem pohupoval tygr, v dálce byly vidět krky žiraf.

"Co to kecáš?" otočil se Robert.

"No tak né žirafa no, tak brontosaurus."

Za zatáčkou se voda uklidnila.

"Děláme vor," hlásila první loď a začali jsme se šikovat.

Jakmile se naše poslední loď připojila k voru, Robert začal hrabat v jídelním vaku.

"Tady kousek by měla být taková plážička," hlásil Péťa.

"No vidíš, tak vydž tam, prosím tě."

Robert zhluboka vydechl a odfrk si. Voda nás pomalu odnesla k písčité zatáčce a krajní lodě začaly dřít o dno.

"Rozchod," zavelela jsem, dala pádlo do vody a přitáhla.

Takový krásný kus přírody. Kluci blbli v proudu, jen občas museli uhnout lodi. Robert s Ivetou si seděli v trávě a povídali, a já jsem se po chvilce ráchání ve vodě natáhla do písku. Co na tom, že budu muset zpátky do vody.

Vyrazili jsme dál. Čekal nás poslední dnešní jez ve Zlatej.

"Vodááácíííí! A pojedoooou!" hlásil malý klučina na navigaci.

My jsme se zatím sešikovali nad jezem, aby rodiče měli dost času se s občerstvením posadit na zeď a čekat pro změnu na nás, až se rozhodneme sjíždět. Když jsem se vrátila z prohlídky zpět k lodi, odvázala jsem kytaru a dala ji Robertovi.

"Na, vem i ty ostatní kytary a běž pod jez. Já to sjedu sama, ať není všechno mokrý."

Přikývl a beze slova i se všema kytarama odešel čekat.

Najela jsem do retarderu, a zabalák na konci ošplouch celou loď včetně mě. Robert se mi smál, že jako jsem zmoklá slepice, tak jsem mu chtěla ujet. Ale svou kytaru mám ráda.

V tábořišti jsme zakotvili až na druhém konci. Byl tam docela dobrý přístup do vody. Rozbíjeli jsme tábor. Iveta poslala stíhače pro vodu, a protože to byly naše madam, tak jim kluci šli pomoct. Někdy se zapomíná rychle.

Na obloze se začala stahovat mračna. Vše kolem začalo pomalu šednout.

"Konec odpočinku, jdem do města."

Vstala jsem od ohniště a šla si pro věci do stanu.

"Bude pršet, tak ať jsme aspoň třeba v klášteře."

Prošla jsem kolem Roberta, který na mě s rukama v bok koukal, co to zas jako má být.

"Vy nejdete, pane profesore?"

Mrkla jsem na něj. Probudil se a odešel se převléknout. Mohli jsme tedy vyrazit. Na recepci jsme zaplatili potřebný poplatek a pokračovali přes dřevěný most přes řeku dále do města.

Před klášterním kostelem jsme se s Péťou zastavili a s téměř vyplazeným jazykem, jakožto obdivem, jsme hleděli na majestátnou stavbu.

"To je, co?"

"No to je…"

Nejsem sice věřící, ale církevní stavby mě, stejně jako hrady a zámky, fascinují už dlouho. Péťa na tom bude možná podobně. Došli jsme na nádvoří, kde už zevlovali ostatní.

Sedla jsem si na lavičku pod strom. Iveta prošla boční brankou a sedla si vedle mě. Robert zrovna přicházel od pokladny.

"Prohlídka za čtvrt hodiny," oznámil celému nádvoří.

Na kraji nádvoří stál stánek s knihami, tak jsme si je šli prohlídnout. Slečna za stolkem nemohla z Roberta spustit oči. Iveta do mě šťouchla a kývla směrem k ní a usmála se. To jakože hele koukej, jde po něm. Tak jsem Roberta pozorovala, co on na to. Byl zahleděný do knížky. Slečna se jej zeptala:

"Přejete si?"

Zvednul k ní oči.

"Jo, ne, no, děkuji, jen koukám zatím."

Usmála se na něj. Robert zase sklopil zrak do knížky.

No teda, jako nic jo? Iveta se na mně významně usmála a šla za Robertem. Aha? A kdo se mu teda jako líbí, když ne takováhle hezká holka? Pomyslela jsem si něco o tom, že v tom případě nemám šanci a mé vyzývavé mrkání a pohledy a poznámky a vůbec všechno jsou vlastně k ničemu. A ještě je to můj profesor. Klesly mi koutky a hrnuly se slzy do očí. No teď jako ale fakt ne, sakriš.

Položila jsem knížku a šla radši o kus dál k lípě za klášterní zdí. Zhluboka jsem se nadechla, a vůně kvetoucí lípy to všechno ještě zhoršila. Už je prohlídka? Třeba to přejde.

Přišel za mnou Péťa a ukazoval mi jakousi brožurku, ale mě zaujali dva mniši, blížící se k nám. Asi jsem na ně koukala divně, protože se s námi dali do řeči. Brožurka byla o klášteru, takže nám začali povídat své, ale v tom hvízdnul Robert.

"Jé, škoda, my už jdeme na prohlídku… Mějte se krásně!" a s Péťou jsme odbíhali k ostatním, kteří už stáli u dveří.

Mniši nám pokynuli na pozdrav a pokračovali v cestě.

"No kde jste?" okřik mě Robert.

"Povídali jsme si s mníškama, ty jo. To by byla prohlídka!"

Asi jsem ho odpovědí překvapila, už neřekl ani slovo.

Obešli jsme rajskou zahradu, a z kostela slyšeli jen varhany. Škoda, tam nejdeme. Venku se tak zešeřilo, že v klášteře byla až tma.

Po skončení prohlídky jsme s Robertem, opět, zamířili stejným směrem. Chtěla jsem si koupit knížku, tak doufám, že nechce dokonce i tu samou. To už by byla moc velká náhoda. U slečny byl ale docela nával. Sákriš, aby ji ještě měla… Ostatní odešli do města a my s Robertem stáli ve frontě.

"Líbilo?" zeptala jsem se.

"Jasně, hlavně ta knihovna, to je úžasné, tolik knížek pohromadě."

"To jo. Škoda, že kostel není součástí prohlídky."

"Jo, to je škoda."

Začaly padat první kapky a už to vypadalo, že si ty knížky ani nestihneme koupit. Ale přišli jsme na řadu včas, i když už byla půlka sortimentu pryč a od pokladny vybíhali dva kluci a knížky odnášeli dále.

Začínalo pršet víc a víc, a když jsme přišli ke dveřím kostela, lilo už poměrně dost. Vzala jsem jen tak za kliku mohutných dveří, a hle, otevřeno. Vešli jsme tedy do kostela a zabouchli. Ozvala se rána.

"To byl hrom, že?" zašeptal Robert.

Hodila jsem po něm úšklebkem. Zaposlouchala jsem se. Kostelem se rozléhal nádherný chorál. Uvnitř nikdo nebyl, jen nahoře u varhan stálo pár mnichů a pěli. Opřeli jsme se o první řadu lavic a v němém údivu jsme poslouchali.

"To je krásný," zašeptal Robert.

Jen jsem tiše přikývla. Naskočila mi husí kůže, jednak z té krásné písně, a jednak z toho, že mi Robert šeptá do ucha. To už se jistě víckrát nestane. Déšť nabíral na síle a hromy blesky bily jeden za druhým. Ostatní snad zapadli někam do hospody nebo pod střechu.

S posledním Amen, které se neslo celým chrámem udeřil i poslední hrom. S ním ustal i déšť. Mniši se začali rozcházet a my dvakrát tleskli, ať nerušíme tu nádheru. Jeden z nich se nahnul a pokynul nám z výšky, jako poděkování.

Vyšli jsme před kostel, všude byly kaluže. Abych se dostala z transu ohledně Roberta, dělala jsem, že mi šouplo. Dala jsem ruce do kapes, a skákavým krokem za stálého pískání jsem vyrazila k táboru. Robert jen zakroutil hlavou a šel za mnou jak zmoklá slepice.

"Pozor…" zakřičel Robert, a ozvalo se plácnutí do vody.

"…kaluž. Tak nic."

Byli jsme zmácháni oba. Nevadí, jsme přece na vodě a máme kraťasy. Což Robert potvrdil tím, že schválně šlápnul do kaluže před ním, takže jsme byli zmáchaní znova. Celou cestu z kopečka až k mostu jsme pak takto pokračovali. Kdejaká loužička byla zdrojem zábavy.

Zbytek stihnul dojít do hospody v kempu. Krom našich tam bylo ještě pár vodáků.

"No tak si hurá konečně dáme to pivo, ne? Tady se jen pořád slibuje," zaradoval se Robert a zahnuli jsme pod střechu.

"No kde jste?" vítala nás Petra.

"A jak to že jste suší?" divila se Věrka.

"Jsme prudce inteligentní, jsme se schovali, ne?"

"Škoda, že jsi s náma nebyl, mniši zpívali chorály v kostele. Možná proto se tam nešlo," řekla jsem Péťovi a ten dělal, že pláče.

Sedli jsme si k nim a byly nám doneseny piva.

"Doufám pane profesore, že to pak budete někde hlásit," kývla jsem na Roberta, a ťukli jsme si.

"My to pak taky budeme hlásit," natahovala se se sklenicí Táňa.

Robert řekl jen své:

"No no no" a vypil celého půlitra.

Že by měl žízeň? Vždyť pršelo… Rozpršelo se znova, a nevypadalo, že by chtělo přestat. Zůstali jsme tedy v hospodě, a zaběhli jen pro kytary. Vodáci se k nám hned přidali a byla bžunda.

"A co večeře, to asi nějak neuděláme," povzdechla si Iveta.

A co teprve Robert, chudák hladový.

"Uděláme oheň pod střechou," prohlásil.

No to je nápad!

"A nebylo by lepší si třeba objednat buřta?"

"No třeba dva, to je nápad. To nám snad finančně vyjde," a začal se hrabat v peněžence, aby zkontroloval stav zásob.

Pak odešel k okýnku se zeptat, jestli nám udělají něco hromadně. Prej guláš.

"Guláš," zavolal do davu.

"Jasně, ber," zavolala zpět Iveta.

Začalo se stmívat brzy, když bylo zataženo.

"Po takové době jíst z talíře…" za stálého žvýkání prohlásil Jirka.

Guláš byl výborný.

"Prší a venku se setmělo."

"Jo, zahrej to," zavolal někdo zezadu.

"Já to neumím."

"Já jo," ozval se jeden z vodáků, tak jsem mu podala kytaru.

Po písničce jsem s Věrkou navrhla, že bychom mohli zahrát hru. Plácanou.

"Joooo plácanou!" zatleskala Táňa.

Srazili jsme několik stolů k sobě, a vodáci, že se přidají taky. Princip hry spočívá v tom, že se dají ruce na stůl, a se sousedy pak ruce prohodíte tak, že po levé straně dáte svou ruku přes sousedovou, po pravé pak pod sousedovu ruku. A pak se plácá dokola, jedna vedle druhé, a když někdo plácne dvakrát, jede se na opačnou stranu. Propletení rukou má sloužit ke zmatení jedince, musí dávat pozor, aby plácnul správně, protože mezi jeho rukama jsou dvě cizí.

"No tak ale… kdo zvedne ruku moc, tak vypadává," rozčiloval se Robert.

"Vypadáváš," hlásila Petra Dominice.

"Ale nene…" povzdechla si.

I když už byli skoro všichni venku, zůstali u stolu a pozorovali poslední přeživší. Když vypadla Zuzana, byl problém, ale všichni v okolí podpořili tvrzení Patriky. Tak se se svou partou sebrali a šli do stanu. Žádná škoda.

Dali jsme ještě jedno kolo, byla to zábava. S Robertem jsme najednou byli vedle sebe. Zase. Po kolikáté už. Když jsem dávala ruku pod jeho, namáčkla jsem se k němu, co nejvíc to šlo. Kdy bude další příležitost. Usmáli jsme se na sebe, a byla jsem zase chvilku šťastná.

Zahráli jsme ještě pár písniček a přestalo pršet. Mohli jsme tedy odejít do tábora a uložit se ke spánku. S Robertem jsme se srazili v kuchyňáku.

"To ti ten guláš nestačil?"

"Jdu se napít."

"A proč máš v ruce ten chleba?"

"Jen jeden krajíček."

Pokrčila jsem rameny.

"Pane profesore?"

Vystrčili jsme oba hlavu z kuchyňáku. Stála tam Blanka. Pohled na nás ji evidentně velmi zarazil.

"Nemáš něco na žaludek, prosím?"

"Je ti špatně?" ptal se Robert a hrabal se ze stanu.

"Trochu."

"Tak pojď se mnou."

Říkala jsem si zrovna, že to vše probíhá nějak moc hladce. Snad to bude dobrý. Přemýšlela jsem, komu Blanka jede háka. Péťovi, tak to je dobrý, to půjde, i kdyby nešlo.

Robert se vrátil do kuchyňáku s tím, že ještě jeden krajíček.

"No jseš dospělý, dělej si, co chceš, že jo."

Snědl další porci a chtěl si v tomto stanu ustlat. Vytáhla jsem ho za nohu a došťouchala před jeho stan. Zalezl, zapnul zip, a já si povzdechla.

Zašla jsem ještě k řece, podívat se, kolik je vody. Proud byl silnější a řeka hnědá. No potěš koště. Déšť zase začal bubnovat do plachty, hukot řeky byl slyšet až sem. Ten příjemný zvuk mě ukolébal ke spánku.