Kapitola VIII

Poslední štace

"No těéébůůch," prohlásil Jirka, když jsem ke klukům, stojícím na břehu, hned ráno přišla.

Řeka běžela rychlostí nezastavitelnou, byla o kus výš.

"Aspoň budem v Boršově rychleji," zasmála jsem se, a odešla k ohni.

"Máme aspoň nějaké suché dřevo?" rozhlížela jsem se kolem.

"Jo, tady u nás," hlásila Věrka.

Super, někdo měl dobrý nápad. Stíhači začali dělat oheň.

"Půjdeš se mnou na nákup, nebo mám jít s Ivetou?"

Podívala jsem se směrem vzhůru a Robert jen přikývnul. Vzali jsme si krabici z Rožmberka a vyšli opět směr dřevěný most. Nebe se začalo protrhávat a první paprsky slunce slibovaly hezký den.

Krabici jsme vzali každý do jedné ruky a měli ji tudíž mezi sebou. Ještě v kempu jsme potkali Petru s holkama.

"Kam razíte, malej a velkej?" ptala se nás.

"A proč máte mezi sebou tu krabici?" uchichtla se Věrka.

"Abychom na sebe nemohli," mávla jsem rukou, a Robert pronesl své oblíbené no no no.

Šplhali jsme do kopce a proplétali se uličkami až k obchodu.

"Ha, tu," odbočil prudce Robert a stáhl mě za krabici sebou.

"Dobrý den," pozdravil.

Já taky. Postavili jsme krabici na pult před paní prodavačku a Robert si vytáhl papírek, co vše bude chtít nakupovat.

"Hele ale tohle všechno asi nepotřebujeme, pečivo na dnešní snídani, večeři a zítřejší snídani, dneska oběd a zítra svačinu."

Zmačkal papírek, strčil ho do kapsy a znechuceně se na mě zašklebil.

"Ty taky umíš člověku zkazit radost."

Prodavačka se uchichtla.

S bednou mezi náma, teď už plnou nákupu, jsme sbíhali z kopečka dolů, jako včera. Jen ty kaluže jsme si odpustili. A nebylo by to bezva? Takhle spolu… Ne nesmělo by být, já vím.

Tábor byl zbořen a stany se sušily podlážkou vzhůru. Jestli se to dá nazvat sušily. Zase se zatáhlo, a od vedlejších vodáků se z tranzistoráku ozývala předpověď počasí.

"… z počátku dne ještě přeháňky, postupně protrhávání oblačnosti…"

"Sláva," poskočila jsem radostí.

Po táboře se všichni proháněli v pláštěnkách, Iveta seděla s deštníkem nad ohništěm. Sbalili jsme i tak mokré stany a začali nosit věci do lodí.

"Co budem s těma stanama dělat?" starala se Věrka.

"To usušíme v Boršově, po poledni už má být hezky, do večera to uschne."

"Doufejme."

Lodě byly připraveny k vyplutí, snídaně snědena, mohli jsme vyrazit. Déšť ustal, ale proud byl stále silný. Tak vzhůru na palubu.

David spustil loď do divočiny jako první, proud mu ji strhl tak, že málem uplavala bez posádky.

"Takhle asi ne," shodli jsme se s Péťou.

"Další loď, sedej hák," mávla jsem na Patriku.

Nevěděla, co se děje, ale sedla si s pádlem v ruce do lodi, a my s Péťou jsme loď popošoupli do vody. Naskočil i zadák a mohli plout.

"Sjeďte někam na klidnější vodu," zakřičela jsem skrze dlaně k řece a David přikývl.

Poslední loď, kam přiskočil na zadáka Péťa, jsme spustili s Robertem.

"A co teď my, kdo spustí nás?" prohlásil Robert zoufale.

"Máš strach?"

Stáli jsme vedle sebe na břehu, loď za sebou. Dal mi ruku kolem ramen.

"Zůstanem tady spolu, co?"

Šokovalo mě to tak, že jsem ztratila řeč. Ale dala jsem mu svou ruku kolem pasu, toužebně na něj zamrkala a řekla:

"Raději ne, tebe by mooooc postrádali."

Usmáli jsme se na sebe a chvíli přemýšleli, jak to uděláme. Dokonce mě i napadlo, že bychom se vyměnili, a Roberta bych nechala jet záda. Nadechovala jsem se, že mu to navrhnu, ale předběhl mě.

"Sedneš si první, já tě spustím, pak si sednu já a nějak se odrazíme."

Taky by to šlo, ale všimla jsem si mělčinky o kus níže.

"Hele, dodřem loď támhle, a tam to půjde normálně popředu."

Ukázala jsem na vykouslý kus břehu o pár metrů níže.

"Jo, to půjde."

Vzali jsme loď a dotáhli ji k nalezenému místu. I tak mi Robert skoro uplaval. Což by v tento moment, kdy se situace s ním začala pro mě vyvíjet slibně, tedy aspoň na chvíli jsem si to odvážila myslet, byla velká škoda.

Za zátočinou nás flotila čekala u břehu na klidnější vodě.

"Co jste tam tak dlouho dělali?" ptala se Roberta Iveta.

"No co asi," vyprskla Petra a odrážela loď k vyplutí.

"No jasný, co asi," opakoval Robert, a i když jsem mu do tváře neviděla, naprosto přesně jsem si uměla představit jeho No no no, já nic já muzikant. Petra stejně věděla své, tak se jen ušklíbla přes rameno a věnovala se své lodi.

Nepršelo, ale řeka ubíhala stále rychleji než normálně. Klidná voda nás čekala asi až jen nad jezem. Byla to drsná zkouška schopností.

"Pádlo mi plave! Pozor! Chyťte to někdo!" křičela Věrka.

David hrábl do vody a při průjezdu kolem jejich lodi pádlo Věrce podal. No a mně po chvilce čekala taky vtipná scéna.

V kamenitějším úseku peřejí jsem zapíchla pádlo, škublo mi to rukou, a vytáhla jsem jen půlku listu. Dala jsem pádlo před oči a nevěřila jsem, co se mi to stalo.

"Roberte? Mohl bys mi podat prosím tvé pádlo?"

"Cožeee? Teď nemůžu."

"No, jestli to neuděláš, tak se cvaknem, protože já nemůžu řídit."

Neodvažoval se ani otočit.

"Roberte hned!"

Podal mi jej v momentě, kdy jsem jen stihla odhodit špici před šutrem jak autobus a škrtla jsem jen zádí. Voda se trošičku uklidnila a Robert se mohl pustit bortů a podívat se dozadu, co se to vlastně stalo.

"A proč nemáš svoje pádlo?"

Ukázala jsem mu můj zbytek.

"Na Dívčáku si pak vezmu od holek náhradní."

Robert se usmál a pohodlně se rozvalil na přídi. Znamenalo to pro něj, že nemusí pár kiláčků pádlovat. I sluníčko nám začalo pomalu zase prosvítat, tak snad už to vydrží. Přestože Robert nepádloval, naše loď se ze zadní pozice prošplouchala až mezi ostatní. Robert všem, co jsme je míjeli, kynul rukou. S úšklebkem jsem jen kroutila hlavou.

"S cizím skunkem pluješ v dáli dívko má, co dělat mám…" pronesl David, když jsme je předjeli.

"Voběs se na semaforu," vrátila jsem nadhoz.

Robert nechápal, o co jde. Je to citát z knihy Proč bychom se netopili, kterou Robert předpokládám nečetl, když se tak divil.

"Nečteš, nevíš," opáčila jsem s úsměvem a upřela jsem svůj zrak na zříceninu Dívčí Kámen v dáli.

"Šutr před námi," hlásila jsem Péťovi, kterého jsme, z mi stále neznámého důvodu, předjížděli.

"Parkuji vlevo."

Byli jsme náhle první. Zapíchla jsem to přídí na písčitou mělčinu, Robert málem vystoupil, aniž by chtěl. Lodě začaly jedna po druhé přirážet k našemu levému bortu.

Mraky se rozcházely a slunce nabíralo na obrátkách.

"Víte, kudy se tam jde?"

Nikdo nic. Tak asi nevědí.

"Vraťte se tady kousek na tábořiště, tam určitě bude rozcestník."

Sebrala jsem všechny koňadry a sedla si na pařez na břehu.

"Já tu budu držet lodě."

Pozorovala jsem Roberta, jak odchází s partou našich madam v patách. Celá má naděje se zase vypařila. To před chvílí byl jen zkrat, určitě. Stejně by to nešlo, nemůže přece. No ale neříkej mi, že přece… Asi to prostě budu muset vzdát. Ale copak se to dá jen tak, říct ne a basta.

Slunce mi zašlo za mraky, aspoň mně to vyrušilo z mých myšlenek.

"Oskar, no tak ale, vylez, dělej!" zakřičela jsem nahlas na slunce, které zašlo za jediný mrak, který na obloze zbyl.

Když vyšlo, vypadalo to, že už bude jen modro. První se doslova přihnal Honza a skočil do lodi.

"Pust mě, já jedu, já už s ní nejedu!"

Popadl pádlo a snažil se odrazit od břehu. Tázavě jsem na něj hleděla, ale koňadru jsem nepustila.

"A proč jako?"

"Protože protoč, kdo to má pořád poslouchat ty kecy blbý."

Jen jsem se ušklíbla a Honza přestal pádlovat. Dorazili ostatní a rozcházeli se k lodím, háčci si přebírali koňadry.

Postavila jsem se k naší lodi, Robert přišel s Ivetou poslední.

"Přinesl jsem ti balvan," natáhl ke mně ruku.

Ostatní na nás upřeli své pohledy, hlavně tedy někteří, že jo. Balvan, nevidím bagr. Natáhla jsem ruku a dlaň jsem dala pod jeho.

"Pozor, je to těžké," usmál se.

Otevřel pěst. Aha, a? Dala jsem dlaň před oči. Zrnko písku.

"Balvan, aha," prohlásila jsem.

"Počkej, až ho namočíš, zvětší se."

"A hledal jsi ho mikroskopem, že jo."

Přes mé poznámky jsem byla vlastně ráda, že si na mě vzpomněl. To je hezké. Naděj mi zas svítá.

Odpíchli jsme od břehu zase poslední. Před námi byly ještě dva jezy, ale nebylo to až tak daleko na tábořiště. První jez byl spíše jen takový velký jazyk, který jsme ani nešli kontrolovat, a další jez se musel přenášet. Zátkův Mlýn.

"Svačináááá!" zakřičel Robert, když jsme vydřeli naši loď na zeď jezu.

"Ale houbeles, tábořiště je už jen kousíček, najíme se pak."

Zatvářil se naprosto zoufale.

"Kdo chce napít," otvíral láhev s pitím Jirka.

"Já ne," oznámila jeho hák.

"No tobě bych taky ani nedal," ušklíb se, a Táňa se uraženě otočila.

Ještěže zítra jedeme domů. Poklepal jí na rameno a podával flašku. To jsou vtipy.

Spustili jsme lodě na vodu, ale za pár metrů to už první loď stáčela zpět ke břehu. Když už si to i poslední posádka mířila na místo, zvedla jsem pádlo na pozdrav a zavolala:

"Ahooooj doma!"

A pádlovala jsem dále.

"Ahoooj, a ať to máte stále po proudu," zamávala nám Iveta.

Robert přestal pádlovat.

"Dobře, kam zase jedeš?"

"Říkám, že domů."

"Tak ale beze mě," a dělal, že vystupuje.

Stočila jsem tedy loď ke břehu, a oplatila jsem mu jeho větvičky v Krumlově.

"Děkuji."

"Nemáš zač, sto dvanáct ká čé."

Oba jsme se začali smát.

Přistáli jsme konečně na správném místě, a dámy se přihnaly panu profesorovi najednou pomáhat. Robert slušně poděkoval, že to zvládne sám. Vzaly mu alespoň pádlo.

Tábořiště bylo sice velké, ale kiosek s recepcí a lehkým občerstvením byl jak opuštěná katedrála uprostřed pouště. Na druhém konci stál jeden stan, mohli jsme se uvelebit kdekoliv. Našli jsme tedy největší ohniště a postavili stany kolem něj.

"Prosím vás, potřebuji dva dobrovolníky, kteří mají chuť se uhnat na nádraží zjistit vlaky a systém dopravy lodí," promluvila jsem k davu stavějícího stany a vybalujícího lodě.

"Jo my tam zajdem," nabídli se Jirka s Honzou a Péťou.

"My vám stany postavíme," nabídl se zbytek kluků.

Stíhači začali vařit jídlo, a nebylo nutné stavět ani kuchyňák, už tam nebylo co dát, a ta trocha, co měla být k večeři a snídani, už se vešla do igelitového pytle, který si Robert s radostí dal před svůj stan. Jestli to sežere… tak nic nebudeme mít.

Správce kempu došel za námi, usadil se u ohně a povídal si s okolním osazenstvem. Byla to alespoň příležitost vyzjistit, kam se tady vydat.

"No, asi nic moc, je tu hřbitov…"

"Joooo tam jdem, v noci," přerušila ho Táňa.

"Nebo památník támhle na konci polní cesty, anebo hrádeček v lese. Ale tam nic není, je to spíše jen taková vyhlídka."

"Jdu na vyhlídku," hlásila Petra.

Nápad vůbec ne špatný.

Kluci se vrátili z nádraží a hlásili, že lodě můžem přinést už teď, že by jely večerním vlakem.

"Tak jo, tak se najíme a vyrazíme, ať máme aspoň něco z krku," míchala jsem polívku.

Lodě byly na nádraží a volný podvečer před námi. Všichni už byli naprosto unavení, tak se povalovali po táboře, spousta osazenstva spala ve stanu.

"Jdem?"

"Jdem."

Kývly jsme na sebe s Petrou. Naše užší parta, tedy Petra, já, Věrka a Táňa jsme vyrazily na onen zmiňovaný hrádek. Před námi se otevřely rozlehlé louky a lesy. Kráčely jsme polní cestou až do lesa, stále do kopečka. Hrádek označovala jen tabulka na stromě. Sedly jsme si na povalený strom.

"A jak to máte naplánováno dále?" zeptala se mě Věrka.

"Co jako? S kým? S čím?" nevěděla jsem, o čem mluví.

"No s Robertem, to asi ve škole nemůže nějak fungovat, ne?"

"Proč by ne?" opáčila Petra.

"Se podívej, jak jim to funguje, nikdo nic nepozná…"

"Co funguje?" asi jsem zrudla.

"My fakt ale nejsme slepí," pokrčila rameny Táňa.

"Proto to ve škole taky nemůže fungovat," pokrčila rameny Věrka.

"Jako si myslíte, že já, zrovna já, mám u Roberta šanci, to za prvé. A za druhé, já nejsem hloupá, vím, jak to je."

I když bych fakt hodně chtěla, neprojde to.

"Ale, tsss…" zašklebila se Petra.

"Vidím ne, však vy něco vymyslíte," rozhodila rukama, jako by to mělo být všem naprosto jasné, přece.

"Třeba odejde učit jinam, že jo," zasmála jsem se.

"No heeeej, to zas jako ne!" pohrozila mi pěstí Věrka.

Na kraji lesa šustilo listí a byly slyšet hlasy. Za chvíli k nám přicházeli Iveta s Robertem.

"No vidíš, se ho zeptej rovnou," hodila jsem hlavou směrem k nim.

"Na co se má ptát?" zeptal se Robert.

"Vy jste nás stopovali, že jo?" řekla Petra.

"Copak jsme indiáni?" opáčila Iveta.

Robert se začal rozhlížet kolem. Prej:

"Musím najít nějaký péro."

Cože? Jo péro, jakože indiáni, jakože… už chápu.

"Šoupni se kousek," postrčil Věrku, která seděla vedle mě, Robert a zabral její místo. Holky na sebe hodily významné pohledy a úšklebky ve smyslu:Jo, jasně, vůbec nic se neděje…

"Co je?" zeptal se Robert, a Iveta se po nich taky nechápavě rozhlížela.

"Víte ale pane profesore, že to ve škole asi neklapne," uchichtla se Táňa.

"Co jako, však my spolu budem jenom chodit…"

Iveta vytřeštila oči.

"Do školy a ze školy, jsme skoro sousedi, tak v čem je problém?"

Robert do mě šťouchl loktem, jakože to je přece jasný, ne. Nevycházela jsem z údivu nejen já, ale Iveta nevěděla absolutně, která bije. Nicméně jsem se pokusila zapojit do imaginárního řešení zatím nevzniklé situace také svým příspěvkem o tom, že by teda šel učit jinam a je to vyřešený.

"A nestačilo by, že bych třeba jen neučil váš?"

Ivetě došlo, o co jde. Nadechla se, že něco řekne, ale Táňa ji přerušila svým:

"To zas ale nechceme my."

"Člověk míní, pámbů mění," pokrčila jsem rameny.

Ostatní nahodili nechápavý pohled.

"To mi jen tak ujelo, pardon."

Iveta se znovu nadechla k proslovu, ale Robert jí jen poplácal po rameni.

"To neřeš, stejně to nevyřešíme. Co má být, bude."

S těmito slovy mě k sobě přitiskl, vstal a šel zpět k táboru. Přejely jsme se všechny navzájem pohledy, a taky vstaly k odchodu. Iveta Roberta doběhla a něco spolu řešili.

V táboře bylo mrtvo, nikde nikdo. Kluci stáli u okýnka bufetu a patrně popíjeli pivo. Robert kouknul jejich směrem, ale vzal sekeru a šel připravit oheň. Jo, má recht, na pivo je po večeři času dost. Z druhé strany přicházeli Péťa s Davidem a táhli dvě soušky. Prej nakáceli trošku třísek na ohýnek.

"Bude vatra," hlásili po příchodu až k nám, a počali tančit kolem zatím rozhořívajícího se ohýnku.

Po večeři to vypadalo, že už nemá ani nikdo zájem u ohně sedět. Téměř všichni se rozešli do stanu. Nevadí, vatra bude po setmění, i kdybych u ní měla sedět sama. Když už přitáhli to dřevo.

Když byla tma dostatečná, začali jsme s Péťou na oheň přihazovat dřevo. Přišli kluci, Táňa s Věrkou a Petrou byly jasné, a Robert s Ivetou došli z kafete a piva. Oheň se rozhořel do tmy a Robert si udělal místo vedle mě.

"Kytaru nemám," podívala jsem se na něj.

Zašklebil se a odešel do svého stanu pro mou kytaru.

Opět se usadil vedle mě. Po chvilce někdo dostal nápad, že by došli pro pivo. Robert vystřelil, že jsem málem spadla z lavičky.

"Je potřeba více rukou," pokrčil rameny, když jsem zamumlala něco o tom, že už zase.

Osazenstvo se pomalu začínalo rozcházet do stanů, až jsme u ohně zbyli jen já s Robertem a Petra, která ovšem spala na lavičce. Došla jsem jí pro spacák do stanu a přikryla ji. S Robertem jsme se o sebe opřeli zády a dali si navzájem hlavy na rameno. Koukali jsme na hvězdy, kterých bylo plné nebe.

"Tak teda spolu budem chodit? Do té školy?" zeptala jsem se skoro spícího Roberta.

"Pro začátek by to mohlo stačit, ne? Později můžem spolu ještě chodit na pivo."

Usmála jsem se a zakroutila hlavou. Ach jo, a co si z toho mám odnést. Asi prostě nic.

Probrala se Petra. Automaticky přiložila na oheň, a z lavičky se přesunula na zem. Koukli jsme oba na tu kuklu.

"Co myslíš, shoří?" zeptal se Robert.

"Ty jí přeješ teda hezký věci," poklepala jsem mu prstem na čelo, že se jako zbláznil.

"Tak ji budem hlídat."

Chvílemi jsme spali, chvílemi si povídali. Noc utekla rychle, až moc rychle. Spíš jsem si přála, aby nikdy neskončila.