Vltava povídka

Tato povídka vznikla v roce 1997. Abych to vzala trochu ze široka. Ve školním roce 96/97 k nám na gympl nastoupilo pár nových profesorů. Mezi nimi i malá Moňa a Richard. Richard se zřejmě stal středem zájmu nejen mého. Mého ovšem na několik let, a neopouštěl mne i v případě "jiných". Hned v tomto školním roce jsme ho vzali na výlet do Bystřičky i s malou Moňou. Ještě jeden důležitý aspekt celého počinu je, že v country tancích jsme tancovali se dvěma klukama, kteří byli ale z nižšího ročník, nicméně to byli, a jsou, také vodáci. A protože jsme v té době byli kamarádi, tak jsem je do toho taky zamotala.  Takže na těchto základech jsem celý příběh postavila, co jsme zažili na výletě, to Richardovo pažravství je opravdu podloženo zkušeností :-), a co jsem zažívala na vodě. Je to prosím 26 let. Vltava před dávnými časy byla opravdu úplně jiná. Dneska bych se tam už neodvážila, opět na základě zkušenosti. A protože chodit s Richardem bylo nereálné, i když jsem se snažila co to šlo, tak jsem si to alespoň vysnila. Příběh je dokonce rozdělen na dvě části. První část jsem sepsala v létě 97 v největším zápalu pro Richarda, což byly předposlední prázdniny na gymplu. Za velmi krátký čas jsem nastoupila do práce, a protože tam taky nebylo místy co dělat, dopsala jsem druhý díl. První nebylo možné zakončit pro mne pozitivně ve vztahu k Richardovi, a začátek druhého byl ovlivněn jedním ze dvou kluků z nižšího ročníku, se kterým jsem v té době chodila. Jelikož jsem se s ním v půlce příběhu v reálu rozešla, ze školy jsem byla pryč, tak se mohla fantazie rozproudit naplno, a s Robertem, tedy s představitelem Richarda, jsme mohli klidně začít chodit. Přemýšlela jsem, že do knížky dám oba díly. Došla jsem ovšem k názoru, že by to bylo zdlouhavé a nezáživné, a tak jsem oba příběhy spojila a prolnula. Velká většina, ve své podstatě celý příběh je podle první knížky, jen úplný závěr, poslední odpoledne a večer, je vzat z druhé části. Myslela jsem si, že to jen přepíšu tak, jak jsem to napsala tenkrát. Ale to opravdu nebylo možné. Jednak z důvodu češtinářského až jazykového, kdy "tu stela v tej goroliji" jsme v pubertě mluvili jako hotentoti, pak bylo nutné trošku zkrotit jakousi rivalitu s některými děvčaty z naší třídy, a také jsem přemýšlela a mluvila hodně anglicky, a já to prostě takto napsala. Druhak to v některých částech v dospělých očích postrádalo návaznost a smysl. Gró povídky zůstalo - zamilovanej puberťák do profesora a sjezd Vltavy, z velké části i kusy odstavců. Jen jsem se to pokusila slohově trošičku lépe stylizovat. Tak tolik vysvětlení k mému počinu. Proč jsem to vůbec po takové době přepsala? Chtěla jsem si to nechat uchované. A chtěla jsem i Richardovi nějakým způsobem předat tu pro mne moc krásnou vzpomínku na skvělý čas, i když to celé nedopadlo. To vůbec nevadí. Dopadlo to dobře v jiných směrech a toto je opravdu jen zachování krásných časů vodačiny a bláznovství mládí. V knižním vydání nemá příběh ani název, vůbec jsem nebyla schopná vymyslet příhodné pojmenování. Příjemné čtení.